Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola IX.- Co jsme ještě vyčetli o křečcích?
Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola IX.- Co jsme ještě vyčetli o křečcích?
(Hamster Elisabeth)
Nikdy toho člověk neví dost. A - zdá se - nikdy to není úplně tak, jak se to zrovna dozvěděl. Život je složitý a jde si, jak ho to napadne. Tím spíš život takového tvora, jako byl náš křeček Bětuška. Ve snaze dozvědět se co nejvíc o křečcích vůbec a rozumět co nejvíc tomu našemu, sháněli jsme další literaturu o těchto rozkošných zvířátkách. A sehnali. Byla to kniha ´Poznáváme naše savce´od autorů Miloše Anděry a Ivana Horáčka (vydala Mladá Fronta - 1982). V kapitole ´Křeček polní´´se začíná popisem:
"Křeček polní patří do blízkého příbuzenství hrabošů. Dosahuje střední velikosti a jeho zavalité tělo má krátké končetiny i řídce osrstěný ocas."
Tady bych si ovšem dovolil mít poněkud výhrady. Popis je nesporně přesný a správný, ale ´ocas´ náš angorský křeček Bětuška neměl. Měl drobounký, růžovoučký a holý o c á s e k. Ocas má kůň. Třeba. Ale křeček nemůže mít nic jiného než malinkatý, roztomilý, růžový o c á s e k. Ale čtěme dál: "Vyznačuje se pestrým zabarvením." Naše Bětuška kupříkladu byla pískově žlutá, jak tuto barvu označila má žena Olinka, a máchla prstem směrem k našemu parádnímu kufru. "No, asi tak..." A měla pravdu. "Na hřbetě bývá obvykle žlutohnědý až rezavě hnědý, s načernalými konci delších chlupů, na břiše naopak tmavohnědý až černý." Naše Bětuška byla pískově žlutá. A basta. Řekla to má žena Olinka. Tak je to pravda."...
„Srst je hustá a vyměňuje se jednou ročně." Nevím, jak křeček polní, ale náš křeček pokojový - Bětuška - línala tak dokonale neznatelně, že nečíst to v knize a nevědět už ze školy, že je tomu tak, nevěřil bych tomu. Takže žádný strach. Křeček neopadá během pár dnů jako listnatý strom na podzim, ale ani se to vlastně nepozná.
Další již známe ze dříve:
"Křečkové mají dobře vyvinuté lícní torby a u samců v době rozmnožování nacházíme nápadné boční žlázy." O obojím jsem se však už zmínil. Zajímavě se píše o rozšíření křečků:
"Obývá území od jihozápadní Sibiře a severní Číny až po Belgii a Francii. Jeho stepní druh se rozšířil po střední a západní Evropě, během rozsáhlého odlesňování, mnohem dříve než sysel. Také u nás je obyvatelem otevřené kulturní krajiny, kde osidluje hlavně pole, louky, meze i málo členité břehy vodních toků." Zvláštním případem pak byl náš křeček Bětuška. Žil v Praze, na Vinohradech. Nevíme, jak by se mu líbilo v jihozápadní Sibiři, či v otevřené kulturní krajině, ale jsem přesvědčen, že v málo členitém břehu vodních toků by asi spokojena nebyla. Stačilo si povšimnout, když v roztržitosti šlápla do vody, kterou měla vždy v mističce připravenu. Oklepávala se jako dáma z němé grotesky, která si sedla na šlehačkový dort. Proto jsme Bětušku ani nekoupali. Naštěstí byla tak čistotná, že to ani nebylo třeba. Názory, zda koupat či nekoupat, se různí, ale vždy je třeba mít na zřeteli nebezpečí prochladnutí, zápalu plic a následného konce milovaného zvířátka. Stačí pravidelně a často čistit domeček nebo pelíšek a jednou týdně akvárium. Samoočista křečka je navíc tak důkladná a tak veselá podívaná, že mytí přestává být opravdu nutné. Navíc pro pozorování křeččí samoočisty už stejně nezbývá čas.
A ještě něco se píše k výskytu:
"Nevystupuje příliš vysoko do hor a v polohách nad 500 až 600 m nadmořské výšky je jeho výskyt výjimečný." Praha má průměrnou nadmořskou výšku 235 m n. m., Vinohrady dokonce 273 m n. m., a to naše 4. patro bude ještě o dalších dobrých 30 metrů výše. Ale vraťme se k citované knížce, v níž se píše o způsobu života křečků:
"Žije samotářsky, v norách, a proto vyžaduje dostatečnou vrstvu půdy, hlubší než jeden metr, skalnatý podklad mu nevyhovuje. Na povrchu se objevuje za soumraku a v noci. Přes léto se živí zelenými částmi rostlin. Chytá i drobné živočichy (hmyz i hraboše)." Zde bych se zase zastavil. Ten samotářský způsob života není třeba ani komentovat. Bětuška nám to předváděla prakticky. Noru jsme jí poskytli domečkem. Odtud vycházela opravdu jen za soumraku a v noci. Zcela pravidelně. Za rozbřesku opět pravidelně mizela.
I s těmi zelenými částmi rostlin to byla pravda, i když s jistými, patrně - pokojovými - výhradami. Měla nejraději pampelišky, obyčejnou trávu, jitrocel a ještě několik dalších druhů. Nejedla třeba řebříček, heřmánek, mateřídoušku, a to ani kvítky, ani zelené. Baštila lučinu i jetel, ale semínek z trav si ani nevšimla. Měla už svůj zaběhnutý jídelníček a my se ho snažili zajistit od prvních jarních výhonků až do poslední nezamrzlé trávy na podzim. Nosili jsme ji z práce a má žena Olinka ze zahrady za domem.
Pokud se hmyzu týče, jedinou naši zkušenost jsem již popisoval. Bětuška byla strašpytel. A že bychom jí dopřáli drobného hraboše, to nepřipadá v úvahu. Vše pro výživu Bětušky, ale toho hraboše by nám bylo líto. Kromě toho, jak bychom se k němu dostali? Ne, to bych nepřipustil.
Dále se v citované knížce píše:
"Jakmile se na pozdim ochladí, nejčastěji v říjnu, uléhá k přerušovanému zimnímu spánku. Z jara se sice probouzí časně, v únoru, ale noru opouští až později. Do té doby požírá zásoby zrní, brambor, nebo řepy (10 - 16 kg). No nory si ji zanáší v lícních torbách, do nichž pojme najednou přes 50 g potravy. Nory jsou složité. Vedle zásobáren mají řadu šikmých i kolmých chodeb (průměr 7 cm) a velkou hnízdní komoru vystlanou travou a listím." A zase se dovolím zastavit:
Ta nora mě zaujala. Složitost chodeb souvisí s určitou organizovaností v počínání i žití křečka. Na jednom místě je potrava, na jiném hnízdo a na dalším koná potřebu. Někde pije, někde se prochází. Vše platilo - i když v přeneseném slova smyslu - také pro Bětušku. Poměrně se naučila chodit čůrat do mističky. S bobky to bylo horší. Byly přímo v domečku. Ovšem stále v tomtéž rohu. V levém ,zadním při pohledu od vchodu směrem dovnitř. I my jsme jí dávali jídlo vždy na jedno místo. Mohla tam zamířit s jistotou nejen po tmě, ale třeba i po slepu. V noci se nejběžněji vyskytovala na střeše domečku, později pak na prolézačce. Zřejmě odtamtud měla ten svůj žádaný výhled, a jednak to byly zřejmě "vycházkové prostory." Fyzicky byla zdatná. Dovedla vyšplhat neuvěřitelnou rychlostí mezi skříní a stěnou až do výše jednoho metru, kde vylezla zpoza knihovny na můj psací stůl. Nikdy se nepustila výše. Asi platil ten metr, o němž se zmiňují i autoři citované publikace. (Chodby kolmé a šikmé do hloubky jednoho metru.) Onu "hnízdní komoru" měla v domečku. Neměla ji sice vystlánu listím, neboť jsme jí listí nedávali, ale potravou ano. Pokud ji měla. Hlavní stelivo však bylo z hadříčků, odstřižků, nití, kdejaké cupaniny, co byla vhozena do akvária. Ať se ho v akváriu nahromadilo po večerním šití kolik chtělo, přes noc vše zmizelo do poslední nitky a vše bylo nataháno do domečku. Vchod - otvor menší než průměr 7 cm, ale rozměrům naší Bětušky až příliš velký - byl vždy pečlivě a velice zručně ucpáván hadříčkem a dalším materiálem, který se k tomu účelu mohl hodit. Často byl vchod zatarasován i tvrdým rohlíkem, který Bětuška dostávala a který s velkou námahou a patřičným harašením dovlékala až k domečku, do kterého nejprve vlezla sama a pak za sebou vtáhla - po delším úsilí - onen rohlík tak, že se stal součástí vchodového zátarasu.
A ještě něco je třeba dodat. Odpadky vyhazovala z domečku ven. Během dne totiž mohutně baštila. Svědčil o tom šramot, ozývající se z nitra domečku. No, a to, co již nehodlala konzumovat (zbytky měknoucího ovoce, či tlející trávu) vystrčila otvorem před domeček. Otvor pak zase pečlivě utěsnila a byl klid.
Prostě, křeček je čistotné zvířátko. A jinak? "Povahově je křeček nesnášenlivý a při vyrušení zaujímá výstražné postavení na zadních končetinách, vztekle prská a vrže zubama." Ano, nikdy přívětivá nebyla. Světlé chvilky, kdy si Bětuška nechala líbit hraní a mazlení, byly vzácné a spíše podmíněné spíše sušenkou ´Party´, či jinými pamlsky. Jakákoli manipulace s ní i byl vlastně malý sled pokusů o útěk. Prchala ze stolu, z ruky i na zemi. V těchto případech byla až neskutečně živá a čilá. Navíc zkoušela prokousat se, prohrabat, či protáhnout kamkoli a jakkoli.
Bojovný postoj nám předvedla vlastně jen jednou, v příhodě s housenkou. Ale prskala často a zuby jí vrzaly také. Prakticky při každém vyrušení z jejího stylu života. A ještě jeden zvuk vydávala. Nikde jsme se o tom nedočetli, nikdo nám to nepotvrdil, ale na vlastní uši jsme občas - a to dost vzácně - zaslechli ještě jeden projev naší Bětušky. Slaboulinké, jemňoulinké, do vyšších tónů modulované "kvok". Opakované i ve volném tempu, třeba několikrát po sobě. Znělo to dost smutně.
Má žena Olinka říkala, že je to stesk, a že chce partnera. Čímž má žena Olinka hrála na mé city, ohledně rozšíření rodu Bětušků. I když to znělo opravdu moc smutně, neřekl bych, že šlo o projev samoty. Vždyť křeček je tvor samotářský. Pravou příčinu tohoto projevu jsem nikdy nepochopil. Ozývalo se to zpravidla v noci, ale zaslechl jsem ji několikrát i ve dne. Z hloubi domečku. V takovém případě stačilo promluvit několik slov přívětivým hlasem, chlácholivého obsahu (připadalo mi to totiž hodně smutné, a tak jsem se snažil projevovat pochopení) a "kuňkání" utichlo. Došlo-li však k uklidnění Bětušky, nebo se Bětuška zalekla, že o ní víme a už raději mlčela, to nevím. Je také možné, že nám sdělovala cosi ve své křeččí řeči, a když shledala, že jí nerozumím a že reaguji bůh ví na co, bůh ví jak, odmlčela se vidouc marnost svého počínání. Nevím, ale bývalo mi jí v té chvíli líto.
Vraťme se však ke knížce o savcích, abychom si dočetli, co se píše v závěru kapitoly o křečkovi polním: "Novorození křečkové váží 5 g a rostou velmi rychle. Ve stáří dvou týdnů se jim otevírají oči a opouštějí hnízdo." A poslední věta: "Se živými zvířaty zacházíme vždy opatrně."
Tolik autoři ve své knížce.
S novorozenými křečky a jejich vývojem vlastní zkušenosti nemáme. Jen bych mohl poznamenat, že podle mých fiktivních propočtů a přepočtů kdesi začátkem tohoto mého povídání, jsme dospěli ke koeficientu 17,5. Křeččí život je 17,5 krát rychlejší než-li náš. Zkusím-li jej použít i v této souvislosti, vyjde mi, že dva týdny krát 17,5 je 35 týdnů lidských. Tj. téměř 9 měsíců. A tímto faktem se potvrzuje, že onen koeficient je opravdu jen fiktivní hrou s čísly. I když zajímavou. Devítiměsíční mimino samozřejmě dávno kouká a vidí, reaguje. Ale naopak, devítiměsíční mimino neumí ještě chodit a není soběstačné, zatímco křeččí mládě dospělo natolik, aby opustilo hnízdo.
Zvláštního zřetele bych však viděl hodnu poslední větu obou autorů: "Se živými zvířaty zacházíme vždy opatrně." Jak je tato věta myšlena? Proto, že jsou křehká, nebo proto, že jsou citlivá a mají své zvyky a potřeby, či proto, že mohou ze zvířecího "nerozumu" ublížit? Všechny tři výklady jsou a musí být správné.
A každý z nich si dovolím vyjádřit:
- Nejednejme s tak křehce drobným tvorečkem, jakým je křeček, jako se živou hračkou. Dbejme na to zvláště u malých dětí. Stačí trocha necitelnosti a můžeme ublížit. Třeba z lásky. (A myslím, že to platí nejen o křeččích, ale vlastně o všech zvířatech vůbec.)
- Nejednejme se zvířátky podle svých představ. Snažme se jim vytvořit takové podmínky, jaké potřebují, jaké si zaslouží a jaké jim prospívají a neškodí. Vždyť zvířátka strádají ve většině případů již tím zajetím. Snažme se jim to ulehčit. (Platí to obecně a křeček není výjimkou).
- Nesuďme zvířata svým rozumem. Mají své pudy, své vrtochy a své důvody pro své jednání a počínání. I náš sebelepší úmysl mohou posoudit nesprávně a reagovat překvapivě. Třeba tím, že nám ublíží a zraní nás. Zvažujme jejich reakce s pochopením a porozuměním. Nesuďme a nejednejme v afektu. Ta zvířátka to třeba myslí opravdu dobře, ale my to hned nechápeme. A zraňují-li nás, mají k tomu důvod. Třebaže pro nás těžko pochopitelný. (I tohle platí obecně. Platilo to však i zcela konkrétně. Na Bětušku. Nejednou nás kousla. A vždy jsme si to vlastně zavinili sami.)
Richard Koníček
Foto:internet