Skoro procházka (spíš utrpení) pod rouškou … aneb kam nás nohy nesly a oči vedly (hádat lze 3 x)
Praha - 24. 4. 2020
Každé umění musí být viděno, abychom se z něj mohli těšit.
A právě kvůli koronaviru nabízíme aspoň umění přírody,
které jsme na www.www-kulturaok-eu.cz zhlédli na vlastní oči…
abychom se v této těžké a podivné době jí mohli aspoň potěšit…
Doba korovinarová - znamená čas zvratů. Dříve byl kde kdo - podroušen, v době pandemie koronaviru byl každý - pod rouškou (pod kterou se dýchat moc nedá). Totiž koronavirus stále je tu. A než prsty tyto řádky dopíší, možná vše bude jinak. Co odborník, to názor. Tu apokalypsa, tu nesmysl, tu na dlouho, tu nakrátko, hot a čehý a ty důchodče - vyber si.
Doba PÁDÍCÍ, jež nás dosud provázela časem, kdy bylo ještě normálně, se mění v dobu VADÍCÍ. Vadí nám roušky, omezení volného pohybu, nedostupnost lékařů (mimo viry), vadí nám kde co. Jednou za to může vláda, jindy jistá velmoc. Jednou si za to můžeme sami. Udělat opatření? Špatně! Neudělat? Taky! Hlavně, že se nejpromořenější senioři hromadí v obchodech od 8 do 10 hodin, zatímco nejméně promořená populace se jim může vyhnout po desáté. Choďte do přírody, ale nevzdalujte se svému bydlišti. Jo. Ale v parku za rohem mají ignoranti garden party, nahoře bez (roušek), v jiném parku se válejí bezdomovci. Beze všeho. Jak jinak? Opozice drtí vládu, ač sama hrála mrtvé brouky… A dost! To už je politika, a ta na náš web nepatří. Prrr! Koníčci - prrr!
Vraťme se - virtuálně - do času, kdy bylo normálně, a vzpomeňme výletu do blízka. Že je to nezajímavé? Jak kdy, jak pro koho. Pro nás ne. Zkuste si zahádat, o čem je řeč, kudy jsme šli a co viděli. Neuvedeme jména, jen fakta a objevy. A ty se dějí i tam, kde je nikdo nečeká…
Stanice metra, odjezd autobusem …
Stanice je pod sídlištěm, jehož jméno nese. Hloubená, založená v otevřené jámě, budovaná za provozu původně jako koncová. Monolitická konstrukce se nachází 9,25 metrů pod povrchem. Má jeden vestibul schodištěm spojený s nástupištěm. Vede ze středu nástupiště šikmo mimo osu trati. Stanice byla vystavěna v letech 1987 - 1990 a až do rekonstrukce v roce 2017 byla obložena bílými, modrými a hnědými glazovanými tvarovkami. Od roku 2002 je zde k dispozici výtah…
Stanice je napojena na autobusovou dopravu z jihovýchodu Prahy. Časem sem byly navedeny i příměstské linky. V aktuálním provozu pracovních dní tu z důvodu omezené propustnosti trati končí polovina souprav.
Výstup na 50°3′20″ s. š., 14°34′49″ v. d.
Obec, kde jsme vystoupili z autobusu, má název zdrobněliny městské části. Jádro leží nad levým břehem potoka proti vrchu. Novější zástavba rodinných domů byla vybudována jižně u silnice a další severovýchodně, jakožto relativně samostatné čtvrti. První zmínky o obci jsou ze 14. století. Potomci pražského měšťana Jana Mulnera, jenž ves držel od roku 1391, se pyšnili přídomkem po této obci. V roce 1470 Uhři ale ves vyplenili, a tak zpustla. Až v roce 1713 se dočkala obnovy a zabydlení. Dříve byla kolem řada rybníků z 15. a 16. století. Většina byla v 18. a 19. století zrušena.
Kus naučnou stezkou,
pak polní cestou až k památnému Hraničnímu dubu
Jen se projde kolem nemnoha domů ulicí a rozcestí naučné stezky kolem jednoho ze zbylých rybníků a cesty, mírně vzhůru do pole. My zamířili mimo civilizaci. Jen jsme prošli lesík, kolem vodního zařízení, na pláň cestou lemovanou z obou stran poli, ocitli jsme se v zajetí vůně řepky, vysoce vzrostlé rostliny zřejmě odolné vůči právě panujícímu dlouhotrvajícímu totálnímu suchu.
Řepkou k památnému stromu
Ne fotbalisty, ale rostliny a důležité, leč kontroverzní zemědělské plodiny. Správný a odborný název má brukev řepka. Je to cévnatá, krytosemenná rostlina, z řádu brukvovitých. Pěstuje se pro olejnatá semena, z nichž se olej vyrábí. Dnes se pěstuje z 1/3 jako biopalivo a ze 2/3 pro kosmetický a potravinářský průmysl. Podle Českého statistického úřadu se v roce 2000 pěstovala na 325 tis. ha orné půdy, tj. asi na 11 % celkové orné plochy v ČR, v roce 2018 už to ale bylo 412 tisíc ha, což je 17 % z využité osevní plochy. Tak, aby nebyla i tady…
Plochy řepky jsou předmětem diskuzí. Ano? Či ne? A jak moc? V Československé republice se z ní biopalivo vyrábělo už v 80. letech, protože řepka byla tehdy, celoevropsky, vnímána jako alternativní pohonná hmota. Signálně zelenou pro žlutou řepku ale nastavil v roce 1993 předseda vlády Václav Klaus a pěstování řepky podpořilo i Ministerstvo zemědělství ČR za vlády Josefa Luxe. Dnes je v EU dokonce povinností míchat biopaliva do pohonných hmot. Ekonomické výhody pro pěstitele jsou tedy jasné. Sporná je nadměrnost pěstování. Mimo jiné i proto, že je řepka jedovatá a úspěšně okolní vysokou zvěř kosí. Ale to už je zase o politice a do té se my nepleteme.
K památnému stromu
Hraniční (památný) dub, jak zní název, má obvod kmene 515 centimetrů, výšku 33 metrů a stár je asi 360 let. Takže ho tu zasadili řekněme v roce 1660. V tu dobu jsme byli habsburská monarchie a právě vládl Leopold I. (1657-1705), císař římský, král český. Na papežském stolci trůnil Alexandr VII. (1655-1667). V Praze postavili jezuité velkou klenutou stoku k odvodnění Klementina. Splachovala ji voda z kašny na nádvoří. Byla to technická a konstrukční událost.
Tam, co rostou v lese blatouchy
Cestou, jež v tomto místě tvoří hranici obce, jsme po krátkém posezení poblíž památného dubu, jenž zdola vypadá nejen impozantně, to by se dalo čekat, ale docela i tísnivě, což od něj není už tak hezké, jsme pokračovali cestou, do pralesa. Tedy jako. K divokému, neudržovanému, zplanělému a mokrému lesu. Ale ouha! Lákavý snímek blatouchu bahenního, jenž si tam kvete mezi stromy a travinami, se změnil ve čvachtot rašeliništěm.
Blatouch bahenní je vytrvalá rostlina, kvete od dubna do června a květy má leskle žluté, pětičetné. Je poměrně běžný v celé Evropě. Ve střední Evropě ho ale často najdeme v luzích na podmáčených loukách a na jiných bažinatých místech, ač je oficiálně blatouch bahenní rostlina suchozemská. Neroste tedy přímo ponořen ve vodě, ale potřebuje jí hodně a bez ní záhy vadne. Zde rozhodně nevadl. Byl v bažině. Což nám potvrdila naše obuv.
Ploty z klád a louka plná koní…
Tak to zpívával svým superbasem ´český Johny Cash´, jak se mu přezdívalo, Ladislav Vodička v písni Louka plná koní. Tady jsme vystoupili z pralesa rovnou mezi ´ploty z klád´, ale také elektrickými ohradníky a varovnými nápisy podanými žertovným způsobem.
Louka však byl mlat a plná koní ani nebyla. Dva v jedné ohradě, dva v druhé. Trochu jsme s nimi zalaškovali, a protože stále nechápali, že oni jsou koně (že pamlsek nedostanou) a my jsme malí poslušní Koníčci (nebo to naopak chápali), tak s nimi nic moc nebylo. Pásli se klidně po svém si šli. My také.
Kolem usedlosti na hráz rybníka
Usedlost býval původně mlýn. Patřil k rybníku od středověku. Stál a stojí, ač už mlýnem není, pod hrází rybníka. Uvádí se, že byl vždy svobodný a nezávislý na vrchnosti. Voda, co ho poháněla, knížecí byla. Mlynář za ni platil a odváděl navíc desátek. K mlýnu ovšem patřilo velké hospodářství, pole a zahrady, tak to šlo. Mlýn složil svému účelu až do 2. sv. války. Po ní už prožíval všelijaká jiná využití. Dnes je v soukromých rukou a zdá se být slušně udržován, takže je v dobrých rukou. Zda zůstává zachován i jeho historický ráz, to neposoudíme.
Kolem jelenů či daňků? Kdo ví…
Odborníci posoudí z fotografie, my nevíme. Sošný paroháč pózoval hrdě, impozantně a tiše nás pozoroval. I my jeho. A když se dlouho oboustranně nic nedělo, pokračovali jsme v cestě. On v přežvykování. Nelze tak doplnit nic o něm, nevíme, zda byl jelen, daněk či srnec...
Přes hráz vzhůru na břeh rybníka
Rybník, u jehož zčeřené hladiny jsme delší čas pod svítícím sluníčkem blaženě poseděli na tam instalované - a zachovalé - lavičce, má plochu 14 ha. Je tak druhým největším rybníkem v Praze. Jeho stáří není úplně vyjasněné. Historici předpokládají, že patřil k nejstarším z této, jakuž výše zmíněno, na rybníky bohaté, lokalitě. Z toho plyne, že byl s největší pravděpodobností vybudován koncem 15. či počátkem 16. století. Traduje se, že jej budovali zajatí Turci. A také se traduje, že se v něm koupával, ve své době, tedy po vzniku republiky, sám tatíček T. G. Masaryk. Dnes by do něj nevlezl, i když se tu a tam v létě nějaký ten odvážlivec najde.
Na hrázi pod starými duby
Duby na hrázi jsou také víc jak 3 století staré. I ony patří k památným stromům. Jedná se celkem o 8 dubů letních (Quercus robur), jež svými kořeny zpevňují hráz. Dva nejmohutnější zřejmě pamatují založení rybníka. Jejich obvod činí 2,57 - 5,75 metrů a dosahují výšek 17 - 25 metrů.
Retenční nádrž
Kus cesty kol obory
těch neidentifikovatelných paroháčů se dojde k pozemku Vodáren.
Je nepřístupný.
Ale návaznou retenční nádrž lze obcházet z mnoha stran.
Odborníci o ní mluví jako
o ´průtočné retenční nádrži,
napájené srážkovou vodou z dešťového kanalizačního sběrače,
jenž je občasným přítokem místního potoka´.
Nádrž má tak ekologický, retenční i krajinotvorný účel,
a je vhodná i k chovu ryb. Plocha nádrže činí 8 833 m²,
objem 14 170 m3.
Obklopuje ji zemní sypaná hráz o výšce 4,5 metrů.
Retenční nádrž se nachází jihovýchodně od obce, z níž jsme vyšli a kam se z druhé strany vracíme. Nádrž má pravidelný geometrický tvar a její hráz je opevněna ´polovegetačními tvárnicemi´. Nádrž má hlavně protipovodňový účel, protože zachycuje zvýšené průtoky z dešťového sběrače z blízké průmyslové zóny. Budována byla v 1. pol. 80. let 20. století a do provozu ji uvedli v roce 1984.
U ´nátoku´, tedy před nádrží, se nachází malá sedimentační jímka, která měla bránit zanášení nádrže. Ale nefungovala, jak měla. A tak zůstala jen jako jezírko. A místním kachničkám se tu sídlí zjevně dobře. Nevěděli jsme o nich, protože jinak bychom nevyházeli připravený tvrdý suchý chléb do předchozího rybníka, u něhož jsme seděli, a nechali bychom si ho pro kachní jezírko. Dnes je už dávno tohle, původně jen technické vodní dílo, vrostlé do okolní přírody. Zásadně se o to přičinila revitalizace celého díla z let 2011 a 2012. Tehdy se také ona ´nátoková´ nádrž proměnila v jezírko a žabí ráj.
Před obcí dál - zde jsou lamy…!
Jdeme k obci. Byla tu pole až k domům. Dnes už ne. Teď pole, tak jako většina polí kol většiny obcí, leží ladem. To dává tušit developera. A procovské vily na - zatím - ještě na okraji obce, jsou neklamnou reklamou na movitost svých majitelů. Budiž jim to přáno. My ale uhýbáme raději ještě vlevo, k dalšímu plotu z klád. Tentokrát tam ale není louka plná či poloplná koní, ale je tam lama. A sama. Ano, pravá, živá, pasoucí se andská lama. Pozorný majitel či chovatel tam dokonce umístil informační ceduli s výmluvným nápisem - Lama krotká.
To není jen uklidňující nápis pro kolemjdoucí, ale označení. Lama krotká, latinsky Lama glama, je savec, sudokopytník z čeledi - velbloudovitých. Patří k domestikovanému druhu. Obývala hlavně Bolívii a Peru, kde se pásla na horských svazích a spásala střední až dlouhé trávy. Tady se pásla na středočeském kusu půdy a spásala nizounký pažit, tam i tu. Lama krotká dosahuje výšky 110 až 150 cm a váhy 130 až 155 kg. Pro domorodé indiány je cenný zdroj masa a vlákna. Maso má prý libové, červené, ´nemramorované´ a jateční výtěžnost činí 60 procent. Kůže lam se hodí k výrobě sandálů, bot a vaků. Poskytuje asi 2 kg srsti ročně. Vlákno, jež se vyskytuje ve škále od bílé po černou, je dlouhé a hrubé. Používá se k výrobě provazů, vaků, pytlů, pokrývek i oděvů.
Pro svou sílu se lamy krotké ale hlavně v Andách chovají především jako tažné zvíře. Na chov je totiž nenáročná a vůči lidem je vstřícná. Ve volné přírodě se pohybuje většinou v karavanách. Tahle tu byla sama samotinká. U nás je chová skoro každá ZOO.
Soused je beran
O kus dál, jen jeden krůček přes potůček, sídlily ovce. Beran si nás přišel prohlédnout, ale nic neříkal. No prostě beran. Ovce o kus dál ve výběhu si nás nevšímaly vůbec. My jich sice ano, ale opět netušíme, co že to bylo za druh.Tak nebudeme střílet od boku. Majitel nám tu nepomohl podobně informační cedulí jako u lamy. Asi je to každému jasné. Ovce, no…
Obcí mezi domy nevidíme žádné stromy…
Těch domů v satelitu je výrazně víc.
Stromů cestou k nedaleké stanici návratového autobusu výrazně míň.
Inu, jak kdysi říkal jeden redakční kolega o své zahradě:
Nejlepší trávník je z betonu a nejlepší strom umělý.
Co budeme dýchat, neřešil.
Některé stavby nás zaujaly, byly ale vzácné, jiné - podnikatelsky barokní - ty ne. Architektura podle toho, jak kdo chce předvést své ego a konto. Typický satelit unifikovaných domů, kde jediným oživením byl sádrový hrádek na zápraží jednoho z nich. Naštěstí nízkopatrové domy přešly v původní zástavbu a tam bylo o poznání veseleji a zeleněji. I když se už i mezi touhle zástavbu, dosud ještě hezky česky rázovitou, začínají tu a tam vkrádat na uvolněné či ´nějak´ uvolněné pozemky architektonické kaňky. Inu obraz doby.
Konec naší pouti - kostel sv. Petra
První údaj o kostele, jejž takto a podobně míjíme téměř 30 let a nikdy, v čase našeho míjení, nebyl otevřen, je z roku 1352. Zmínka je sice o tvrzi, ale s douškou, že stojí u místního gotického kostela sv. Petra. Zatímco tvrz v roce 1542 zanikla pro opuštěnost, kostel stál dál a slouží dosud. Je sice ze 14. století, ale v roce 1867 byl novogoticky z gruntu přestavěn. Získal hranolovou věž a z původní gotické stavby mu zbylo jen zdivo lodi a presbytáře.
Obé nám dosud utajené.
Stejně jako chrámová loď, jež je prý ukončena pětibokým závěrem a je v ní umístěna kopie vzácného gotického deskového obrazu českých patronů z doby kolem roku 1400. Originál tohoto obrazu najdeme ve sbírce Národní galerie. V ohradní zdi bývalého hřbitova, dnes parčíku kolem kostela, lze spatřit náhrobky z 16. století. Ty jsme už jednou či dvakrát viděli, když byla náhodou otevřena branka v okolní zdi. Tenkrát jsme se dostali až ke kostelním vratům.
Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme a jsme tu
Návrat kopíroval příjezd. Táž linka, co nás přivezla na start, má stanici naproti kostelu. Řidič tu dokonce počkal na dva pajdavé poutníky. Jinak bychom čekali na další spoj minimálně hodinu. Zavezl nás tam, kde jsme z metra vystoupili, kde autobus tam má konečnou. A pak už následovala jen jízda do našeho hnízda.
Ano bývaly časy, kdy bylo (i když ne) vše, jak má být. Rádi vzpomínáme. A když se dožijeme, tak věříme, že zase budou. Držme si k tomu palce. A všichni vespolek… Amen.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková