Slalom ke štěstí aneb jak jsem se zapomněla učesat
Slalom ke štěstí aneb jak jsem se zapomněla učesat
Měla jsem před maturitou a jela na hory. Neprovázel mě nejpříjemnější pocit, protože jsem se ráno velmi ostře pohádala s otcem. Jsem na to velmi citlivá a hodně mě mrzelo, že jsem se neovládla. Měl pravdu, a já jsem byla tvrdohlavá, jak holky v tomhle věku bývají.
Ani jsem se moc na tedy na ty jarní prázdniny nijak netěšila, neboť s rodiči a bratrem Láďou jsem už jezdit nechtěla. Proto hned po obědě ve mě uzrálo rozhodnutí, že se "trhnu" od rodiny a půjdu obhlédnout terén. Vrátila jsem se ale otrávená. Okolí chatky bylo krásné, ale týden nudy mě děsil. Tak jsem šla alespoň brzy spát.
Ráno jsem vtrhla do jídelny, kde byli již všichni u stolu a jen já se opozdila. Každý se po mně otočil. Bylo mi divné, proč na mě všichni tak zírají. Kluci s bratrem Láďou se mohli dokonce umlátit smíchy. Nechtěla jsem jít zpátky do pokoje, aniž bych se najedla. Bylo to sice nepříjemné, ale jídlo mám ráda, a kdybych nesnídala, bylo by mi špatně.
Sotva jsem dojedla a vrátila se do pokoje, k mé hrůze se ukázalo, že mám vlasy sice pěkně zastřižené, zato mi ale trčí jako hřebíky. Prostě jsem se zapomněla učesat. Tak proto na mě všichni tak koukali! No, trapas...
Co nadělám? Nejvíc mi v paměti uvízl obličej Láďova kamaráda Toma, který se mi líbil. Jeho smích mě mrzel nejvíc. Konečně jsem se tedy učesala a šla sama na lyže. Svítilo slunko, tak co bych tvrdla vevnitř. Bratra se doprošovat nebudu a s mámou, a hlavně tátou, nechci tenhle týden mluvit vůbec.
Právě jsem se rozjížděla, když jsem z vrcholu kopečka spatřila ve dveřích chaty Toma. Jasně, že jsem se zatoužila před ním předvést. Rozhodla jsem se okamžitě. Sjedu to slalomem. Branky z nějakého včerejšího závodění tu ještě stály. Letos mi ale připadaly nějak těsně vedle sebe. Loni jsem to přece sjížděla a zvládla. Tak proč ne letos. Rozjela jsem se a ... no jistě - u páté branky jsem sebou práskla o zem a lyže křuply. Asi jsem se o ně nějak praštila do hlavy či co, ale na chvilku jsem až omdlela. Řeklo by se trapas, jakých se popisují celé kupy. Ale ten můj byl o to větší, že se stal před Tomem. Že jsem se shodila, a že to všechno nemělo dopadnout tak, jak to dopadlo.
Když jsem se po chvíli probrala v náručí Toma, bylo mi trapně, ale přitom i hezky. Nesl mě totiž do chaty. Začala jsem sebou mírně zmítat a žádat, aby mě pustil, že už nějak sama doplazím, protože už dneska fakt další ostudu nesnesu. Ale vzhledem k tomu, že mě vlekl právě Tom, tak to mé zmítání nebylo zase tak moc vehementní... Tom se ale jen smál : "Jo, a ještě bys mi zase upadla a pak bych ti musel dávat umělé dýchání z úst do úst". Při těch slovech se ale na mě tak nějak zvláštně podíval a dodal : "I když netvrdím, že by to bylo špatné, ale mohlo by to na nás zanechat následky..." Donesl mě do pokoje, položil na postel a sedl si ke mně na židli. Nic mě naštěstí nějak zásadně nebolelo a utrpěla jsem pár normálních pohmožděnin. Dali jsme se do řeči. A rozhovor začal být navýsost zajímavý. Na začátku se totiž přiznal, že si mě všiml hned, jak jsem vešla rozcuchaná do jídelny a ukázalo se tak, že to mé rozcuchání nebylo tedy vůbec na škodu...
No, povídali jsme si dvě hodiny. Za tu dobu jsem mimo jiné zjistila, že Tom líbá dlouze a vášnivě, a vychutnávala si každý okamžik jeho polibků až do dna. Jen při prvním jsem se ještě pro formu vzpírala a dokonce odtrhla svá ústa od jeho, se - vzrušením a nezkušeností - těžko chytitelným dechem: "C-co to má znamenat, tohleto?" koktala jsem. "Myslím, že to tuším", zazubil se Tom darebácky, "ale navrhuji v tom pokračovat, protože jen tak se nám to podaří zjistit", dodal lišácky Tom a měl se k dílu. Já ale samozřejmě jako ještě odolávala: "Ne, nemyslím, že je to dobrý nápad", vzpamatovala jsem se po několika dalších dlouhých polibcích a dokonce vstala z postele. "Ty mě tu svádíš, už tomu rozumím!" dodala jsem s jemňounkým důrazem. Ale jen tak, abych ho nevyplašila a neodradila. Bylo mi to totiž setsakramensky příjemné. Nicméně, jsem si to všechno potřebovala trochu srovnat v hlavě.
Nabídla jsem kamarádství. Dokud se lépe nepoznáme. Vzal to. A tak jsem prakticky už pořád spolu prožili nádherný týden. Já sice už bez lyží, ale Tom je kvůli mě klidně odložil a chodili jsme kudy to šlo, v půjčovně jsme si půjčili boby a jezdili jako malí caparti. Nasmáli jsme se při tom až, až. Asi jsem to potřebovala, a asi to bylo pak na mně i znát. Naši se zklidnili a byli rádi, že jsem se nezabila a Toma docela schvalovali. A byl moc milý. Kašlal na partu a byl jen se mnou. I tancovat na disco. Ani jsme před účastníky zájezdu nic neskrývali. Nemělo to cenu. Byli jsme jasní. A kupodivu měli snad i pochopení. Samozřejmě, že zas došlo a docházelo i na líbání. Dokonce nás načapal brácha. Nepráskl to, jen se smál a zhodnotil mé zaláskování pro něj nezvykle něžně: "Koukám, žes nám poněkud zestárla, Diano".
Týden se ale chýlil ke konci a já měla strach, že to skončí. Až mi z toho bylo zle. Tom to na mě viděl a naléhal, o co jde. Sdělila jsem mu své obavy a on se k mé radosti skoro urazil. Trochu mě to uklidnilo, ale ne moc. Kdo ví, co bude po návratu. Musela jsem na to stále myslet...
Když jsme odjeli, stále mi bušila v hlavě a hlavně v srdci jedna jediná myšlenka: "Přežiju ty dva dny, které zbývají do předem dohodnutého rande s Tomem a přijde tam? ". Nikdo, kdo něco takového neprožil, neví, co to obnáší. A pak přišla smluvená středa a Tom už na určeném místě čekal. Přišel dřív. Jenže já také. Jako bychom se nemohli oba dočkat. A tak rande začalo půl hodiny před domluveným termínem. Bylo to super a já byla totálně šťastná. "Už jsem to nemohl doma vydržet. A bál jsem se, že zapomeneš, Dianko, a nepřijdeš.", řekl Tom, a já jen vydechla: "Já taky..." a úlevou jsme se oba rozesmáli. Ale jen na chvíli, protože náš smích záhy zdusil vroucí polibek. Bylo nám božsky. Sníh křupal pod nohami a pro nás bylo víc jaro než konec zimy.
Ani jsme se nestihli dost vylíbat a byly Velikonoce. A pak máj a léto, a teď podzim a další zima na krku. Ano, dopadlo to dobře a brzy oslavíme rok co s Tomem chodíme. Vidíme se, jak to nejčastěji jde. A já ten rok mám za asi nejšťastnější čas svého dosavadního žití. A už ani nemusím nikam s rodiči. Pochopili, že jsem dospělá, že jsem - jak to řekl tehdy brácha - zestárla. Už s Tomem plánujem společnou zimní dovolenou, mé poslední jarní prázdniny. Pietně samozřejmě tam, kde to vše začlo. A zmínka už padla i o svatbě, ale to nechci zakřiknout. Musím ještě udělat maturitu. Ale přiznávám, že to je pro mě strašně svůdná představa...Diana (19), Přelouč
Ing. Olga Koníčková