Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola X.- Poslední a nejsmutnější (Hamster Elisabeth)
Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola X.- Poslední a nejsmutnější 
(Hamster Elisabeth)
Začalo to všechno vlastně daleko dřív. Tak jako každý živočich prodělává žití ve třech etapách: od dospívání přes dospělost ke stárnutí, prožíval svůj čas i náš křeček Bětuška.
Začalo to vlastně všechno daleko dřív, a to tehdy, když jsme objevili, že Bětuška na svých toulkách v pokoji už tolik neběhá ve snaze najít skulinu, kterou by se dalo utéci, ale spíše zalézá do míst nejhůře dosažitelných a tam se ukládá do klubíčka a "tluče špačky". Stárla. Postupně se jí už ani nechtělo šplhat za knihovnou na můj psací stůl stojící vedle ní. Jen se tam - kamsi pod tu knihovnu - schovala. Když jsem se pokoušel pozorovat, co tam pod tou knihovnou dělá, uprchla Bětuška jakoby nic. Až po delším čase jsme objevili, co tam kutí. Náhodou jsem manipuloval s reproduktorem od gramofonu. Úkon, který se neprovádí tak často, mimo jiné i s ohledem na moji šikovnost. A hle! Šňůra - dvojlinka - vedoucí k tomuto reproduktoru - byla silně nahlodána. Ne zubem času, ale Bětušky. Tak proto začínal mít reproduktor šumy! Bužírka byla v jednom místě snědena a pramének jemňounkých měděných drátků systematicky překusován a cupován. Několik jich trčelo přerušených ven. Bětuška na nich pracovala přímo cílevědomě. V jiném místě - i když byl v dosahu jejích zoubků dost dlouhý úsek dvojlinky - hlodáno nebylo. Jen na jednom místě. Trvalo jí to asi déle, proto se tam poslední dobou tak vytrvale vracela. Jediné vysvětlení jsem si vyslovil tak, že tento reproduktor byl blíže jejímu bydlišti než ten druhý (se stejně dosažitelnou přívodní šňůrou). Reprodukovaná hudba jí zřejmě vadila, a tak se snažila umlčet zdroj zvuku, který ji rušil. Jediné štěstí však bylo, že si nespletla dvojlinku zajišťující nežádoucí hudební produkci, s přívodní šňůrou lampičky, která v době pobíhání Bětušky byla zapnuta, tedy pod proudem, a ležela zčásti vedle dvojlinky od reproduktoru, který byl v téže době vypnut, tedy bez proudu.
Z celého zjištění vyplynuly tři závěry:
* Bětuška je schopnější technik než já. Rozeznala oba dráty, zatímco já nejednou ve snaze odpojit lampičku rval drát od reproduktoru.
* Musí být učiněna opatření, aby se mohla Bětuška po ránu proběhnout, ale bez rizika.
* Nutnost opravit šňůru k reproduktoru.
To bylo pro mne nejtěžší. Kupodivu, i když jsem drátky přepečlivě srovnal a dvojlinku opatrně zaizoloval, a jinak nic, kupodivu vše začalo být jako dříve. Možná to byla náhoda.
Řešení s Bětuškou bylo podstatně jednodušší. Bral jsem ji sebou ráno na WC, kde není kam zalézt, co hlodat a prostor se dá - vzhledem ke svým omezeným rozměrům - i průběžně kontrolovat.
Bětuška však stárla. Elán a chuť běhat se výrazně snižovaly. Možná, že svůj díl na tom měla i neutěšenost prostředí, ale Bětuška, která běhávala předtím hodinu až dvě, měla pohybu dost za tu časově omezenou dobu, po níž jsem tam byl s ní. Na mě závislá nebyla. Klidně jsem ji tam nechával. Vstávám totiž hodně brzy ráno, a tak do pohybu normálních členů rodiny, tj. mé ženy Olinky a tchýně, zbývá ještě mnoho času. Avšak chtěla vzít dřív a dřív. "Panáčkovala" na znamení, že chce domů čím dál tím dříve. Až jí stačila doba jako mně. Očička však měla zdravá. Chuť k jídlu měla také stejnou jako dřív. Jen ten její výraz se nám jevil stále starší a ustaranější.
Prožívala s námi své druhé jaro u nás. Měli jsme ji již 1,5 roku, tj. 26 let křeččího života, spočteného podle známého koeficientu. Její věk jsem však odhadoval na 32 let, vycházeje z úvahy, že jí bylo 6 let (tedy cca 4 měsíce opravdu), když se k nám dostala.
Nevěděli jsme, co se blíží, ani ve snu nás to nenapadlo, ale pozorovali jsme, spíše intuicí, že Bětuška je bez jiskry a bez elánu. Říkali jsme si, že je to po zimě, kdy - byť jsme kupovali drahý salát a vše možné - měla přece jen málo vitamínů a čerstvé zeleniny. Travička už byla a tak dostávala denně přísun. Ne jako dřív jednou za týden. Travičku sice nakapsovala, a pak většinu i zbaštila, ale moc elánu nepobrala. A pak to přišlo.
Ve středu 30. května vyšla jen jednou. Vypila vodičku, trochu rozhrabala potravu, něco nakapsovala a odnesla. To bylo divné. A tak má žena Olinka usoudila, že toho má v domečku moc, a že se jí nechce - a ani nemá kam - stěhovat další. Přistoupila tedy k čištění domečku. Na Bětušce nic zvláštního vidět nebylo. Byla snad jen více nerudná než obvykle, méně snášenlivá k Olinčinu mazlení. Bránila se urputněji než bylo zvykem. Jinak nic. Již v minulosti se tak občas stávalo a pak zas začala být stejná. Řekli jsme si, že ani člověk nemá vždy náladu a že ani člověku není vždy jen dobře. Očička - ten neklamný znak zdraví a kondice - byla jasná a normální.
Posuzuje-li člověk něco se znalostí výsledku, vidí různé souvislosti. Netuší-li, co bude, je jasnozřivý málokdy.
Ve čtvrtek 31. však Bětuška v noci vyšla jenom, aby se napila vodičky. V mističce načůráno nebylo. To bylo divné. Nikdy nevypila dvakrát po sobě tolik vody a nikdy se nestalo, aby nečůrala do mističky. Domeček byl však pečlivě zatarasen a vše vypadalo jinak normálně. Má žena Olinka proto ještě před odchodem do práce zašťourala prstem do vchodu domečku tak, jak to dělávala vždy, když chtěla Bětušku probudit a přimět k činnosti. A ona, stejně jako vždy, vykoukla a sekla zoubky po prstu. Kdo by nebyl nazlobený, když je buzen? Plni neklidu jsme šli do práce, rozhodnuti odpoledne sjet do Rybalkovy na prohlídku. Dopoledne jsme oba letěli domů. Po dnu jako na trní vedla naše cesta samozřejmě přímo k Bětušce. Má žena Olinka zaťukala na domeček, aby se Bětuška nelekla a zašťourala prstem ve vchodu...
Nic.
Dokonce nasahala hebké tělíčko.
Nic.
Ve strachu jsme odklopili domeček. Bětuška ležela v pelíšku z hadříčků stejně jako vždy, ale měla zavřené oči - to jsme viděli poprvé - a nehýbala se. Jindy mžourávala do světla a snažila se zavrtat hlavu do hadříčků. "Ona umřela!" zaštkala má žena Olinka.
Nevěděl jsem, co říct.
Znovu jsme se jí dotkli. Byla horká...
"To je konec," zmohl jsem se na konstatování.
Skrz slzy v očích jsme koukali na ubohé chlupaté stvoření, které jsme měli rádi a které nás právě opustilo.
Opustilo?
Opouštělo.
V tom se totiž Bětuška pohla. Ale jen tak křečovitě, podvědomě. Stah svalů. Pohla nožičkou a dost.
Bylo to snad horší, než kdyby umřela dočista.
Co teď?
Má žena Olinka ji vyjmula z pelíšku. Byl suchý. Bětuška nečůrala ani v domečku. Když ji zvedla - vzala si pro jistotu gumové rukavice - zjistila, že neuvěřitelně ztěžkla. Nebyla nafouklá, to ne, ale byla zbytnělejší a hlavně těžká.
Selhalo jí cosi uvnitř.
Co teď?
Jet do Rybalkovy?
To už nemá význam. Bětuška v podstatě umřela.
Dorazit ji?
Kdo z nás by něco podobného dokázal? I když by jí to pomohlo. Pokud ovšem ještě vnímá. Spíš však ne.
A tak jsme se rozhodli. Našli jsme krabičku z papíru a víčko. Vystlali ji hadříčky. Vložili Bětušku, víčkem přikryli a gumičkou přepásali. Pod gumičku jsme vložili obrázek ´Bětušky´ (výstřižek fotky křečka z jakéhosi časopisu, na nějž jsme připsali jméno Bětuška), který po celou dobu, co jsme ji měli, visel na stěně akvária (jako ironická poznámka - tak takhle by vypadala Bětuška, kdyby byla k vidění).
Šli jsme pro auto a vezli Bětušku na poslední cestu. Má žena Olinka brečela, já nemohl, musel jsem řídit.
Původně jsme měli plán, až Bětuška jednou umře, zakopat ji a zachovat jí tak místo posledního odpočinku. Jenže. Když ona se sotva znatelně, ale přece pohla. Což ji lze zakopat? Když definitivně není ještě po smrti? Rozhodli jsme se tedy sjet za Prahu, na místo, kde známe krásnou, romantickou louku, jejímž středem plyne potůček a je tam taková zátočina s lávkou.
Už bylo šero, když jsme vyrazili. Už byla tma, když jsme dorazili.Nebylo nám do řeči. Má žena Olinka stále poslouchala, zda se ze škatulky neozve šramot. Zda se přece jen Bětuška neprobere.
Už se to však nestalo. Vystoupili jsme z auta a šli kolem domků, dál loukou až k lávce.Mlčeli jsme. Byla tma - a já - nevím proč - měl v hlavě hroznou lítost z toho, že jsme za Bětuščina života stále říkali, jak ji svezeme jednou autem, a jak ji vyvezeme za město a někde na příhodném místě ji na chvilku pustíme napást se travičky. Stále jsme to odkládali, s vnitřní obavou, že by nám třeba utekla. Pořád jsme váhali a odkládali jízdu, až už bylo pozdě. A jízda se stala jízdou poslední.
Už se nenapase čerstvé travičky. A už nám ani neuteče.Už nám utekla - navždy.A teď tedy opustíme i my ji.Došli jsme k lávce. Byla tma a vlaho. Ani nevím, zda bylo jasno či ne, zda byl vidět měsíc či ne, nevím.
Stanuli jsme na lávce pnoucí se těsně nad potůčkem. Nevím, proč nás napadl právě tento způsob, nevím, proč nás neodradila nesprávnost tohoto postupu (potoky mají zůstat čisté...). Ale stalo se.
Snad nás omluví jedině úvaha, která nás k tomu vedla. Bětuška nežije. Ale není mrtva. Zahrabeme-li ji a ona se zázrakem - alespoň na čas probere k vědomí a zjistí, co jsme s ní provedli, nepochopí to. I když by to bylo zázrakem a na okamžik. Bude pro ni tento nepravděpodobný okamžik strašnější než skon sám. Proto jsme se sklonili až k hladině potůčku, a proto - držíc oba krabičku - každý v jedné ruce - jsme ji naráz položili na vodu. Krabička byla světlá, a tak jsme ji ještě kousek viděli. Zatočila se a vzdálila se od nás.
Šla ke dnu rychle a milosrdně. Stalo se tak proto, aby i skon byl rychlý a milosrdný. A ona zázračný okamžik onoho náhodného procitnutí Bětuščina, aby ani na okamžik nenastal. A nastat ani nemohl.
Bylo tomu tak.
Krabička nebyla vodotěsná a rychle jí tíha nasáklé vody stáhla do své bezedné náruče. Dívali jsme se na hladinu. Dívali jsme se na bílý vzdalující se předmět, na němž byl obrázek s nápisem Bětuška a k němuž jsme přidali každý po jednom lučním kvítku. Byl to kvítek jetelíčku. Ten měla Bětuška ráda.
A stejně tak, jak senám vzdaloval předmět, na němž byl obrázek a v němž byla ....naše..tolik milá Bětuška, stejně tak se nám vzdalovala i jedna kapitola našeho života. Zajímavá a poučná. Něžná i zvláštní. Kapitola našeho prvního chovaného zvířete.
Tak jako odplývají člověku lásky, prázdniny, kamarádi, a jednou dětství, a jednou dospělost, odplývala nám kapitola ´O našem křečkovi Bětušce´. Bylo nám smutno, když jsme se vraceli k autu. Mluvili jsme málo. Slzy smutku brání mnohamluvným chvílím. Vím z toho již jen jediné: Má žena Olinka hovořila o tom, že už vždy budeme mít doma nějaké zvíře.
A já?
A já jí slíbil, že napíšu tuhle knížku. Jako naši vzpomínku, a třeba i jako radu těm, kteří ji žádají a povzbuzení pro ty, kteří váhají.
Richard Koníček
Foto: internet