Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola V. - Co Bětuška potřebuje? (Hamster Elisabeth)
Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola V. - Co Bětuška potřebuje? (Hamster Elisabeth)
Co Bětuška potřebuje?
Tuhle kapitolu bychom si mohli rozdělit na takové tři části:
- Co Bětuška potřebuje pro sebe?
- Co Bětuška potřebuje od nás?
- Co Bětuška potřebuje od prostředí?
Není toho mnoho. Křeček je zvíře nenáročné a celkem skromné. Je známo, že řada zoologů, chovatelů, pěstitelů, šlechtitelů a vím já, jak se ti všichni odborníci na zvířata, jejich příznivci, pomocníci a ochránci jmenují; je tedy známo, že řada z nich začínala právě chovatelstvím křečka v dětství. Pak přešli třeba na chov slepic, nebo šlechtění krokodýlů. To je lhostejné.
Křeček je tedy nenáročný a co potřebuje ke svému živobytí, to už tu bylo vesměs řečeno. Akvárium a jeho vybavení. K tomu vybavení patří - a to je třeba ještě doplnit - i stelivo. O hoblinách tu už taky řeč byla, ale i ty nejlepší hobliny nejsou vše. Zastavím se však u nich ještě jednou zmínkou.
Kde je získat?
Tam, kde se dělá se dřevem, to je jasné. Stačí tedy jít do truhlárny, do nějaké dílny v okolí, kde se něco ze dřeva vyrábí či se dřevem se nějak jinak pracuje. Bývají tam i hobliny, které shromažďují a pak, když jich mají plný zásobník, se odvážejí. Stačí tedy přijít a slušně požádat pana truhláře a on jistě hobliny dá. Můžeme mu za to třeba něco pomoci uklidit a tak. I má žena Olinka musela takto zajistit hobliny. Vešla do truhlářství a požádala pana truhláře. Neodmítl a dal jí daleko lepší hobliny než ty, co jsem přinesl já z práce. Byly totiž ze dřeva a opravdově a krásně voněly. No, jako kdybyste šli žhnoucím letním dnem v lese a najednou se ocitli na místě, kde pracují dřevaři, kde je čerstvě nařezané dřevo. Ta vůně je nad všechny spreje s jablečnými vůněmi, nad všechny voňavé stromečky. Hobliny z dřevotřísky nevoní. Nejsou tedy hobliny jako hobliny. Sehnat se ale dají vždy a křečkovi vyhovují vlastně všechny. A ještě něco, když si pro ně jdete. Vezměte si sebou nějakou tašku. Hobliny jsou objemné, ale lehké, takže stačí větší igelitová taška, která se vždy doma najde. Není vhodné, abychom pana truhláře, který by nám byl ochoten hobliny poskytnout, ještě obtěžovali se sháněním něčeho, co čeho by se daly dát. A na nabírání si vezměte lopatku. Jde to lépe. Velká igelitová taška nám vydržela zhruba dva měsíce. I při vyměňování jedenkrát týdně.
Kromě těchto hoblin ale můžete dát křečkovi i odstřižky látek. Když se doma šije, zbývají vždy odstřižky. Ty větší se schovají, dají se využít ještě jinak, ale zbývá řada cancourků, růžků, střapečků, či jak je nazvat, které by se jinak než do sběru již uplatnit nedaly. A hle, stačí je dát do pole působnosti křečka a do rána jsou do jednoho pryč. Všechny si je natahá do hnízda a vystele si s nimi pelíšek. Totéž platí i o zbytečcích nití, bavlnek a kousíčcích čistého papíru. Má žena Olinka šije. Často a ráda. Podle střihů. Na ně se potřebuje jemný hedvábný papír. I z něj se odstřižky nevyhazují, nýbrž se buď dají do sběrny, nebo ty menší křečkovi.
Teď trochu silonkově odbočíme
Stejně je to se silonkami, či dnes spíše silonovými punčochovými kalhotami. To jsou vůbec věci víceúčelové. Tak, jak jsou na noze nepraktické - lehce se trhají, praskají - jsou všestranně použitelné potom. Lehce se přeperou a schovají. Jedna z možností užití je na cezení barvy. V barvě bývají drobounké částečky, které při nátěru zůstávají na natřené ploše, a když zaschnou, snadno se olupují a práce je pak pokažená. Stačí však barvu přefiltrovat přes starou silonku a čistota je zajištěna. Lépe jak při použití sítek a cedníků. A navíc, nemusí se potom s pomocí ředidla pracně čistit sítko nebo cedník. Druhý způsob je ponechání silonových punčocháčů pro potřeby zimního provozu automobilu. Nemáme-li (či nedovedeme přidělat) sněhové řetězy, tekuté řetězy mají nedostatek jediný, zato vážný - freon, lze vysloužilé silonové ozdoby dámských nohou použí jako "řetězy". Ovine se jimi pneumatika tak, aby byly zkrouceny v provaze a uzel, jímž se k pneumatice přiváží, aby byl z vnější strany. Tím jsme vytvořili na pneumatice sice neslušivou, ale zato účinnou "parádu", která nás vytáhne z každého sypkého sněhu, neboť jsme vytvořili ještě členitější vzorek pneumatiky, než byl ten náš, byť bychom měli i zimní.
A třetí použití. To se nám objevilo v průběhu soužití s Bětuškou. Má žena Olinka zkusila dát kousek této mnohoúčelové záležitosti do užívání Bětušce. A oba byli jsme oba překvapeni. Zatáhla si ji do domečku. Při náhlé kontrole zvednutím víčka - střechy domečku - jsme zjistili, že se onou silonkou v našem slova smyslu přikrývá. A od té doby je nám znám ještě ten třetí způsob užití silonových punčocháčů a silonek. A od té doby dostávala Bětuška při každém čištění domečku i kus silonu k volnému užití.
No, a to by tak bylo vše, co Bětuška potřebuje pro sebe.
A co potřebuje od nás?
O mnohém z toho už tu bylo hovořeno a o mnohém tu ještě hovořeno bude. Ale teď bych se chtěl zastavit u jedné věci. Pochopení a porozumění, jež Bětuška, a nejen ona, ale každý křeček, a nejen křeček, ale každé zvíře, chované v zajetí, potřebuje. Jak už jsem se tu zmínil, dostala naše Bětuška svůj domeček. A když pochopila, že tento domeček je opravdu její, že tam si může dělat, co chce, smířila se s tím a zařídila se podle toho. Zatímco, my jsme se domnívali, že za své působiště bude považovat celou plochu akvária a domeček bude brát jen jako místo odpočinku a soukromí, ona to pochopila po svém. Domeček je můj a akvárium je cizí prostředí, které mi sice skýtá obživu, možnost pohybu, poznání, ale je i zdrojem nebezpečí a překvapení, velkým neznámem. Proto - domnívám se - zprvu z domečku nevycházela, a ve své plachosti se pouze plížila ven za tmy, kdy my už jsme spali a všude bylo ticho. Bylo to nemilé. Měli jsme křečka, a třeba i několik dnů jsme jej neviděli. Teprve ráno se dalo ze spouště, kterou udělala, poznat, že opravdu žije a existuje. Vedlo to tak daleko, že má žena Olinka předělala typizované domečky pro ptáčky, v našem případě používané jako domeček pro Bětušku, aby měly odklápěcí střechu. Šla pak zvednout, aniž by se porušilo cokoli uvnitř, aniž by se rozsypal obsah hnízda, které si tam Bětuška vytvořila. Tím bylo možno ji namátkově sledovat. A co jsme vypozorovali? Že zdaleka jen nespí, jak jsme se domnívali. Že se probouzí, jí, mění polohu i upravuje hnízdo, prostě, že si žije po svém a podle svých potřeb a pravidel. Ale jen uvnitř domečku. Mělo to i svoji nepříjemnou stránku. Bětuška, a asi ani žádný jiný tvor není zas tak hloupý, jak se my lidé domníváme. Má žena Olinka zvedávala občas střechu domečku. Stačila však poměrně krátká doba, aby Bětuška pochopila, že střecha je odklápěcí. Nedala se však na sebe čekat ani chvíle, kdy si Bětuška střechu odklopila sama. Střecha byla tvořena vlastně destičkou, s přidělanými drážkami pro zasunutí do domečku. Tyto drážky sice bránily posunu střechy zleva doprava, zepředu dozadu, ale nebránily posunu nahoru a dolů. Tahem shora - či jak zjistila Bětuška - tlakem zdola, šla střecha zdvihnout jako poklička u hrnce. Byla-li její vynaložená síla větší, dařilo se Bětušce střechu z domečku úplně shodit, takže dopadla vedle, na dno akvária. Protože se to odehrávalo v noci, jak jinak, a protože má žena Olinka špatně slyší a dobře spí, probudila tato - napoprvé příšerně děsivá - rána, samozřejmě mě. Vyděšen jsem běhal po bytě hledajíce příčinu, až jsem si všiml, že pachatelem je Bětuška. Křeček je jinak tichý tvor, šustí, štrachá, jako když by byla v bytě myš, ale jinak nic. Ani zvukově se neprojevuje. Jinak je to tedy tichý tvor, ale takhle to bylo příliš. Zprvu neshazovala střechu často, spíše ji pouze nadzvedla, trochu pootočila pustila zpět, čímž se střecha zešikma vzpříčila na domečku a jedním svým rohem se zasunula dovnitř, zatímco druhý trčel vzhůru. To probíhalo ještě vcelku tiše, ale následná zábava, kterou si Bětuška vymyslela později, už tak tichá nebyla. Lezla po té vzpříčené stěně z jedné strany na druhou, houpala se na ní, a tím - samozřejmě - klapal, bouchala, rachotila a podobně. Opět jsem byl vzhůru. Mnohokrát za noc. Mnohokrát za noc jsem Bětušku ze střechy vyhnal, shodil, či jinak odstranil a rozběsněn umístil střechu zpět. Mnohokrát za noc. Nabyl jsem dojmu, že to je Bětuščina pomsta. Vy budíte přes den mě, já budu v noci budit vás. Vás? Mě. Má žena Olinka, autor tohoto vylepšení, spokojeně spala. Já zápasil s Bětuškou. Jsem člověk trpělivý a mírný, ale pokud jde o spánek, to se neznám. Rozhořčen jsem nabídl svůj odchod z bytu do hotelu, nebude-li tomu učiněna přítrž. Obě, Bětuška i má žena Olinka, souhlasily. Byly zásadovější než já. Zůstal jsem a trpěl. Ale nastaly ještě i horší věci. Jednou v noci, snad už desáté lomozné, když už jsem si začal zvykat, že spím v lisovně za plného provozu, probudil mě nový příšerný zvuk. Ten jsem dosud neznal. Skřípot, škrábání, či vrzání, nebo jak jej nazvat. To tu ještě nebylo. Vstal jsem a rozzuřen mířil k Bětušce. Stalo se to, co se stát muselo. Víčko domečku ji přibouchlo v okamžiku, kdy opět prolézala mezerou ve střeše ven. Víčko se však vzpříčilo dost pevně, takže já naše Bětušku uskřinutou v polovině těla. Horní visela z domečku ven, dolní byla ještě v domečku. Byla přeštípnutá jako buřt a nemohla sem ani tam. Ve snaze vyprostit se, když pochopila nemožnost pohybu, snažila se zoubky a drápky rozšířit otvor, v němž byla stisknuta. Zoufale překližku hlodala a drápala do ní. A to byl ten tmou se rozléhající zvuk. V obavě jsem uvolnil sevření a Bětuška plná elánu, vyskočila jako by nic z domečku a už si spokojeně rejdila po akváriu. Jsem člověk soucitný, nechtěl jsem proto touto příhodou rozrušit mou spící ženu Olinku, a tak jsem celé nebezpečí, v němž se její miláček nalézal, vylíčil až ráno. 
Vyvrcholení těchto nočních utrpení přišlo po dalších dnech, kdy Bětuška objevila něco, co nás vůbec nenapadlo. A sice, že šikovně vzpříčená střecha zvýší domeček natolik, že když po ní vyšplhá vzhůru, dosáhne předníma nožičkama na horní okraj stěny akvária. Jelikož je Bětuška svalovec, snadno se vytáhla nahoru tak, že přes okraj přetáhla i větší část těla, čímž nastalo to, s čím nepočítala a co bylo zcela zákonité. Převážila se přes okraj a spadla dolů. Akvárium stálo tak, že tato jeho strana byla až u samého okraje stolu. Bětuška tedy spadla nejen z těch 30 centimetrů výšky akvária, ale navíc ještě z výšky stolu. Tedy asi z výšky 130 centimetrů. Jestliže celá Bětuška měřila těch svých 16 cm, pak urazila dráhu přibližně 8x delší. Pro srovnání je to totéž, jako by člověk vysoký 175 cm spadl ze 14 schodů. Člověk by asi pád ze 4. patra bez úhony neabsolvoval. Bětuška však byla fit, jen vyděšená. Tento děj byl bezhlučný, odehrál se tedy, aniž by mě vzbudil. Kupodivu se ale probudila má žena Olinka. Její první cesta vedla jako vždy k akváriu. Zůstala však baf. Akvárium bylo sice na svém místě, ale chyběla v něm Bětuška. Chvilku nechápala, ale pak jí trasa útěku začala být zřejmá. Sama, aby mě neprobudila, hledala s baterkou ztracenou Bětušku. Ta, celá vyděšená, seděla v koutě pod kredencem. Nic jí nebylo. Nic se tedy nestalo. Vlastně, něco přece. Má žena Olinka předělala opět do původní polohy domeček a Bětuška mě přestala budit. A má žena Olinka ji. Jak z tohoto líčení vyplývá, je nasnadě, co potřebuje Bětuška, či křeček obecně a vlastně každé zvíře chované v zajetí, od nás. Pochopení a trpělivost. A určitou vůli ve svém jednání. Domeček byl její soukromí a - nikdo mi to nevyvrátí - my je porušovali. Bětuška s námi tedy bojovala a bojovala, až vyhrála. Soukromí, jež jsme jí od té doby zachovávali.
A k té poslední otázce?
Co Bětuška potřebuje od prostředí?
I o té už jsme tu hovořili. Pokojovou teplotu, žádné přímé světlo, žádný průvan a tak...
Ale ještě něco. A to - domnívám se - je moc důležité. Pohyb a relativní svobodu pohybu. Přispívá v první řadě, tak jako u každého tvora, včetně člověka, k dobré kondici a zvláště ta svoboda pohybu - i ke vzájemné větší důvěře. Člověka ke zvířeti a zvířete k člověku. Ale o tom podrobněji zase v následující kapitole.
Richard Koníček
Foto: internet