07.06.2013 08:43

Seriál I. - Náš křeček Bětuška (Hamster Elisabeth) - Kapitola I.  Náš pokoj – Vinohrady – 1982

 

Jak to všechno začalo

"Koupím si křečka," prohodila jednoho dne, když jsme se vrátili z práce domů, má žena Olinka.

Nebylo to poprvé, co jsme o koupi, pěstování a chování jakéhokoli zvířátka uvažovali. Bylo to však rozhodně poprvé, kdy byl nanesen křeček.

Inu, křeček...

Jako kluk jsem v naší rodině jednoho měl. To ano, ale to už je hodně dávno a co a jak už nevím.

Žena onu větu nadhodila velice ´demokraticky´. Na jejím konci nebyl ani otazník, ani vykřičník, ale prostá tečka. Konstatování. Oznámení. A tak ty otazníky zbyly na mne.

"Nic proti tomu nemám, ale proč zrovna křečka?" Dostalo se mi tisíce vysvětlení, jak je to roztomilé zvířátko, chlupaté a veselé, takže je to vlastně úplně jednoznačné.

"A navíc, ty jsi někdejší chovatel křečků a máš s tím zkušenosti," zakončila má žena Olinka svůj nadšený projev.

Ano měli jsme ho, měli, ale mně bylo tehdy tak 5, 6 let a Honza - jak se jmenoval - byl v rukou rodičů, né mých. Ovšem nemohl jsem se dát zahanbit a nařčení z toho, že jsem velký odborník přes křečky, jsem si skromně a rád ponechal. Nevím, zda tento útok na moji ješitnost nebyl od mé ženy Olinky i kouskem taktiky. Asi ano.

"Dobře, koupíme si křečka," velkoryse jsem souhlasil.

Druhý okruh problémů byl už značně těžší. Nerudovské ´kam s ním´ platilo pro nás dvojnásob. Obýváme jeden jediný pokoj. Bydlíme v něm, spíme, pracujeme i odpočíváme. Už nedávnou koupí šicího stroje se nám podařilo vytvořit v pokoji překážkovou dráhu. Když chceme projít od knihovny k sekretáři, vede tam cesta přes židli, která stojí právě v té jediné uličce, která zbývá mezi oním šicím stolem a stolkem konferenčním. Zatím jsem mladí a pohybu nám je třeba, ale kam s křečkem v tom všem, to byl problém. Návrh dát ho do vany jsem neuznal. Křeček by tam nastydl a já bych se s ním musel dělit o toto zařízení.

Křeček, jak známo má být chován v kleci, akváriu či bedýnce. Plošný rozměr tohoto zařízení by měl být zhruba 40 x 60 cm, tj. 2 400 cm2. Výška podle potřeby. Je-li nižší (křeček dorůstá délky až 15 centimetrů), je třeba dát shora drátěné pletivo, je-li však jistota, že tento podnikavý tvor nenajde vhodnou únikovou cestu, není to třeba.

Náš Honza býval - jak jsem si z dětství pamatoval - chován v kleci, ale tato klec měla své pro i proti. Pro - a to platí o klecích obecně - je v nesporné vzdušnosti, nezkreslování okolí, nemá pro očička zvířátek nepříjemné lesky při různém osvětlení. Proti - jsou však v daleko menší odolnosti proti pokusům o únik. Kolikrát jen náš Honza našel dva vhodné drátky pletiva (u všech se mu to nepovedlo), které roztáhl tak, že prolezl ven. A pak bylo zle. Celá rodina volala a pátrala, líčila různé pamlsky a objevovala stopy. Po zácloně vylezl na konzoli, ukryl se za skříň, pod koberec, do kredence, do knihovny i do matrací. A že by se tento samozvaný domácí pán ve svém novém prostředí zabydlel důkladně a po svém, nemusím ani dodávat. Vždyť křeček patří mezi drobné hlodavce! Z těchto důvodů bylo tedy od počátku jasno, že křeček nebude bydlet v kleci. Průzkumem trhu jsme zjistili, že jsou akvária litá a lepená. To lité se občas tlakem vody roztrhne. To lepené pomocí zvláštního tmelu je trvanlivější. I když pro křečka není třeba voda, a tudíž nebude v akváriu vnitřní pnutí, volili jsme raději lepené. V Praze, na náměstí I. P. Pavlova měli dokonce plošně odpovídající. 35 x 70, tj. 2450 cm2. Výška byla dostačující, 35 cm. Cena také 270,- Kč. Jenže koupit jsme to nemohli, dokud nevyřešíme tu již jednou vyřčenou otázku, kam s ním? Možnost byla jediná. Na stůl. Tam je ještě místo. Křeček bude mít rozhled, my - a zvláště já - se k němu nebudeme muset ohýbat, či natahovat. Tím jsme tedy vyřešili další otázku.

Má žena Olinka je badatelský typ. K ničemu nepřistupuje nevybavena teorií. Ať už jde o šití, vaření, fotografování, turistiku či třeba společenské hry. Ani chov křečka nezůstal ušetřen této vědecké přípravy. Zvláště, když zjistila zjevnou chatrnost mých odborných znalostí, které, jak se ukázalo, velmi záhy nedokázaly poskytnout odpovědi na otázky. (Zvláště na její otázky ne. Pozn. autora). A tak další výpravy vedly do akvarijních prodejen a do Zverimexů. Tam jsem získávali informace a sháněli literaturu. A sehnali. Drobounkou knížečku ´Koupíme si zvířátko´ od J. Béma, kterou vydalo SPN. Tam jsem se dozvěděli další údaje. Křeček potřebuje podestýlku. Tj. dno akvária vysypat - něčím. Papír sám je málo. Nejvhodnější jsou hobliny. A to byl úkol pro chlapa. Tedy pro mne. Až do té chvíle jsem nečinil rozdílu mezi slovem piliny a hobliny. Třeba jsem byl zvláště natvrdlý, třeba jsem ve škole o ´praktikách´ nedával pozor, ale piliny a hobliny od dřeva, pro mne jedno bylo. Ale není. Již ve slovníku jazyka českého bych našel, že pilina = odpadek při řezání dřeva pilou a naopak hoblina = odpadek při hoblování. Dvě rozdílné činnosti, dva rozdílné odpadky a dva rozdílné pojmy. Jenže pojem a představa byly u mě poněkud zmatené. Před očima jsem měl hoblinu, ale na jazyku pilinu. A tak mě potkal jeden menší trapas, když jsem u nás v závodě, v "truhlárně" požadoval odpadové piliny, a když mi jejich skládku ukázali, začal jsem jen rukama ukazovat, co že chci, a oni se smáli, že to jsou hobliny a ty že mají támhle a támhle. No, dopadlo to dobře. Měl jsem tašku hoblin. Stejně by posloužila i dřevitá vlna, nebo seno, ale to u nás na závodě nemáme. Snad by jen nedošlo k tomu zmatení pojmů, ale kdoví...

A tak jsme měli pokoj, v pokoji stůl, na stole kousek linolea a na něm postaveno akvárium, v akváriu bílý papír, na něm vrstvu hoblin. Zbývalo dvojí. Kde a z čeho bude křeček jíst a kde a jak bude spát. Chytrá knížka i má paměť radily, že je třeba sehnat větší tácek, s nízkým okrajem a na něj dát mističky. Ploché a nízké. Ploché, aby se nedaly svrhnout a křeček si obsah nevysypal a nízké, aby se k potravě snadno dostal.

Tácek je třeba proto, aby byla potrava na obvyklém místě, a aby se mu do ní nemíchaly hobliny -"piliny". Mističek bylo z umělé hmoty doma dost. Nashromáždili jsme jich v krátké době asi deset, takže se daly vybrat ty nejvhodnější. S tím úzce souvisí otázka, co takový křeček vlastně žere. Lze říci, že všechno v přírodním stavu. K tomu tvrdý chléb, tvrdé pečivo, suchary a knoeckebrot. Zrní všeho druhu. Zeleninu, ovoce, trávu a různé plody přírody. A tak jsme vyčlenili jednu misku na vločky, druhou na vodu, větší misku na různou zeleninu a ovoce, vyšší na kukuřici, pečivo a další věci a konečně jednu misku na zrní (kroupy, rýži, pšenici, apod.) Tácek byl zakoupen zvlášť pro tento účel, a to v oranžové barvě, aby nám ladil ke kovralu, přehozům a závěsům, což jistě každý křeček pochopí a ocení.

Potom všem zbývala již jen jediná záležitost. Domeček ano, či domeček ne? Křeček je noční zvířátko, a jako takové tedy přes den zpravidla spí a jen minimálně bdí. Zato v noci je tomu naopak. Za účelem tohoto způsobu života (od většiny lidí odlišného) potřebuje trvalé místo, kde se skryje. V Bémově knížečce se o žádném domečku nepíše. Avšak - zde se projevily mé "zkušenosti" s chovatelstvím - já prosadil domeček. Náš Honza ho měl také. I to zvíře potřebuje přece kousek soukromí. A tím to bylo rozhodnuto. Domeček bude. Ano, ale jaký? Navštívili jsme tedy prodejnu plastických hmnot a nakoupili škatulky, krabičky, nádobky různých barev, tvarů, velikostí a druhu určení. Dodnes je všude máme. Až doma jsme se totiž dohodlil, že nejlepší bude materiál přírodní - dřevo. A tak má žena Olinka koupila malou budku pro ptáčky, která když se otočila vzhůru nohama, byla rozebiratelná, vchod měla ze země a nad vchodem - snad nám křeček promine - trčelo malé bidélko. Křeček má mít něco, po čem by lezl, na čem by cvičil, nechť má tedy zatím toto bidélko. Domeček jsme tedy slavnostně umístili do jednoho rohu, misky na jídlo diagonálně naproti.

Kratší stranu a část delší strany akvária, tedy ty, které spolu svíraly úhel, v němž byl umístěn domeček, jsme zakryli zezadu barevným papírem. Křeček nemá mít přímé světlo. A lampa na mém stole, která je akváriu poměrně blízko, by mu určitě vadila. Ano polepit papírem. Jenže bílý papír, to je takové divné. Má-li mít v tomto rohu křeček svůj domeček, má-li tam mít i svůj kout, svůj kus soukromí, musí ten kout mít útulný. Má žena vyřešila i toto a sehnala barevný papír, potištěný různými rostlinami a travinami, jaký se dává na zadní stěnu akvárií, v nichž jsou rybičky. A tak měl křeček zaručeno, že po vykouknutí z domečku bude koukat do zeleného. A to přece, jak známo, uklidňuje.

Chybělo tedy již jen jediné. Křeček. Po celou dobu těchto příprav - trvaly téměř tři týdny - jsme lítali po všech prodejnách zvířátek a okukovali křečky. Kolegové se divili, proč prchám po konferenci v Karlíně tak rychle pryč, ale já běžel na Sokolovskou do prodejny podívat se na křečky. Bylo úterý a dostali novou zásilku. Žena byla peskována, že se vrátila z oběda zpět na pracoviště později, než měla.

"Ano, soudruhu vedoucí, promiňte, ale byla jsem se dívat na křečky." Prostě situace byla neudržitelná.

Konečně jsme tedy měli všechno a přípravy mohly vyvrcholit. Ona, nebo on? Křeček zlatý, mongolský, či angorský? Tedy, zda ona nebo on, to nám bylo tak dalece jedno. Takové pohlaví, které bude, bereme. Zato otázka druhu už byla složitější. I ta se však postupně vyřešila. V den "D" a hodinu "H" křeček zlatý nebyl, mongolský měl - podle názoru mé ženy Olinky - "zadek jako vopice, paviján", a tak zvítězil křeček angorský, protože byl nejchlupatější. Ale o tom až v příští kapitole.

 

Richard Koníček

Foto: internet