Smetanovy sady v Jeseníku aneb od kurtu přes letní divadlo za Priessnitzem - závěrem...
Jeseníky
14. - 21. 7. 2019
Byl čas letních dovolených. Tušíc na www.www-kulturaok-eu.cz již v loňském roce, že tropy se budou stále více stupňovat, vybrali jsme si penzion v Jeseníkách jako tip na trošku chladivější dovolenou, i když můžeme říci, že zde vedro bylo také, ale dalo se v hustých lesích lépe snést.
Týden ve městě Jeseník a blízkém okolí patřil k našim nejsilnějším zážitkům za 45 let společného žití. V dnešním už opravdu posledním, 18. pozastavení, se ve vzpomínkách nad dovezenými fotografiemi vrátíme k postavě nejnezapomenutelnější pro Jeseník, světové lázeňství i vodoléčbu vůbec, k Vincenzi Priessnitzovi. Ano, už jsme o něm psali (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/lazne-jesenik-priessnitzovo-sanatorium-aneb-kde-leci-%c2%b4vodni-doktor-%e2%80%a6ci-kdyz-%c2%b4ziva-voda%c2%b4-existuje%e2%80%a6/), stejně jako o ´jeho´ lázních, jež nad městem založil (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/lazne-jesenik-aneb-je-li-mesto-jesenik-perlou-jeseniku-pak-mezi-ceskymi-laznemi-josu-lazne-jesenik-perlou-jednou-z-nejvetsich/).
Nebudeme se opakovat ani o pramenech, tvořících základ léčby i věhlasu Jeseníku. I o nich, tedy těch, co jsme stihli vidět a okusit, neboť i o pramenech jsme psali (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/jeseniky%3a-prameny-%c2%b4zive-vody%c2%b4-aneb-lekar-leci%2c-ale-uzdravuje-priroda%e2%80%a6/).
Řeč bude hlavně o holdu, jaký město složilo V. Priessnitzovi, o jeho pomníku, mohutném to díle ve Smetanových sadech. A o nich také budou - až symbolicky - naše poslední řádky z jesenické série. Naše smutné loučení s krásným městem a životodárnou přírodou kolem. I když si neodpustíme - jak už to ani jinak neumíme - také pár postřehů navíc. Na konci bude dokonce i malá sladká tečka. Doslova i obrazně. Tak, chcete-li, vydržte to ještě až do posledního článku…
Nejprve o Smetanových sadech
Všemožné bedekry a weby chválí Smetanovy sady, že nabízejí možnosti rekreace. V jednom z nich přímo radí: „Vyražte z parkoviště pod letním divadlem, kolem sochy V. Priessnitze a u východu z parku se dejte k Neuburskému pramenu.“ Tak nějak to je. Smetanovy sady jsou městský park, táhnoucí se do stráně, který nabízí klid a relax, fyzický i duševní a několik významných pramenů k osvěžení a pro zdraví. Jako v každém správném parku tu nechybí dětské hřiště, tenisové kurty a letní divadlo, kde se konají různé kulturní akce.
Z historie Smetanových sadů
Dnešní městský park Smetanovy sady má svou historii. Předně to nebyl na počátku jeden rozlehlý areál, ale tvořily ho dvě oddělené části. Významnější byla Josefova zahrada, nacházející se v dolní části, od pravého břehu říčky Bělé k počátku stoupání do svahu. Až při vzniku dnešního parku byla k Josefově zahradě připojena stráň ve svahu pod Křížovým vrchem. (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/krizovy-vrch-v-jesenikach-aneb-kde-dnes-jeste-voni-cesnecka-s-krutony-a-toci-se-rezane-pivo-pul-na-pul/), který byl původně plně zalesněn.
Spodní část dostala později jméno Raymannův park a tvořila relativně rovinnou část. S městem park byl spojen lávkou. Park založil v roce 1872 vlastník pozemku, továrník, majitel místní textilky a také starostaJeseníku - tehdy ještě Frývaldova, Josef Raymann (1770 - 1844). Za svého starostenství inicioval čin, podobný činu připisovanému v Praze Karlu IV, jímž byla stavba tzv. Hladové zdi, jako příležitost vydělat si pro nejpotřebnější za hladomoru. Jak známo, jde však o legendu. V případě továrníka Raymanna však o legendu nešlo a čin je doložen fakty. V Jeseníku té doby propukl hladomor a pan továrník (hle, nebývali dříve podnikatelé jen vychytralými vydřiduchy), dal - ve snaze tlumit následky dramatické situace města - budovat budoucí park. Vyklidit ho, vyrovnat a osadit stromy, a to i cizokrajnými. A tak potřebným a nejbědnějším poskytl možnost výdělku při veřejných pracích. V té době na pravém břehu Bělé vznikla i alej buků. Místní ji - snad po vzoru pražské Hladové zdi - nazývali Alej nářků. Alej, a možná i ty stromy, pokud přečkaly čas a přírodní excesy, tu jsou dodnes.
Ve svahu se začaly v 1. pol. 19. století u pramenů objevovat také první zdobné pomníky. První to důvod k procházkám místních i hostů lázní. Park se stal opravdovým parkem. Pohyblivější putovali ale ještě výš, až na Křížový vrch. (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/krizova-cesta-nad-jesenikem-aneb-poutni-i-vyletni-misto/). Tehdy to byla už stráň s loukami a bez lesa.
Budoucí městský park tak začaly protkávat chodníky a chodníčky, vzniklé vesměs přičiněním nadšenců a vděčných hostů. A pak přišel revoluční rok 1848. Událost pro dnešní Smetanovy sady zásadní, ale naštěstí s událostmi doby neměla společného nic.V roce 1848 došlo k zalesnění svahu pod Křížovým vrchem a dostal název Městský les. Tenhle svah je ale také zásobárna vody. Proto v roce 1850 byl odtud veden do města 1. Městský vodovod. Stavbu inicioval a mecenášsky financoval jistý baron Wesselény, takže stavba pak z vděčnosti nesla jeho jméno. Dřevěné vedení vody protínalo celé dnešní Smetanovy sady a táhlo se až na náměstí Svobody do tamních tří veřejných kašen.
V roce 1883 začal v Jeseníku působit Okrašlovací spolek, systematicky se věnující veřejnému prostoru města a jeho okolí. Jejich úpravy zvelebily i park, jenž byl sice dál formálně majetkem rodiny Raynmannů, ale jinak už byl plně veřejným parkem. Okrašlovací spolek se přičinil o okrasné keře, další stromy a také odpočinkový mobiliář.
V roce 1888 město hlavně smrčím dalo zalesnit svah Zlatého Chlumu. V roce 1893 měl už městský park zhruba dnešní rozsah. Městská rada na popud Okrašlovacího spolku a za podpory Aloise Regenharta rozhodla o další podobě městského parku. Pověřen byl ratibořický panský zahradní architekt, jenž park upravil v anglickém stylu.
Rok 1897 přinesl městu nový vodovod z téhož vodního zdroje, jenž dostal jméno - Vodovod císaře Franze Josefa. V roce 1899 se otevřela rozhledna na Zlatém Chlumu (viz. náš článek:https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/rozhledna-zlaty-chlum-u-jeseniku-aneb-na-pivo-je-trochu-z-ruky-ale-stoji-to-za-to/ ), což byl důvod vybudovat k ní vycházkové cesty. Vznikaly mlatové chodníky, lemované alejemi, především cíleně k pramenům. Aleje se však do dnešních dnů nedochovaly.
Rok 1903 mohl být pro Městský les a park likvidační. Město rozhodlo, že ho promění v těžební lesní plochu. Obrátilo se proto až na vrchního lesního radu Theodora Micklitze do Vídně. Shodou okolností šlo ale o rodáka z Frývaldova, jenž požadavek zamítl a park označil za nezbytnou součást lázní. Tím jej před podnikatelskou pohromou zachránil.
Od roku 1906 byl park, formálně vlastněný firmou Regenhart & Raymann, převeden do správy a vlastnictví města, a stal tak městským parkem i de jure.
V roce 1909 byl v parku odhalen pomník V. Priessnitze a park obohatily i další pomníky významným osobnostem. Patřila k nim také tzv. Goethova lavice, dílo prof. Paula Stadlera, akademického sochaře, tehdy ředitele místní školy.
Rok 1945 však znamenal konec Goethovy lavice. A nejen jí.
V 50. a 60. letech 20. století byly Smetanovy sady,
jakož i jiné parky, ponechávány svým osudům.
Naopak v něm (1956 - 1960) vzniklo přírodní divadlo.
Nahradilo přírodní jeviště ve spodní části parku.
V 60. letech park doplnily i tenisové kurty.
Ale park jako takový zplaněl.
Až v roce 1971 došlo konečně k rekonstrukci cest a probírce dřevin. Jenže cesty nahradily nevhodné chodníky a pokryl je asfalt. Mělo dojít i k výsadbě dalších či místo vykácených stromů, ale vše se provedlo nakonec jen minimálně.
Až v letech 1987 až 1995 byla regenerace Smetanových sadů úspěšnější a důkladnější. Hybatelem všeho byla celou dobu ing. Damcová. Zatím poslední úprava se konala v roce 1999 - šlo o rekonstrukci okolí Anglického pramene a pramene U lva.
Tenisový klub RS
Zmínili jsme, že ve Smetanových sadech byl zřízen v 60. letech 20. století tenisový klub. Po roce 1989 prodělal typické peripetie, takže nová historie místního tenisového klubu se ve Smetanových sadech datuje od roku 2018. Klub RS byl založen při neziskové organizaci Spolek za rozvoj Jesenicka. V propozicích zní, že si klub klade za úkol zajistit jesenickou tenisovou mládež, jež by reprezentovala město v registrovaných soutěžích. Proto klub vytvořil družstvo pro amatérskou soutěž JOTLA a reprezentuje město v okrese iv Polsku. Klub také spolupořádá turnaje a zajišťuje netenisové pohybové aktivity, jako fotbal a badminton.
Letní divadlo - jablko sváru i problém doby
Zmínili jsme i Letní divadlo. A zatímco tenisové kurty jsme obcházeli a jen krátce hovořili s jejich kustodem, Letní divadlo jsme si mohli obhlédnout na vlastní oči. A viděli jsme poněkud smutný obraz nadějné instituce. Samozřejmě jsme se zajímali i o jeho osudy.
Věc se - jak se zdá - táhne, ke škodě divadla, drahně dlouho.
Už v roce 2019, tedy v roce naší přítomnosti v Jeseníku, psal místní tisk, že se „před pár lety v Jeseníku zformovala skupinka lidí, která si řekla, že resuscituje roky nepoužívané a chátrající letní divadlo v městských Smetanových sadech.“
A nic moc, jak jsme viděli, se nezlepšilo. Ve hře byly dvě varianty, jak dál. První předpokládala rekonstrukci parku jako celku a druhá pozvolné opravování.
Takže revoluce nebo evoluce. Evoluce dostala zelenou. Pod heslem „Park žije!“ vznikla aktivita kolem spolu Sudetikus, připomínající autorům tohoto článku dávné akce Z a brigády. Ty tehdy ale zpravidla smysl neměly. To, co se upravilo, to se za pár měsíců změnilo ve staveniště něčeho jiného. Lichá iniciativa - se tomu říkalo. Dnes je to už jiné, a tak sice ještě v provizoriu, ale už přece, se jen v roce 2018 uskutečnilo 6 velkých akcí jako „Vítání jara, „Tvoříme divadlo“, „Multikulturní Jesenicko“, a tak podobně. A stejně na tom byl rok 2019. V tisku se také lehce ironicky psalo, že to to připomíná doby nadšeného „Národ sobě“, ale také výzvy typu “Stačí pracovní rukavice a váš entuziasmus, díky kterým padnou vlhké omítky, vykopou se staré podlahy, instalují se odvodňovací žlaby... a divadlo se vymaní z havarijního stavu. Město do toho jde taky…“.
Poslední věta je možná zásadní. Město do toho jde. Například odvozem suti či rekonstrukcí toalet, k provozu nezbytných. A dokládají to i slova starostky Jeseníku Mgr. Bc. Zdeňky Blišťanové:
„Smetanovy sady
byly v pocitové mapě
označovány za nejproblémovější místo v Jeseníku.
Osobně si myslím,
že tento park je krásný
a
má potenciál se stát opravdu navštěvovaným místem.
Začínáme postupně.
Už tento čtvrtek
se v Letním divadle uskuteční první akce s názvem
„Park žije“.
Jak už název napovídá,
cílem je obnovit život v parku
a
ukázat, že se jedná skutečně o krásnou část města.
Co si o tom myslíte?
Máte Smetanovy sady rádi?
A přijdete se na akci podívat?“.
(viz.: https://www.facebook.com/watch/?v=1647502392036777)
A protože i nám se Smetanovy sady líbily a i za tu krátkou dobu našeho pobytu jsme je prošli vícekrát, dokonce jsme se před odjezdem z nedalekého autobusového nádraží (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/jesenik-jako-krizovatka-aneb-od-ovciho-mostu-pres-moravskoslezsky-semmering-az-po-autobusovy-terminal/ ) právě v nich loučili s Jeseníkem a splavil nás tam, pod jedním jistě historickým, stromem déšť, stejný, jaký nás při příjezdu uvítal (ač jinak na nás za celý týden ani nekáplo…), přimlouváme se za Smetanovy sady a jejich Letní divadlo i my. S nadějí alespoň uvádíme kontakt pro ty, kdo mohou snad věci nějak pomoci. Je přímo do Sudetikusu: spolek@sudetikus.cz.
Sousoší Vincenze Priessnitze
Pomník je impozantní. Tak, jak má monumentální pomník působit. Iniciátory byli místní, kteří pomníkem chtěli uctít význam světově proslulého rodáka. Měl vzniknout v roce 1899, v roce připomenutí Priessnitzova 100. výročí narození.
V předstihu už v roce 1889 byl schválen návrh na postavení. Lhůta pro vznik pomníku původně činila 10 let. Jenže, vše se už na počátku zdrželo. Soutěž se uskutečnila až v roce 1902. Za 3 roky. Přinesla víc návrhů, z nichž odborná komise vyhodnotila návrh vídeňského akademika Josefa Obetha (1874 - 1961) z Terezína u Mikulovic. Jenže Obeth měl i své jiné zakázky a zájmy. A tak, namísto realizace, odcestoval do Itálie a pak do Dalmácie. A nedělo se nic. To rozparádilo zadavatele, město Jeseník a spory s autorem se vyhrotily tak, že se pan akademik pokusil sám sprovodit ze světa. Prý kvůli nátlaku. No, naštěstí se mu to nepovedlo, pokud to myslel vážně, a dílo se opět posunulo. Na dokončení, jež se konalo v autorově vídeňském ateliéru, zadavatelé tedy čekali až do roku 1909, tedy 7 let. Ale vzdor všem událostem a problémům je to dílo s velkým D.
My, jako běžní diváci, jsme byli uznale ohromeni. Tak to ostatně má být. Dominantou pomníku je otec zakladatel, v nadživotní velikosti – jehož výška činí 2,85 metrů. Celý pomník je vlastně sousoší 10 metrů široké, 5 metrů vysoké a 6 metrů hluboké. Po pravici ústřední postavy, V. Priessnitze, při pohledu zpředu tedy vlevo, jsou instalovány postavy choré, se zraněnou srnou. Po jeho levici, tedy vpravo z našeho pohledu, naopak uzdravení a plni energie, nabité léčbou páně doktora. Do stěny u léčitelových nohou, za jeho pravou nohu je situována další chorá postava, muž, jemuž žena dává pít z pramene místní léčivé vody. Pod sochou Priessnitze je vytesáno jeho jméno.
Odborníci vybádali i mnohé symboliky. Nepřehlédnutelné je také secesní ladění obou figurálních skupin s alegorickými prvky typickými pro tento styl, jako motivy hadů, či poraněná srnka.
Pomník jsme s úctou obešli ze všech stran, poseděli na kamenných lavicích a popili vody, jež - jak jinak - z pomníku symbolicky vyvěrá. A i když jsme se zde neléčili, jen probíhali, přesto jsme na sobě zpozorovali účinky prostředí a vody. Takže všechna čest velkému léčiteli.
Tím by měl náš cyklus článků z Jeseníku končit. Člověk míní, ale život mění. Při publikování našich článků jsme se dočkali jiné tečky. Sladké a milé, jíž si vážíme. Takže ještě malý dovětek.
„Vážení manželé Koníčkovi, chtěla bych Vám poděkovat za mnoho krásných článků na Vašem webu o našem městě, našich lázních a jesenických horách. Jsme rádi, že se Vám u nás líbí a doufáme, že jakmile odezní současná složitá doba, brzy navštívíte náš krásný kraj znovu a poznáte další zajímavá místa, která stojí za objevení.
Přeji Vám pevné zdraví a mnoho krásných zážitků na cestách. 4. 5. 2020, Mgr. Bc. Zdeňka Blišťanová, starostka města Jeseník“
Snem novináře je mít čtenáře, co mu rozumějí. Snem každého, kdo něco dělá, je, aby to někdo ocenil. Takže děkujeme paní starostce za milá slova a velice si jejího uznání vážíme.
A ještě maličkost, jež nám v Jeseníku pro památky a objevy unikla. Paní starostka nám totiž poslala i specialitu města, o níž jsme nevěděli. Čokoládu. Jesenickou čokoládu, jak se nazývá.
Příběh Jesenické čokolády
Místní čokoládu vyrábí malá čokoládová manufaktura v centru města od roku 2016. A protože je to živá a náročná surovina, jak ji charakterizují tvůrci lahůdek, objevují prý stále ještě nové chutě a postupy.
Použité kakaové boby proto pocházejí z celého kakaového světa a nakupují jen prvotřídní kakaové boby. Každé z nich v sobě totož tají jinou chuť. Při výrobě pak s nimi zacházejí s maximální péčí, řemeslnou zručností a tvůrčím způsobem. Vše u nich vzniká výhradně ručně (žádná pásová výroba). Každý kousek je unikát a vytvořené čokolády jsou srovnatelné s nejlepšími. A to jsou, jak jsme mohli ochutnat.
Mimo jiné vyrábějí i široký sortiment ochucených čokolád a k doplnění jejich přirozené chuti používají nejlepší sušené, kandované i zauzené ovoce a koření. Odmítají umělá sladidla, stabilizátory, emulgátory i konzervanty. Usilují o jednoduchost a přirozenost.
„Jesenická čokoláda se musí v klidu vychutnat,
rozpustit na jazyku a vnímat její tóny a příchutě,“
jak na chuťově lákavém webu všem radí pan čokolatiér Marcel Šos.
A pro mlsné jazýčky návštěvníků Jeseníku, kteří se nebudou tak štvát po okolí,
že by přehlédli stejně jako my tuto místní pozoruhodnost,
uvádíme i kontakt: XOCOLÃTL čokoládová manufaktura,
Kostelní 142
Jeseník 790 01
tel.: +420 733 701 544
https://www.jesenickacokolada.cz
A teď už je to fakt vše. Slíbili jsme nečekaný závěr - byl, a sladkou tečku - byla. Tak se těšme, že třeba někdy někam zase vyjedeme a přivezeme fotografie a připíšeme vše, co tam zjistíme. Snad…
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková, internet
