Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola II. O tom, jak Bětuška začala nový život (Hamster Elisabeth)
Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola II. O tom, jak Bětuška začala nový život (Hamster Elisabeth)
Myl jsem si právě hlavu. Vracím se z práce dříve než má žena Olinka. Ona totiž pracovala na centrálním úřadě a já v obyčejné fabrice. Ráno má výhodu. Vstává mnohem později než já. Vstává? Mohla by. Nemůže. Vstává však zpravidla brzo. Kvůli mně. Dělá mi, chudinka, snídani a svačinu. Kdybych si to dělal sám, spát by mohla, jenž já bych vstával ještě o půl hodiny dříve. V tom případě už by se vlastně ani nevyplatilo chodit spát. To neříkám já, to dodávají zlí jazykové. Jenže ti zlí jazykové se domnívají, že chodím spát jako normální lidi. Opak je pravdou. Spát chodíme často již v osm, nejpozději v devět večer. Ale nechme ten spací problém.
Myl jsem si tedy onu výše uvedenou hlavu a v tom se rozlétly dveře do koupelny. V rozlétlých dveřích stála rozlétaná žena Olinka a vítězoslavně třímala v ruce sklenici s trochou pilin a chlupatou potvůrkou s očkama jako trnky, deroucí se mocímermo ze sklenice ven. Její rozzářená tvář prozrazovala vrchol nadšení. Rozuměj: tvář mojí ženy Olinky. Tvář, deroucí se ze sklenice, prozrazovala spíše zděšení.
"Tak, to je naše Bětuška!" zvolala má žena Olinka a nastrčila mi před obličej sklenici se světlounce hnědým chlupatým stvořením. "Ahoj, Bětuško, vítám tě u nás," pozdravil jsem slušně nového člena naší domácnosti, zatímco trochu šamponové pěny zvolna vteklo do mého oka. Od té chvíle jsem už ani křečka Bětušku, ani moji ženu Olinku neviděl. Došátral jsem se k vodovodu a v duchu si říkal: "No, bodejť, je pondělí, 13. září. Jak jinak...
"Teprve, když mě opustila trochu ta palčivá bolest v oku, mohl jsem začít uvažovat. Bětuška...
Tak ona je to slečna...A už má i jméno...Ještě v období příprav jsme uvažovali i o této záležitosti. Dostal jsem tehdy nápad, že by slovo "křeček" v jiné řeči mohlo znít zvukomalebně a byla by legrace, že bychom křečkovi říkali jménem, které by vlastně znamenalo totéž, jenže jinojazyčně. Následný pohled do slovníků mi dal zajímavou informaci: německy se křeček řekne - der Hamster ; anglicky - Hamster; polsky - chomik; rusky - chomják; italsky - criceto; latinsky - mesocricetus; slovensky - chrček.
Víc slovníků doma nemám. Tato jazykovědná exkurze byla jistě zajímavá už z hlediska potvrzení známého, tj. příbuznosti angličtiny s němčinou, polštiny s ruštinou a italštiny s latinou. Náš "křeček" mi připomíná latinsko-románskou orientaci a slovenský "chrček" se mi zdá jako něco mezi italštinou a slovanštinou. To už je ovšem otázka pro jazykovědce a ne pro mne. Jazykovědci to totiž vědí, zatímco já ne.
Názvy byly sice zajímavé, ten v polštině dokonce roztomilý, ale ani jeden se nám nehodil. A tak zůstalo jméno nevyjasněno. Řekli jsme si, že ho určíme až podle okamžitého nápadu, který přijde, když už bude křeček doma.
Onen okamžitý nápad měla tedy má žena Olinka. A byl zdařilý. Pro slečnu křečku, nebo křečkovou, či křečici...
Ech...pro slečnu křečkovou je to jméno roztomilé. Bětuška.
Za těchto úvah jsem si domyl hlavu. A už jsem se řítil do pokoje. A rovnou k akváriu, kde již seděla má žena Olinka, zatímco náš křeček Bětuška se seznamovala se svým novým domovem. Běhala vytrvale uvnitř kolem akvária, očichávala všechny jeho vnitřní stěny, chvílemi se pokoušela hrabat v rozích, a to s obrovskou vitalitou a rychlostí. Prostředí ani plné misky si nevšímala.
Po chvíli a několika marných pokusech se vyšplhala s pomocí bidélka na domeček a pak se zase bála dolů. Ustrnula. Poprvé za celou dobu svého běsnění. Zůstala sedět na zadních nožičkách, tělíčko vzpřímeno, hlavičku pootočenu vzhůru, přední nožičky pokrčeny, pacičky sepnuty po vzoru farářů. Vypadala, že se modlí. Asi ano. Po pár vteřinách totiž následoval skok. A zdařilý. Zřejmě ji její křeččí pánbíček vyslyšel. A dodal si i odvahy. A znovu začalo to strašlivé trojčení. Touha po svobodě je, a zůstává, v každém zvířátku. Naše Bětuška ji projevovala však tak vehementně, že nám jí začalo být líto. Ani jsme se nemuseli domlouvat. stačilo, a bychom se na sebe s mojí ženou Olinkou jednou podívali a bylo nám jasné, že si myslíme oba totéž. Ano, mít zvířátko je krásné. Roztomilé, poučné, zajímavé. Je nádherné sledovat jeho první krůčky, jeho objevy, jeho postupné chápání a tápání, jeho zvykání si na prostředí i na lidi. To je to, oč tu běží. A je to správné. Naučíme se ke zvířátkům chovat hezky. A když si dovolím parafrázovat známý výrok Karla Čapka (ten jeho byl zaměřen na pejsky, já by si jej dovolil rozšířit na všechna zvířátka), musím opakovat: "Budeme-li se chovat hezky ke zvířátkům, naučíme se chovat hezky i sami k sobě, k lidem." Jenže. Co na to, to které zvířátko? Jak ono to snáší? Co si asi myslí? Je šťastné, nebo nešťastné? Naše Bětuška vypadala spíš zoufale. Nejsem snad ani "cimprlich", ale tohle mi mohlo utrhnout srdce.
Zvykne si, přizpůsobí se, říkali jsme si mojí ženou Olinkou. A vzájemně jsme se tak utěšovali a povzbuzovali do dalších chovatelských snah.
Nedíváme se na televizi. Jednak chodíme brzo spát - jak již bylo zmíněno - a jednak se bráníme pasivnímu příjmu zábavy. A tak chodíme raději do divadla, na koncerty, či do kin. Televize sice v naší domácnosti je, vlastní ji tchyně, je umístěna na neutrálním místě (ta televize), ale sami pro sebe jsme si ji nekoupili a hned tak koupit nehodláme. Důvod? Přijít ráno do práce a nadávat na tu blbinu, na niž jsem včera až do půl dvanácté koukal, nebo na ten nemožný zápas, co jsme včera tak zbytečně prohráli, celé ráno se rozčilovat, naříkat si a stěžovat, to nám snad není zapotřebí. Televizi tedy nemáme. A pokud je snad něco, nač se chceme opravdu podívat - i to se někdy stane - pak víme, že jsme se na to chtěli koukat, že jsme si to sami - v té záplavě pořadů - vybrali. A nelíbilo-li se nám to snad, pak je to naše smůla.
Ale proč se o tom zmiňuji. Přivedla mě k tomu situace, jež nastala před naším teráriem: U delší, nezakryté strany, sedí na židlích u stolu dva normální dospělí lidé, sedí vedle sebe, opřeni o ten stůl a napjatě pozorují děj uvnitř terária, uvnitř toho skleněného vězení. Občas některý z nich něco zvolá, občas se chechtají, volají Bětuško sem a Bětuško tam. Mudrují nad projevy toho nešťastného zvířátka, hodnotí, proč dělá to či ono, i když ani ve snu nemohou pochopit, co se asi děje v té malilinkaté hlavičce chlupatého tvorečka, který nešťastně a zoufale běhá sem a tam. No, a právě takto se scházívají v normálních rodinách její členové u obrazovek a povzbuzují, či hodnotí své oblíbené hrdiny, radí jim a napovídají, prožívají s nimi jejich osudy a ráno jim pak na svých pracovištích nadávají a lamentují nad nimi. Stejně tak jako jiní sesedají u magického světla obrazovky, tak my jsme se sesedli a rozhodli i nadále sedávat u skleněné bedýnky s živým tvorem.
Televizní pracovníci i diváci, nechť prominou troufalost, jež se mi nyní dere na mysl, ale připadá mi vhodnější a duši člověka i prospěšnější sedět a koukat na křečka než na televizi. Den co den mohu na Bětušku nastražit změny, konat pokusy s jejími reakcemi, provádět pozorování. Den co den mohu živě do jejích snah zasahovat. Tu pomocí, tu - naopak - trochu snížit dosažitelnost. Aktivně působit a aktivně vnímat. Rozvíjet svoji duši i cit, a snad, trochu pomalu, a trochu jinak, rozvíjet i dušičku Bětušky a pokusit se pěstovat v ní cit vůči nám, nebo - alespoň - pocit sounáležitosti s námi.
A ještě něco. Manželka vůbec nevěděla, zda Bětuška je slečna nebo kluk. Ale, "protože byla hezká, byla to určitě holka." O mužné kráse ani slovo. No, dobře. Je fakt, že Bětušce je zcela jedno, zda jí říkám Bětuško, nebo Bětouchu, neslyší totiž ani na jedno. A bude-li kdy reagovat na jméno, pak jistě nebude hodnotit, zda jde o jméno dívčí či chlapecké.
A kolik jí bylo? To je to, co nevíme. Odhadem, neboť víme asi tak, kdy přišli do obchodu, jsme se pokusili zrekonstruovat její věk.
Mláďata křečků se rodí holá a slepá, po 14 dnech začínají vidět, již po týdnu života přijímají potravu sama a od desátého dne se již krmí jako dospělí. Vezmeme-li tedy v úvahu, že na prodejnu mohou přijít až po těch 14 dnech, a pokud nám je v obchodě nezaměnili v nestřeženém okamžiku za jiné, pozorovali jsme je tam asi týden. To znamená, že když jsme Bětušku dostali my, byly jí zřejmě asi tak tři týdny.
Křeček se v průměru dožívá tří až čtyř let. S pomocí kalkulačky a výchozí úvahy, že člověk se dožívá zhruba 70 let, pak každý rok z těch křeččích 4 let odpovídá přibližně 18 letům (přesně 17,5). Sedmdesát let, to je 840 měsíců. Takže jeden lidský měsíc je 18 měsíců křeččích, tedy 1 a půl roku. 70 let je ale také 3640 týdnů. A jeden týden lidský je roven 18 křeččím. Tj. zhruba 4 měsíce, 1/3 roku. 70 let je však také 25 550 dnů. Proto za jeden den člověka zestárne křeček v přepočtu o 18 dnů, 2.5 týdne, 3/5 měsíce. A dalo by se počítat dále. Nemá to smysl. Křeček stárne, v přepočtu 18krát rychleji než člověk. A teď si to vyzkoušejme. Má-li křeček dobu březosti 15-16 týdnů (?), znamená to na lidský věk 18krát tolik, takže 270 až 288 dnů. Jinak, 39 - 41 týdnů. A to je přece nám dobře známých 9 až 9,5 měsíce těhotenství. Takže sláva, funguje to. Není to vědecké, ale je to zajímavé a orientačně použitelné.
A když to vše aplikujeme na naši Bětušku, zjistíme, že bylo-li jí oněch 21 dnů, bylo jí v přepočtu na naše měřítka již 378 dnů, nebo chcete-li 54 týdnů, či 12 a půl měsíce. Prostě, malinko přes rok. A roční dítě? To je mimino měnící se v batole, rostou mu zoubky a zkouší první krůčky. Naše Bětuška by byla dítě značné pokročilé. Lítala totiž po akváriu až až, zoubků měla plnou tlamičku. Jen některé další zvyky jí zůstaly. Ale o tom zas až v další kapitole.
Richard Koníček
Ilustrační foto: internet