Setkání s Helgou Hoškovou-Weissovou: ´Deník 1938 – 1945´ aneb s maminkou nás nerozdělili
Italský kulturní institut + prestižní italské nakladatelství Einaudi - Praha
27. 1. 2014
Byli jsme pozváni na pondělí 27. ledna 2014 do sídla Italského kulturního institutu, jakožto účastnici a zájemci o akce kolem ´Evropského dne Spravedlivých´, na setkání se stále vitální Helgou Hoškovou-Weissovou a na prezentaci italského překladu její knihy ´Deník 1938 -1945´ příběhu dívky, která přežila holokaust. Setkání se konalo v rámci ´Dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti´, přičemž přijal pozvání i spisovatel a dramatik Ivan Klíma. Právě v tento den jsme Itálii vydali překlad do italštiny, který je dílem překladatelky Letizia Kostner, jež setkání s paní Weissovou moderovala. Akce ve zcela přeplněném sále i chodbách se konala v italském a českém jazyce.
- V rámci literární besedy nám promítli ukázky z filmu z produkce ´TG 1 Storia´
- Dále se konalo promítání krátkého filmu ´Helga L520´ v režii Miloše Zvěřiny
- V rámci hudebního vystoupení vystoupily Natálie Hošková (violoncello) a Lucie Byronová (klavír)
- Ukázky z knihy ´Deník 1938 – 1945´nám přečetli dívenky Marie Hantáková a Teresa Ribarova
Co nám Helga Hošková-Weissová řekla…
Nejdříve nás seznámila se svým životem, protože ne zcela všichni posluchači mohou znát její drastický životní příběh, jak jako malé děvče nechápala, proč musí nosit žlutou hvězdu (když se potkali dva Židé, v deníku Hošková ještě s humorem popisuje, jak se na sebe dívali a mysleli si asi: „To nám to ale sluší,co?!“), jak pochopila tehdy, že slovo Žid je nadávka, že oni Židé za všechno mohou, 
jak se autorka před transportem s rodiči loučila jak ve snu se svým bytem, se svým domovem („všechno, co dnes děláme, je dnes naposledy…“), jak se jí (nevíme, zda jsme se nepřeslechli) vůbec nelíbí slovo ´holocaust´ , že by lidé měli vymyslet nové a jiné slovo… a hlavně vyzdvihovala svou radost nad tím, že dokázaly s maminkou přežít obě spolu všechny tyto hrůzy v táborech či dalších místech nejen díky tomu, že neuvedla svůj správný věk při selekci…kdy si musela odpočítat roky a určit si svůj letopočet fiktivní, jak ke konci války už byli v Mathausenu zcela všichni k nepoznání, vyhublí, s propadlými tvářemi, s vypouklýma očima …kdy si už pořád jen říkala.nejen při pochodech smrti .“nemohu dál…“. Beseda byla velmi zajímavá, paní Hošková je bytost úžasná a tolerantní dál…netušili jsme vůbec, že je matkou hudebního fenoménu, Doc. Mgr. Jiřího Hoška (* 1955), který mimo jiné organizuje ´Nekonvenční žižkovský podzim´. 
Paní Hošková připustila, že deníků takových je na světě hodně, a že je ráda, že ten její se dočkal uveřejnění po celém světě. A také nám vysvětlila, co jí pomohlo přežít… Po besedě následovala autogramiáda její knihy ´Deník 1938 – 1945´…
Ze životapisu Helgy Hoškové-Weissové
Helga Hošková-Weissová, Dr.h.c. je česká akademická malířka, která se ve své tvorbě výrazně věnuje tématu holocaustu, který sama, jakožto terezínské dítě, na vlastní kůži zažila. Mimo jiné je autorkou kreseb z terezínského ghetta. Kromě České republiky vystavovala svá díla na četných výstavách v Rakousku, Švýcarsku, Německu, Itálii a ve Spojených státech.
- Helga Hošková-Weissová se narodila v Praze roku 1929 do židovské rodiny. V roce 1938, v počátcích nacistické perzekuce Židů, kdy bylo malé Helze devět let, si začala vést deník, do kterého zaznamenává svůj každodenní život. V roce 1941 byla společně s rodiči deportována do koncentračního tábora Terezín. V té době jí její otec, hudebně nadaný a zklamán, malá Helga pořád jenom maluje, jí pak v dalších těžkých dobách řekl: „Maluj, co vidíš!“ Helga v Terezíně zaznamenávala pomocí kreseb veškeré dění okolo sebe a doplňovala jimi svůj deník. Věta ´Maluj, co vidíš!´ tvořila i název výstavy v Deventeru.
V deseti letech byla pro svůj židovský původ vyloučena ze školy a těsně před vánočními svátky 10. 12. 1941 byla společně s rodiči deportována do koncentračního tábora Terezín. Zde si vedla deník a kreslila dění kolem sebe a od července 1942 žila v dívčím domově. Helga strávila v terezínském ghettu bez 2 měsíců celé 3 roky. Ve volných chvílích pokračovala v psaní svého deníku i kreslení. Krátce po příjezdu poslala tatínkovi do Sudetských kasáren svoji první terezínskou kresbu s motivem dětí stavějících sněhuláka. Otec jí tehdy odpověděl stručným vzkazem: „Maluj, co vidíš!“ Tak začala kreslit život v terezínském ghettu. Postupně vytvořila soubor více než 100 kreseb, které zachycují podmínky každodenního života dětí i některé významné události ghetta z pohledu dvanácti- až čtrnáctiletého dítěte. Helga byla na svůj věk neobvykle samostatná, kreslení ji bavilo a dobře ovládala jeho techniky. Je v nich patrný nepochybný talent, jasné vnímání skutečnosti i snaha o zachycení jednotlivých motivů bez vší stylizace a sentimentu. Všímala si často zdánlivě nedůležitých detailů, které oživují její kresby vlastním příběhem. 
Vytvořila tak unikátní a neobyčejně působivý soubor dokumentů, který se svojí sdělností a autenticitou odlišuje od výtvarných projevů ostatních dětí i starších terezínských malířů.
- V roce 1944 byla společně s matkou deportována do koncentračního tábora Auschwitz a poté do Freibergu, kde pracovala v letecké továrně.
- V polovině dubna 1945 byla poslána do koncentračního tábora Mauthausen, kde byla 5. května osvobozena americkou armádou.
- V roce 1950 začala studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Emila Filly. Svá studia dokončila o pět let později v ateliéru Aloise Fišárka.
- Začátkem 60. let se začala vypořádávat s hrůzami druhé světové války a koncentračních táborů, které vyjádřila v díle ´Kalvárie´.
- V roce 1965 odjela na studijní stipendium do Izraele a na jaře 1968 vystavila v pražské Španělské synagoze obrazy, které během své studijní cesty namalovala. Název expozice byl „Obrázky z putování po Svaté zemi“.
- V období po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 ji nebylo umožněno vystavovat svá díla a přestala na několik let tvořit. Po sametové revoluci v listopadu 1989 vystavovala v různých evropských zemích.
- V roce 2009 ji za její tvorbu byla udělena Medaile Josefa Hlávky a 28. října 2009 ji byla Václavem Klausem udělena Medaile Za zásluhy.
- V souvislosti s jejím životním jubileem k 80. narozeninám Helgy Weissové uspořádalo Židovské muzeum v Praze v Galerii Roberta Guttmana od 15. října do 29. listopadu 2009 výstavu její retrospektivní tvorby. Ve stejném roce vytvořila pamětní desku pro shromaždiště bývalého Radiotrhu v Holešovicích, která byla slavnostně odhalena 14. října 1991, v den padesátého výročí odjezdu prvního pražského transportu do Lodže.
- Helga Hošková-Weissová vytvořila řadu neobyčejně hodnotných malířských a grafických souborů, které jsou vedle svých uměleckých kvalit svědectvím o jejím osudu a historických událostech, jichž se stala nedobrovolným účastníkem. Její dětské kresby z Terezína jsou dnes známy po celém světě. Také ve svém pozdějším díle podává svědectví o zkušenostech svého dětství, které ovlivnily celý její pozdější život a uměleckou tvorbu.
- Po listopadu 1989 Helga Hošková-Weissová vystavovala mnohokrát v České republice, Rakousku, Německu, Itálii a USA.
- Její díla byla reprodukována v mnoha zahraničních publikacích a několika dokumentárních filmech, o jejích dětských kresbách z Terezína byla vydána monografie a o jejím životě natočen dokument České televize ´Maluj, dokud vidíš.´
- V roce 1993 byla její umělecká tvorba oceněna udělením čestného doktorátu na Massachusetts College of Art v Bostonu.
- Přes svůj vysoký věk se Helga Hošková-Weissová podílí návštěvou škol a rozhovory s mládeží doma i v zahraničí na výchově mladé generace k demokracii a toleranci.
Jako výraz úcty za její celoživotní dílo byla Helze Hoškové-Weissové v roce 2009 udělena Medaile Josefa Hlávky. 28. října 2009 jí byla udělena prezidentem České republiky Václavem Klausem Medaile Za zásluhy I. stupně v oboru kultury, umění a vzdělávání. V roce 1954 se provdala za hudebníka Jiřího Hoška, má syna, dceru a tři vnučky a dodnes žije v pražském bytě, ve kterém se narodila.
Helga L-520
L-520 bylo totiž transportní číslo Helgy v Terezíně. „V Terezíně bylo 15 tisíc dětí a všechny byly poslány do Osvětimi, jen 100 nás přežilo,“ vzpomíná Helga Hošková-Weissová,.: „Já jsem to všechno nakreslila, ale stejně to ve mně zůstalo. My jsme opustili tábory, ale ty tábory zůstaly v nás a tam zůstanou navždycky.“
Deník 1938 - 1945 aneb pohlédneme na naší hrůznou minulost pohledem dítěte
Deník Helgy Weissové je autentickým svědectvím dívky z pražské židovské rodiny, která přežila hrůzy druhé světové války. Stejně jako v případě Deníku Anny Frankové jde o dílo mezinárodního významu, jež se stane součástí paměti lidstva.
V roce 1938, kdy si Helga začala deník psát, jí bylo 9 let. Spolu s rodiči prožívala první příkoří, kterých se Židé v protektorátu dočkali, a jen bezmocně přihlížela postupným deportacím svých kamarádů, spolužáků i příbuzných. Roku 1941 se Weissovi dostali do Terezína, kde žili společně až do otcovy deportace do Osvětimi v roce 1944. Dva dny po jeho nuceném odjezdu byly do transposrtu zařazeny i Helga s matkou. Školní sešit, do kterého Helga po celé ty roky tužkou zapisovala děsivý vývoj událostí i své pocity, zazdil její strýc do jedné z terezínských zdí. Helžin tatínek byl v Osvětimi zavražděn, ale Helga i její maminka jako zázrakem přežily pobyt v Osvětimi, Freibergu a Mauthausenu i náročnou cestu zpátky domů do Prahy. Helze je patnáct a půl, když do deníku dopisuje své zážitky od odjezdu z Terezína. Je jednou z mála Židů, kteří se do Prahy vrátili a i po válce ve městě zůstali.
Deník 1938–1945. Příběh dívky, která přežila holocaust, se stal v roce 2012 na světovém knižním trhu ohromnou událostí, byl přeložen do mnoha jazyků a vyšel ve Velké Británii, v Německu, Francii, Holandsku, Norsku, Izraeli, Polsku a USA.
V češtině vyšel autentický deník Helgy Weissové (provdané Hoškové) vůbec poprvé. Doprovází jej ilustrace, na nichž malá Helga zachytila svou touhu po normálním životě, pospolitost lidí žijících v Terezíně, snahu dospělých děti i v tak složitých podmínkách vzdělávat i každodenní podobu života v ghettu. V knize najdeme také několik stránek přetištěných ze sešitu, který její příběh uchoval, a rodinných fotografií. Kniha vyšla s předmluvou Zdeňka Mahlera a doslovem Ivana Klímy (oficiální text)
Nakladatelství: JOTA
612 00 Brno
Formát: 130 × 210 mm
Vazba: pevná s přebalem
Počet stran: 204
Vydáno: 3. 10. 2012
Ilustrace: Helga Hošková-Weissová
Běžná cena: 348 Kč
Ještě slovíčko na závěr
Dostali jsme informaci, že bude založená česká pobočka italské neziskové organizace Gariwo
´ Zahrada Spravedlivých´ a že se bude konat akce 6. 3. 2014 v rámci ´Evropského dne Spravedlivých´, a že si máme toto datum zapsat, máme-li zájem.
Andreas Pieralli – novinář, překladatel, spisovatel
CZ +420 721 259 961 | IT +39 333 9975991
Facebook: Andreas Pieralli
www.facebook.com/AndreasPieralli
Skype:andreas.pieralli
pieralli.blog.ihned.cz
pieralli.blog.respekt.ihned.cz
Holokaust
.., též holocaust (z řeckého ὁλόκαυστον holokauston celopal; ὅλος holos celý + καυστός kaustos spálený), označovaný též jako šoa (hebrejsky שואה neštěstí, zničení, pohroma), churben (jidiš חורבן zničení), porajmos [ˌpɔʁmɔs] (romsky spolknutí, zničení), je označení pro systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování osob označených jako Židé prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době druhé světové války. Během této genocidy bylo vyvražděno kolem 6 milionů Židů.
Termín holokaust byl později rozšířen i na systematické vyvražďování dalších etnických, náboženských a politických skupin - Romů,[3] Poláků, občanů Sovětského svazu, tělesně či mentálně postižených, politických odpůrců (zejména komunistů a sociálních demokratů), homosexuálů a Svědků Jehovových. Podle této definice je počet obětí holokaustu mezi 11 až 17 miliony lidí.
(zdroj Wikipedia)
Mohlo by k holokaustu dojít v dnešní éře internetu?
Tématu holokaustu se jen tak rychle nezbavíme, ani to není možné, dokonce jsme objevili ve dvouměsíčníku Archa/leden-únor 2014 na str. 16 zajímavý článek s tímto titulkem ´Mohlo by k holokaustu dojít v éře internetu?´, který nás zavede k zamyšlení…
(´Knih se jen tak nezbavíme´- Umberto ECO – na svou otázku bezprostředně autor odpovídá: „Nejsem si tím tak jist. Každý by se okamžitě dozvěděl, co se děje…“. Postoj říkající – o tom jsem nevěděl, by prostě neměl šanci…)
(zdroj: Marianne Van Kerkhoven).
Máme si myslet, že je tomu tak?!
Hodnocení: 100 %
Italský kulturní institut
11800 Praha 1 - Malá Strana
Šporkova 14
Ing. Olga Koníčková, internet, Wikipedia
Foto: autorka, internet