Úvod > Spolek sochařů ČR: Lechtivá socha aneb hlásíme se k sochařsko-řemeslné intelektuální tradici a snažíme se ji pozvednout…

Spolek sochařů ČR: Lechtivá socha aneb hlásíme se k sochařsko-řemeslné intelektuální tradici a snažíme se ji pozvednout…

03.04.2019 12:27

Galerie Nová síň - Praha

3. - 14. 4. 2019

Na vernisáži nové výstavy Lechtivá socha, na kterou zvala Art for Good, a která je uspořádána povětšinou z děl členů Spolku sochařů České republiky, bylo časem postupně tak plno, že bylo skoro nemožné face to face si prohlížet sochy a jejich autory, z nichž někteří osobně na zahájení přišli.

"V ateliérovém rychlém světle Galerie Nová síň vidíme veřejnost některé sochy vůbec poprvé, a to nejen ty z let posledních. Třeba portrét od Jana Hendrycha z roku 1966 zachycující jeho ženu Edu a zároveň ženský princip nonverbálního vyjadřování a intuice.

Poprvé je vystaven portrét děvčátka (1943) z dílny první české profesionální sochařky Karly Vobišové-Žákové. Dětství v hmotě chladného carrarského mramoru jakoby jeho podstatě navzdory a v barvě leknínu bílého.

Z ateliéru portrétisty Stanislava Hanzíka vybírám hlavu básníka Emila Juliše. Je ze 70. let, z doby, kdy směl Juliš publikovat už jen v samizdatu, kdežto Hanzík získal docenturu na pražské AVU. Juliš byl rodinným přítelem manželů Hanzíkových a jeho podobizna jako jedna z mála nevznikla na objednávku. Je neokázalá, mírně nakloněná k levé straně jakoby naslouchající.

50 let po sejmutí Palachovi posmrtné masky vystavujeme Prométhea Václava Frydeckého, poctu témuž mučedníkovi, kterou koncem 70. let odstranili normalizátoři před budovou Transgasu u Muzea, tedy blízko místa, kde se Jan upálil. Těsně před odhalením sochy papalášům došlo, co my dávno víme, že dobrá socha má nejen zvláštní formu, ale i závažný obsah. Prométheus je s člověkem proti moci Olympanů, krade jim oheň a podrývá autoritu bohů...

Deprese Michala Blažka a Charón Čestmíra Mudruňky z posledních let se chytají skutečného stavu člověka, žádné konstrukce nálad nebo inspirace ideály. Naděje a napětí v rostoucí luně, pupenci a plodu je patrná z reliéfů Hany Wichterlové a Věry Novákové. Cyklus Via Vitae (Cesta života) obsáhne lásku, ale nezamlčí bratrovraždu, ukazuje vratkost člověka, ale i doufání, že přese všechny peripetie máme podíl na plném životě.

Mytí nohou Jiřího Kobra odkazuje k době konání výstavy, která předchází Svatý týden a slavnosti vzkříšení Krista v těle. Kobr se zabývá viděním a myšlením těch, kteří na jeho umění budou koukat, přitom ale tvoří hrubě podle svého vkusu. Díky obojímu jsou okoukané biblické motivy v jeho podání nepřehlédnutelné, můžeme tak na nich zahlédnout ještě něco neznámého, třeba kopance a emoční oploštělost, které musel Ježíš ponořený v barvě čistoty a nevinnosti snášet.

Souvislosti děl obstarávají jen díla druhořadá, tvrdil Zdeněk Vašíček, a taková jsme nehledali. Souvislosti se prostě vyjeví samy, mezi svébytnými sochami a reliéfy ve své vzájemnosti v galerijní prostoře. Slovy filosofa Petra Rezka, jehož portrét vystavuje Jindřich Zeithamml, hledáme sochu, která ´se řídí tělem, není odlitkem, ale rekonstruuje je tak, aby umožnila ukázat logiku věci jako stavbu. Socha je kopytem v tom smyslu, jako je naše porozumění soše botou.´

Vypadá to, že klasickou sochu nepotřebujeme.

Vypadá to,

že by člověk měl vystačit s dírou ve zdi

nebo

vrtící se igelitkou a designem všeho druhu.

Teoretik a sochař Zdeněk Palcr už v 70. letech 20. století

předpokládal konec principu sochy.

Nahlédl úskalí rozšiřování pojmu sochařství,

které vede k rozplizlosti a ztrátě původního a podstatného významu.

Rozšiřujeme-li třeba gumu v trenýrkách podle potřeb figury, je to žádoucí.

Ovšem rozšíříme-li ji přes míru, trenýrky spadnou. Král je nahý!

Výstavu pořádá Spolek sochařů České republiky,

který se hlásí k sochařsko-řemeslné intelektuální tradici a snaží se ji pozvednout.

Výstavou jsme chtěli ukázat, že socha (zatím) nepřišla o svůj původní význam

socha byla a je duchem utvářená solidní hmota.

Během 2 měsíců se nám podařilo vybrat

díla 30 autorů

vytvořená mezi léty 1943 - 2019.

Polovina sochařů je ze Spolku,

z ¼ to jsou ženy a z jedné pětiny připomínáme autory zesnulé.

Kritériem výběru byla určitá kvalita.

Ovšem pozor, filosof Zdeněk Vašíček varuje:

Určité pojetí umění vám může způsobit prožívací potíže!

Jinými slovy vyjádřeno ve starořecké tradici protikladů,

hledáme a neopouštíme:

krásné proti exklusivnímu;

hloubku proti povrchnosti;

vznešené proti banálnímu;

paměť proti prvoplánovému;

náročnost proti lacinosti;

důvtip proti výsměchu;

skutečné proti šokujícímu;

naléhavost proti publicitě;

výmluvnost proti užvaněnosti;

soustředěnost

neboli „Zpomalte, pracuje se!“ (Zbyněk Sekal)

proti novodobému rychlost = radost;

trvalé poselství proti pomíjivosti dobového nesmyslu;

stání ve své životnosti proti neusazenosti (Zdeněk Palcr);

plasticitu (Kurt Badt) proti okamžikovosti;

vnitřní příčiny vzniku proti převládnutí těch vnějších;

životní plnost pramenící z duchovnosti

proti nadvládě stereometrických forem, racionální vypočítavosti, designu

anebo

napodobování přírody;

uvolnění a starost (Stanislav Podhrázský) proti bezuzdné svobodě;

Zkrátka: lechtivost sochy proti strnulosti mrtvého objektu.“

(zdroj: text: PhDr. Pavlína Bartoňová)

Vystavující sochaři

Denis Anfilov, Michal Blažek, Petr Císařovský, Barbora Chládková, Václav Frydecký, Stanislav Hanzík, Jan Hendrych, David Janouch, Josef Klimeš, Jiří Kobr, Stanislav Kolíbal, Marius Kotrba, Pavel Míka, Čestmír Mudruňka, Věra Nováková, Zdeněk Palcr, Libor Pisklák, Jiří Plieštik, Vlasta Prachatická, Tomáš Smetana, Jiří Sopko, Kateřina Strach Tichá, Jiří Středa, Marie Šeborová, Jaromír Švaříček – RASVA, Daniel Talavera, Jan Turský, Karla Vobišová-Žáková, Hana Wichterlová, Jindřich Zeithamml

Kurátorka výstavy: PhDr. Pavlína Bartoňová

Architekt výstavy: Pavel Kolíbal

Pořadatel: Art for Good, Spolek sochařů České republiky