Šlo to se mnou z kopce...
Já osobně si nemyslím, že bych byla bývala byla zralá na kriminál. Ale fakta byla fakta, a já tam spěla mílovými kroky. A přitom to začalo tak nevinně...
Nevím, jaký vy máte názor na dětské lásky, ale já o nich mohu mluvit opravdu z vlastní zkušenosti a nemohu o tom říci nic špatného. Snad jen to, že začínat s láskou ve třinácti je opravdu hodně brzy a dětský rozoumek nestačí dětskému srdíčku a dospěláckým citům. Samozřejmě, nemyslím ty romantické lásky, kdy si děti posílají pod lavicí psaníčka a nebo se snad náhodou drží za ruce v temnu kina. Já myslím lásku se vším všudy, která jen díky nějaké osudové chvíli přišla na ty dva nějak dřív, než to čekali, než to čekalo jejich okolí a než to - možná - bylo dobře.
Můj případ začal ve třinácti, kdy jsem se zamilovala do spolužáka a on do mě. A brali jsme to tehdy šíleně vážně. Tak vážně, že jsme se rozhodli pro lásku na celý život a o jiné jsme nemínili diskutovat. Když to probírám dnes, po osmi letech, tak tomu chvílemi ani sama nemohu uvěřit, ale nikdo mě nepřesvědčí, že má láska nebyla osudová. I na ten věk. Osud si přece nevybírá věk. A můj Artur to od počátku cítil stejně. Ano, můj, neboť ho žádná jiná nikdy neměla a vzhledem k tomu, jak moc jsme se milovali a okázale to dávali najevo, se o to ani nepokoušela. Stejně jako se on nepokoušel o jinou. Prostě jsme si vyhovovali.
Zato jsme a hlavně já nevyhovovali nikomu kolem nás. Spolužačky a spolužáci nám dílem záviděli, dílem nepřáli a tak hlavně intrikovali. Žalovali na nás a často si i vysloveně zle vymýšleli. A my tak museli pořád čelit novým a novým obviněním ve škole i doma. Učitelky byly samozřejmě proti nám. A doslova nás šikanovaly, což mělo vliv na jejich nespravedlivé hodnocení našich výsledků ve škole a na poznámky za všechno, co se poznámkou vyjádřit dalo. No a na to navazovali rodiče. Se sankcemi, postihy a neustálým tlakem, abychom se rozešli. A to my právě ne. Čím víc nám ubližovali, čím víc nám to zakazovali, tím víc jsme se vzpouzeli a dělali další a další vzdoroakce, které vedly k dalším a dalším postihům, a tak to šlo pořád dokola.
Když už jsme oba měli dvojky z mravu a mě hrozila trojka, když jsme oba byli za třídní vyvrhele, přišla rána největší. Škola a rodiče se proti nám spojili. A to nemohlo skončit jinak než tak, že jsme jednou na jaře utekli a začali žít spolu v okolních lesích. Zprvu se nám to zdálo jako ideální řešení, a navíc hodně romantické. Nikdo nám neubližoval a my si budovali útulek. Jenže pak přišla noc a po ní druhá a třetí a pak hlad a zima a déšť a za tři noci jsme se museli vrátit. Poraženi a připraveni na sankce. Ale rodiče z obou stran a učitelé ve škole z nás byly tak vyšokovaní, že nás nesejmuli hned, jak jsme čekali, ale v prvním šoku, z toho, co jsme mohli všechno ještě provést, ustoupili a tlak dokonce zmírnili. Arturova máma nás dokonce nechávala být spolu u něj v pokoji a vypadalo to, že problém raději nechce řešit, protože jí bylo jasné, že jinak by přišla o syna. Stav vydržel asi rok a my se šli učit. Jsme z jedné střediskové vesnice, a tak jediná možnost byla v družstvu. Proč ne. A kam jinam také s tím prospěchem a pověstí. Hlavně, že jsme byli spolu. Ale ne dlouho, jak se ukázalo.
Zase to všechno zavinili lidé z okolí. Tentokrát to ale dopadlo mnohem hůř až přímo katastrofou. Arturovi rodiče zařídili jeho deportaci do učňáku až na druhý konec republiky. A to bylo zlé. Život pro mě ztratil smysl a Artur se po čase přestal ozývat. Dlouhé dny, snad týdny jsem
plakala, dlouhé týdny a měsíce nenáviděla celý svět. A pak mě napadlo - podle mě geniální řešení - sehnat si peníze, vypátrat, kde je Artur a odstěhovat se tam za ním. Bylo mi už sedmnáct, a cítila jsem se jako vládce vesmíru. Slzy byly rázem pryč a já začala přemýšlet jak to zařídit. Nenapadlo mě nic lepšího, než se poohlédnout po řešení v okresním městě. A po nějakém čase se našlo. Seznámila jsem se tam
s jedním klukem, který mě posléze vzal do jeho party a ...a nakonec se z toho vyklubala trestná činnost. Vykrádali auta, šmelili kde s čím, okrádali lidi v samoobsluhách, a chystali se dokonce okrádat lidi na ulici. Nejdřív jsem z toho byla špatná. Takhle jsem si to nepředstavovala, ale když se mi podařilo za pár akcí, kdy jsem navíc dělala jenom zeď, získat docela slušné peníze, řekla jsem si, že to kvůli Arturovi podstoupím, stůj co stůj.
V partě se mě samozřejmě snažili získat kluci i jako holku, nejen jako komplicku. Ale to měli smůlu, ale Artur je jen jeden. Tedy až na jednoho. Ten se mi vemlouval moc vehementně, navíc se mi líbil a hlavně mě zatáhl do vinárny a tam opil, takže mě nakonec získal. Hned jak jsem se z toho ráno vzpamatovala, bylo mi jasné, že tomu musím udělat přítrž. On se s tím mým pokleskem ale už stačil pochlubit všem, kdo mě znali a já dostala strach, že se to jednou třeba dozví Artur. A tak, namísto původního plánu, že dám tomu podrazákovi jenom kopačky mezi čtyřma očima, jsem k tomu zvolila sešlost celé party a nebrala si moc servítky. Dokonce jsem měla i narážky na jeho mužské kvality. Bylo to silné, ale potřebovala jsem to jednu pro vždy ukončit. I tak jsem měla obrovské výčitky před Arturem a doufala, moc doufala, že se to nikdy nedozví.
I když celá záležitost skončila zdánlivě tím, že se onomu nezvanému milenci všichni smáli, a já měla pocit, že jsem vyhrála, nenapadlo mě, jak může být mstivý. Když totiž za pár dní zorganizovali akci, při níž hodlali přepadnout a obrat některého ožralu, co se vrací z baru v noci
v náladě, vybrali mě jako volavku. A právě ten zhrzený milenec, který se tvářil, jako že nic, byl hlavním organizátorem. A on mi také navrhl velkou odměnu, když to udělám. Už jsem byla celá nešťastná a chtěla se od nich co nejdříve oprostit, abych se vydala hledat Artura, a tak jsem na tu akci přistoupila. Tvrdil totiž, že ten, koho hodlá přepadnout, bude mít u sebe veliký balík peněz a třetina z nich, že bude moje. A já zaslepena tou možností, která by mi umožnila můj sen uskutečnit, už teď jsem souhlasila.
Vytipovaný muž se vracel v noci z baru a já se mu jako začala nabízet a obtěžovat ho. Když byl už už nažhavený a ztratil obezřetnost, vrhl se na něj parťák a obral ho o peněženku. Našťěstí se nic víc nestalo a naštěstí ten vytipovaný případ měl u sebe sotva osm stovek. Naštěstí
říkám proto, že krátce po té co s nimi můj komplic zmizel, objevili se policisté a zatkli mě. Ten přepadený ale vypovídal více méně v můj prospěch, takže jsem za napomáhání k trestnému činu krádeže dostala namísto slibovaných peněz tři měsíce. Jako alternativní trest mi byly ale vyměřeny veřejně prospěšné práce. A ty jsem si se zaťatými zuby poctivě odpracovala. Ale co dál...
Artur daleko, já téměř v base a peníze nikde. Už už to vypadalo, že zase spadnu tam, kde jsem byla a navíc mnohem hůř, pokud mě zase chytí. Uvědomovala jsem si to, ale touha po mém Arturovi byla silnější. A slibované peníze za všelijaké ty služby pánům jsem odmítla. Kvůli Arturovi. Takže jak jinak může devatenáctiletá holka sehnat peníze...
I když jsem už doma nebydlela, ale pracovala v družstvu, a taky tam na ubytovně bydlela, s našima, přesněji s mámou, jsem se nerozešla. Byla ze mě nešťastná, byla ze mě znechucená, ale pořád to byla máma, a tak jsem ji tajně, abych neprovokovala nekompromisnějšího tátu, navštěvovala.
A jednou, když jsem přišla, pamatuju si to jako dneska, se na mě tak divně podívala a unaveným hlasem mi oznámila: "Volal
ti na pevný telefon Artur… Vyletěla jsem jako,když mě bodne. A křičela na ni o překot, kde je, odkud volal, co povídal,
jak se mu vede, kam mám za ním přijet. Ale nedozvěděla jsem se nic. Mám prý jenom mámě říct číslo svého mobilu a ona mu
ho má nahlásit. Se mnou, že už se pak domluví sám.
Okamžitě jsem popadla všechny peníze, které jsem měla u sebe, v družstvu si vzala mimořádnou zálohu a letěla si koupit
mobil. Až do té doby jsem ho neměla. Kdyby mi volal, že?! Ještě ten den večer jsem z budky diktovala mámě své číslo
nového mobilu a do rána se s ním učila pracovat.
Celý den jsem pak mobil žmoulala v ruce, srdce až v krku a neschopna soustředit se na cokoli, stále jsme si dokola
opakovala jedinou myšlenku, kterou jsem měla v hlavě. Artur mi zavolá. Artur mi zavolá. A večer to přišlo. Mobil zazněl,
a z něj se ozval hlas, který by mně po tom přemodulování a časovém odstupu sám od sebe nic neřekl, ale jiný hlas to
být nemohl. A nebyl. Vyřítila jsem se aparátem před ubytovnu a tam venku, do toho křičela jako na lesy. Jednak radostí
a štěstím, že na mě Artur nezapomněl a jednak proto, že jsem s tím přístrojem neuměla pracovat.
Telefonát byl jasný.
"Myslíš na mě?", ptal se Artur a já ho zahrnula přívalem štěstí z toho, že volá a smutku, z toho že není u mě.
"Máš někoho?"
Trochu mě ta otázka zarazila, protože jsem stále měla v hlavě svůj prohřešek proti naší velké lásce, ale nakonec jsem mu po pravdě řekla, jak to bylo a hlavně to, že na něj čekám a chci za ním, a nevím, kde je, jeho rodiče, že mi to nechtějí prozradit, a já že užjsem zoufalá, že jsem byla hnedle zavřená, když jsem si chtěla sehnat peníze, abych ho mohla hledat.
"A chtěla být se mnou...?", zněla jeho poslední otázka a já mu nedokázala odpovědět jinak než neustále opakovaným ano, ano, ano...
Už spolu bydlíme dva roky. Třeme bídu s nouzí, a tak, si s dítětem dáváme zatím pozor, ale i kdyby kolem zanikal svět, bylo by to pro nás zvládnutelné. Zas je nám tak, jako bylo ty tři dny tehdy v té naší lesní chýši. Akorát, že nemáme hlad, žízeň a v noci nám není zima. I když, po takovém strašně krutém odloučení, by nám nebylo asi zima snad už ani v tom lese. Štěstí totiž strašně hezky hřeje...
Cilka, 21 let, Ostrava