Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola VI. – Jak je důležitý pohyb? (Hamster Elisabeth)
Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola VI. – Jak je důležitý pohyb? (Hamster Elisabeth)
Jak je důležitý pohyb?
Zprvu tedy Bětuška vycházela z domečku jen za tmy. Úkryt, který jí skýtal, brala za svůj životní prostor a akvárium už pro ni bylo prostředím cizím. Po čase si však uvědomila, že není jen akvárium, až za tou průhlednou hmotou je další svět. Jistou zkušenost s ním již měla, když na své objevitelské cestě vypadla ven. To byla ale zkušenost spíše záporná než kladná. Bylo třeba vypěstovat v Bětušce pocit důvěry k prostředí, a zejména k nám. Od zkušenějších jsme slyšeli všelicos o tom, jak křeček leze po ruce, jak bývá nošen v kapse, jak se prochází po bytě. Nic z toho však s naší Bětuškou nebylo možné. Do ruky se brát nedala, a tím pádem ji nebylo možno ani pustit. Jak bychom ji asi zase chytli? Začali jsme tedy zvolna a trpělivě s drezurou. Pokud byla Bětuška z večera, v noci, či v časných ranních hodinách mimo domeček, seděla na zadních, vztyčené tělíčko, přední tlapky pokrčené a natažený krk, umístěna na svém domečku a pozorovala nás. Měla odtud nejlepší přehled. Naši krotitelskou ´drezuru´ jsme tedy začali tím, že na dlaň jsme si dali pamlsek - v případě Bětušky byl nejlepší oříšek, nebo plátek sušeného jablka, křížalu - s nímž jsme se přiblížili k Bětušce tak blízko, aby na oříšek dosáhla, ale aby přitom musela vstoupit na připravenou dlaň. Nebylo to pro ni snadné. Pokoušela se natáhnout tak, aby nemusela vstoupit na naši ruku. Když se to nepodařilo, běhala po střeše domečku, a pak se znovu pokusila. Seskočila, rozběhla se po akváriu, znovu vylezla na domeček a znovu pokus. Oříšek byl lákavý a strach veliký. Trpělivě a bez hnutí bylo třeba čekat. Až konečně se odvážila. Zlehka, zlehýnka se dotkla prstíčky na přední tlapce naší dlaně, popadla oříšek, či křížalu a pryč. Opakovali jsme to mnohokrát. Střídali jsme se s mojí ženou Olinkou, aby si Bětuška zvykla na oba. Po několika pokusech Bětuška pochopila, že strach není nutný a konečně, poprvé, vstoupila na nastavenou dlaň všemi čtyřmi nožičkami. Došlo k tomu takovou malou lstí, kterou jsem jí uchystal. Zatímco pravou rukou jsem jí nabízel dlaň s pochutinou, levou rukou jsem se k ní přibližoval z druhé strany. Ustupovala. Ustupovala, až byla na kraji domečku a dál už vedla pouze dlaň, na niž byla už celkem zvyklá. Zvolila menší zlo, a než se nechat pohladit od levé ruky, raději vešla na pravou celá. Rychle jí to došlo, kdy je a seskočila.
Zapamatovala si ale, že se jí na té dlani nic nestalo. A od té doby už se ruky nebála. A nechala se vzít na dlaň. Dala se snést z domečku dolů a naopak. Ale nedala se do ruky vzít. To ne. To se vyškubla, mrštně vyvlékla a z ruky vyskočila. Křehké tělíčko se nedá sevřít, a tak se jí to dařilo. Ale zvyk je zvyk a trpělivost růže přináší. Když vydržela Bětuška cestu z domečku na dno akvária, chvějíce se na dlani, proč by nevydržela cestu přes stěnu akvária, a vedle něj na stůl?! Zkusili jsme po čase i to. A podařilo se. Bětuška byla trochu překvapena, kde se to ocitla. Dokonce se snažila projít sklem zpět do akvária, ale když zjistila, že to nejde, a že naopak to, co vidí kolem z akvária, může nyní prozkoumat, zaujalo ji to. Jala se tedy běhat po stole, kolem akvária a vždy dorazila jen na okraj. Toho se bála. Asi si pamatovala svůj neslavný pád. Když se proběhla, nechala se dopravit stejnou cestou zpět do akvária. Byl to úspěch znamenající dvě velké změny. Především: začala brát prostor akvária za svůj. Ne, že by se nějak moc pohybovala mimo prostor domečku, ale když už byla venku, neprchala, ale klidně si ve svém akváriu dělala své. Druhá velká změna spočívala v tom, že se už nejen přestala bát ruky, naopak ale pochopila postupně, že ona ruka je vlastně prostředek, jak se snadno a bezpečně dostat za tu průhlednou stěnu akvária. A za ní se jí líbilo. Člověk sice do malinkaté duše malinkatého křečka nevidí, to ne, ale dá se postupně vypozorovat určitá škála reakcí a vytvořit si určitou základní škálu prvotních pocitů. A té se přizpůsobit a vhodnou reakcí na ně působit i na křečka. Nebylo pak těžké pochopit, že panáčkující, poskakující a pobíhající Bětuška, která se doslova nabízela k odnosu, je ráda, když se dostane do jiného prostředí. Pro začátek a pro jistotu stále ve výšce. Na stůl. Na stolek. Na skříň, na psací stůl, peřiňák, skříňku na desky. Prostě kamkoli, odkud vede cesta pouze z výšky dolů. Té se Bětuška bála. Avšak i to časem ustalo. Když seskočila ze stolku a začala běhat po zemi, bylo jasno, že už k nám má takovou důvěru, že se nás nebojí a naopak touží běhat si po svém a rejdit po bytě. V té době už se dala brát do ruky, šplhala po rukávu, mohla být i v kapse. Prostě platilo vše, co jsme slýchali. A tak jsme ji začali pouštět. Ano, je pravda, že se tak dělo ve čtyři ráno, kdy já vstával do práce a kdy ještě Bětuška nespala. Běhala si pak po té naší jedné místnosti, jak se jí líbilo, až do šesti hodin, když se začala nabízet, běhat k našim nohám a ve chvíli, kdy já odcházel do práce, byla již v akváriu, nakapsována vším, co se jí zalíbilo, co našla a schovala se do svého domečku. Takže, zatímco my bděli, Bětuška spala a zatímco my spali, bděla Bětuška. Jediný styčný čas byly ony dvě ranní hodiny a někdy, ponocovali-li jsme déle, pak ještě večer. Bětuška se totiž naučila, že v devět hodin chodíme spát a tak v devět vstávala. Pokud jsme však měli nějaké divadlo či koncert, setkali jsme se s ní ještě i večer, když se nám v důsledku kultury nepodařilo jít včas spát. A na tom jsme se ustálili. My i ona. I má žena Olinka, která ale přece jen ještě občas v noci vstávala a hrála si s křečkem.
Přemýšleli jsme ještě o jedné věci. Když já byl kluk a měli jsme onoho zmíněného křečka Honzu, bydlel v kleci po kanárkovi. Dosud po kanárkovsku vybavené. No, a náš křeček Honza po mříži klece šplhával až nahoru, ručkoval po ní, na bidélku dělal veletoče a všelijaké artistické kousky. Já teď, coby "znalec křečků", přesvědčil mou ženu Olinku, že Bětuška také potřebuje takové zařízení, byť jen uvnitř akvária. Potřebuje zkrátka něco, co by jí umožňovalo provozovat obdobné artistické kousky, jako kdysi dělával náš Honza. I usedl jsem a nakreslil důmyslné monstrum, připomínající šibenici, opatřené hrazdou i houpačkou, šplhadlem, žebřinami, žebříčkem a prolejzačkou. Naštěstí mám šikovného tátu, který dokáže vyrobit všechno na světě a navíc to - kromě účelnosti - má i úspěch vzhledový. Když jsem mu ono monstrum zadal, rozkreslené v půdorysu, nárysu i bokorysu, tedy v pohledu kolmo shora, rovně zpředu a rovně z boku, doplněné rozměry a se schematickým obrázkem, pro všechny části zvlášť a komplet navíc, obnášelo to celkem 16 výkresů. Táta je elektrikář s vynikajícím technickým myšlením a praktickým pohledem na svět. Na první pohled z toho byl trochu divoký. Hovořil jsem o "prolézačce" a předložil jsem mu 16 výkresů s popisem a doplňky. Dokumentaci jak pro nový stroj a ne starou dobrou prolejzačku. Kolik má táta technického myšlení nad průměr, tolik ho mám já pod průměr. Připustil sice, že takové monstrum může být proveditelné, a splňuje dokonce i požadavky, které jsem si vytýčil, ale hned (a v to já vlastně i doufal) se zeptal, zda lze v projektu provést nějaké úpravy. Nadšeně jsem souhlasil. Dohodli jsme se, že tu "prolézačku" dostane Bětuška k nadcházejícím Vánocům, pod stromeček. Přesto, že jsme to Bětušce oznámili, předložili jsme jí i kolorovaný a stínovaný schematický obrázek, bylo jí to zjevně jedno. Zato my jsme netrpělivě počítali dny do Štědrého dne, těše se na tento Bětuščin dárek více jak na všechny své. A pak ten den nadešel. U nás bývá zvykem shromáždit všechny dárky přímo pod stromečkem, zažehnout svíčky, pustit tlumivě stylovou hudbu z gramofonu a chvíli posedět. Pak začnu rozdělovat dárky, a to střídavě každému jeden, zatímco ostatní sledují reakce obdarovaného. Přidal jsem tedy mezi ostatní dárky i objemný balík s nápisem Bětuška. Zatímco Bětuška ani nevykoukla z domečku, má žena Olinka netrpělivě rozbalovala balíčky a stále pokukovala po balíčku Bětuščiným. Musel jsem jí totiž slíbit, že to bude právě ona, kdo v zastoupení dosud nezletilé Bětušky (v přepočtu jí bylo sem let lidského věku) převezme a rozbalí balíček ona. Pro zvýšení napětí jsem si jej nechal téměř na konec. Konečně to přišlo! Má žena Olinka netrpělivě rozbalila balíček a nadšením až vykřikla. "Prolézačka" byla s tou mojí "sestrojenou" totožná pouze, pokud se týče účelu. Jinak to byla elegantní věc, jednoduše řešená, z drátků a plechu, v legrační růžové barvě. Vzdáleně připomínala můstek na cvičištích pro psy. Žebříček šikmo vzhůru, nahoře rovný chodníček. Konec žebříčku doplněn prolézačkou, zespodu, pod visutým chodníčkem byla houpačka, na niž se dalo vstoupit i přímo ze země a vedle hrazda, umístěná kousek nad zemí a opatřená příčkami, na niž se dalo sešplhat i z chodníčku. To vše bylo daleko menší a úspornější než na mých výkresech a - samozřejmě - i daleko hezčí. Nejnapínavější však byly chvíle, kdy jsme prolézačku instalovali Bětušce do akvária a napjatě očekávali, až vyleze. Konečně ta chvíle nastala a je nutno přiznat, že pro obě strany to bylo překvapení. My očekávali, že Bětuška bude sdílet naše nadšení a začne šplhat, prolézt, cvičit na hrazdě a houpat se na houpačce, ale opak byl pravdou. Bětuška se konstrukce, jež měla z jejího pohledu, či spíše podhledu, děsivé tvary "vylepšené" ligotavým svitem svíčiček ze stromečku, spíš lekla, než těšila. V děsu zalezla zpět do domečku. A bylo po legraci. Naše zklamání, zejména pak zklamání mé ženy Olinky, bylo veliké. Naštěstí táta k nám chodí až druhý den po Štědrém dni, a tak byl této nemilé události ušetřen. To už Bětuška kolem prolézačky alespoň opatrně prolézala. Přišel však ve dne, kdy Bětuška byla v pelíšku, takže jsme mu - abychom alespoň jemu radost nezkazili - barvitě líčili, jak na prolézačku leze a jak se jí nebojí. Teprve později, postupem doby, si na prolézačku zvykla. Ovšem znovu se potvrdilo, že Bětuška není Honza, a stejně jako u lidí nejsou dva stejní, nejsou ani dva stejní křečci. Bětuška našla výhody prolézačky pouze v tom, že z ní vidí dál a lépe, než když sedí na domečku. Za tím účelem tedy slézala žebříček, prolézala průlezem na chodníčku a běhala po něm. Pokud jde o houpačku, zjistila, že se to houpe, a od té chvíle k ní měla naopak nedůvěru. Zkoušeli jsme ji na houpačku dostat známým trikem, tj. nalákat ji na pamlsek, který jsme na houpačku umístili. Ani toto nám však nevyšlo. Bětuška byla přilákána oříškem, či kouskem řepy cukrovky, ale opatrně si nejprve přední tlapičkou houpačku přidržela, aby se jí nezhoupla a pak se teprve natáhla pro pochutinu a tlamičkou si ji sundala, aniž by musela na houpačku vůbec vstoupit. Pokud šlo o hrazdu, té si nevšímala nikdy. Nebo alespoň ne před našimi zraky. Ale i tak už byl z Bětušky v tu dobu sportovec. Dokázala po zadní stěně skříně vylézt až na ni, vylézt a zase slézt na a ze stolu, zdolat skříňku, stolek, židli i postel. Výlety na postel u ní byly zvlášť zajímavé. Naše postele byly v rohu místnosti, ve tvaru "L". Spali jsme tedy každý na své, hlavami u sebe. A právě na tu mou se Bětušce, s pomocí skříňky na desky u mé postele stojící, dobře lezlo. Navíc jsem jí nepřekážel, protože v době, kdy Bětuška podnikala své výlety, já už pobíhal po bytě, ve snaze uvést se do lidské podoby a docílit u sebe důstojného vzezření. Vylézala tedy na mé lůžko a přes ně přebíhala k hlavě mé ženy Olinky. Prověřila situaci vydaným a opatrným očicháváním, zřejmě prověřovala, zda tu se mnou nespí jiná žena než její panička a pak vyrazila. Do vlasů, na obličej, ruku či nohu. Prostě ji začala ji budit. Úspěch byl zaručen. Přeběhne-li vám přes obličej dlouhosrstý angorský křeček uprostřed spánku, je - myslím - probuzení jisté. Byť by to bylo třeba denně. Bětuška takto budívala moji ženu Olinku nejméně dvakrát do týdne. Vždy úspěšně a vždy nejpozději ve tři čtvrtě na pět. Má žena Olinka je lidumil. Bětuška pro ni byla vždy jednička, zatímco já zůstávám pouze druhý, takže, když ji vzbudil křeček, byla šťastná, jak je to zvířátko chytré a milé. Když jsem ji budil já, bývala a je dodnes rozhořčena, cože jsem to za zvíře nelidské, když ji budím tak hloupě a necitelně.
Richard Koníček
Foto: internet