Sázava – město skla aneb 184 let skláren Kavalier či když František Kavalír zažehl s první hutí „skleněnou“ historii města
Za pobytu ve městě Sázava jsme nevěděli, kam dřív skočit. Historie, současnost, příroda, město, řeka, klášter a všudypřítomný patron – sv. Prokop… A stále to není vše. Zaujal nás také mimořádný význam skláren, jež městu Sázava dělají čest nepřerušeně už bezmála dvě století…
Nebylo pochyb, že náš „itinerář“ neopomine ani na tuto tvář města Sázava. Vždyť právě zdejší sklárny Kavalier jsou celosvětově známý pojem. A – vzhledem ke specializaci skláren na varné a laboratorní sklo – vstupují i do našich domácností, kuchyní a za jistých okolností i do našich osudů, když nám v laboratořích přispívají k záchraně zdraví či dokonce života.
Sklárny Kavalier nepřehlédnete
Jak už jsme psali v předchozích článcích (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/sazava-je-opravdove-mesto-aneb-prvni-dojem-prvni-informace-prvni-rozhlizeni-se-ci-kde-se-narodil-korbelar/ ), má město Sázava řadu atributů (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/mesto-sazava-aneb-mesto-mnoha-atributu/ ). Nachází se na březích řeky Sázavy (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/reka-sazava-a-mesto-sazava-aneb-vodacky-raj-mezi-dvema-jezy-stredniho-toku-zlate-reky/ ) a zjednodušíme-li to, tak zatímco jedna jeho část je historická a do dějin státu zasahuje řádově tisíc let, díky Sázavskému klášteru a s ním spojeným jménem sv. Prokopa, druhá část, na opačném břehu, je oproti té klášterní, výrazně mladší.
Píše zatím sotva dvousetletou historii města Sázavy a zcela jiného rázu. Průmyslovou. Sklářskou. Ale i tato tvář se už stihla zapsat do podvědomí našeho státu a snad celého světa. Svojí produkcí skla.
A tak lze bez nadsázky tvrdit, že sklárny Kavalier žádný návštěvník města Sázava nepřehlédne. Na jednom břehu řeky Sázavy se na kopci vypíná klášter obklopen více čí méně historickou zástavbou, zatímco druhý břeh nabízí zástavbu novodobou, účelovou, takovou, aby vyhovovala potřebě hlavní dominanty této části, sklárnám Kavalier. Vede k nim – jak jinak – Sklářská ulice.
A od hlavního náměstí města Sázavy, náměstí Voskovce a Wericha, je vidět budovu skláren Kavalier. Není daleko, a tak snad každý průměrně zvídavý návštěvník projde ulicí až ke vchodu do hlavní budovy skláren. Nebyli jsme jiní. A nejen jako náhodní návštěvníci města Sázava, ale i jako zvědavci, jež osud a existence skláren Kavalier zajímal.
Stávající budova, před níž jsme takto stanuli, ale není počátkem všeho. Je už spíše vrcholem té zmíněné 184 let trvající historie místních skláren, nesoucích dodnes jméno svého zakladatele, Františka Kavalíra. A chceme-li překlenout ta dvě staletí skláren Kavalier, stačí obejít současnou hlavní budovu – my to vzali vlevo - ulicí Františka Kavalíra, a pak přímo ulicí Poznaňskou až k jejímu křížení s ulicí Na Kácku. Ta začíná u řeky Sázavy, zhruba u říčního jezu – Kavalier a vede za zadním traktem areálu skláren Kavalier. Při pohledu vpravo se tak ocitáme v současnosti skláren, a při pohledu vlevo v jejich počátku. V areálu Huti František.
Malý průlet velkou historií skláren Kavalier
Dějiny skláren by vydaly na knihu, tak vybíráme jen data, jež nás – laiky – zaujala.
Počátek všeho byl 5. červen 1837, kdy byla zažehnuta první sklářská huť v Sázavě. František Kavalír měl úspěšný záměr. Výroba skla se chytla a záhy se prosadila. Už 10 let po založení skláren přinesl odborný německý magazín hodnocení tzv. Kavalírova sázavského skla.
Smrtí Františka Kavalíra v roce 1853 nic nekončí. Vychoval si zdárné následníky, syny Josefa a Eduarda, kteří firmu táhli dál a výš. V roce 1855 sázavské sklo na prestižní světově uznávané výstavě v Paříži ohromilo a získalo tam Čestné uznání. Za další dva roky, v roce 1857, vydávají sklárny Kavalier první katalog a v něm demonstrují své už trvale hlavní specifikum, orientaci na laboratorní sklo. S ním také v roce 1861, po čtvrtstoletí činnosti, dosahují zásadního úspěchu na další světové výstavě, v Londýně, kde je jim udělena zlatá medaile.
Zde už musíme „průlet“ dějinami urychlit, neboť co rok, to událost a posun v historii skláren Kavalier. Pozastavme se až v roce 1884. Vzniká druhá sklářská huť, Huť František. Důvodem jejího vzniku je nutnost zvýšit kapacitu produkce a potřeba modernizace. Huť František je na svou dobu ultramoderní tzv. „regenerativní pec“, kterou vytápěl generátorový plyn z dříví.
Sklárny Kavalier se prosazovaly, stoupala poptávka a v roce 1902 musela být zažehnuta třetí huť, Huť Josef. A v roce 1922, čtvrtá - Huť Vladimír. Rok na to zařazuje sklárna Kavalier do programu druhý pilíř nadcházející produkce, výrobu varného skla do domácností.
Z pohledu www.www-kulturaok-eu.cz , webu o kultuře, je zajímavý rok 1931. Došlo ke spolupráci skláren s designérem Ladislavem Sutnarem, a tak vznikl proslulý čajový servis.
Za povšimnutí stojí i rok 1935, kdy sklárny Kavalier vyvinuly speciální borokřemičité sklo.
Okupaci a válku sklárny přestály a v roce 1947 proběhla rekonstrukce a modernizace. Další se konala v roce 1968, kdy byla zavedena technologie elektrického tavení skla. A od té doby máme v domácnostech varné nádoby Simax. Třetí modernizací prošly sklárny v roce 1980.
V roce 1983 byly sklárny Kavalier pověřeny výrobou známých a dodnes diskutovaných skleněných desek na právě vzniklé Nové scéně Národního divadla v Praze, navržené architektem Karlem Pragerem (1923 až 2001), autorem významných veřejných budov (m. j. i budovy Federálního shromáždění). I když se o tom dodnes polemizuje a díla arch. Pragera, různí odborníci hodnotí různě, pro nás na www.www-kulturaok-eu.cz jsou úchvatné odrazy protější budovy Akademie věd ve skleněných kvádrech obkladu Nové scény vždy a znovu úžasným vjemem, stejně jako odrazy slunečního svitu či noční ulice.
Rok 1990 znamenal pro sklárny Kavalier změny typické pro celou společnost po roce 1989. Stání podnik se privatizací stal akciovou společností a divoká 90. léta potrefila i sklárny Kavalier. V 1998 se Sklárny Kavalier staly součástí holdingu BCT a za deset let nato už byly v insolvenci. Naštěstí je v roce 2009 v konkurzu zakoupila firma Ojgar. Došlo nejen k přejmenování skláren na Kavalierglass, a. s., ale hlavně se sklárny rozjely zase v plné parádě.
Pro www.www-kulturaok-eu.cz je další zajímavé datum rok 2010, kdy – jak je psáno „Sázavští skláři přispěli k oživení ´zpívající´ fontány Dany Hlobilové, díla, jež obdivuje celý svět.“ Obdivujeme ji i my, a také jsme autorce psali. Ale to už jsme v současnu. Dovětek této kapitolky budiž proto dopřán manegementu společnosti Kavalierglass, a. s.:
„Jsme předním evropským výrobcem, který má již 180 letou tradici ve výrobě borosilikátového skla. Nabízíme velmi široký sortiment varného skla pro domácnost, průmyslového, laboratorního a technického skla, trubic a průmyslových aparatur. Naše výrobky distribuujeme pod vlastními značkami Simax® a Kavalier®, nabízíme ale i řešení na míru pod značkou zákazníka. Rozmanitost a technická náročnost našeho sortimentu nás nutí stále sledovat a předcházet světové trendy, přicházet s novými technologickými postupy a řešeními. Samozřejmostí je vynikající kvalitativní úroveň, kterou garantujeme. Máme zaveden Systém managementu kvality dle ISO 9001. Většina naší produkce je exportována do více než 90 zemí světa. V současné době jsme členy týmu několika mezinárodních výzkumných projektů probíhajících pod záštitou Evropské unie.
(Kavalierglass, a.s. - Křížová 1018/6, 150 00 Praha 5 - Výroba: Sklářská 359, 285 06 Sázava.)
Sklářská huť František
Sklářská huť František se dožívá 139 let. Formulace - dožívá se 139 let - není nijak nadsazená. Huť totiž stojí, kde stála a slouží (skoro) jako na počátku. Jak už víme z výše uvedených řádek, po huti Sv. Prokopa byla huť František druhá. Jednalo se o sklářskou huť s moderní pecí. A postavena byla v sousedství původní huti a původní sklářské osady Na Kácku. Na huť František pak navázaly ještě hutě další, a hutě František a Josef existují dosud.
Huť František už však není ve výrobním procesu. Ale tím, že nedošlo k její likvidaci fyzické, a tím, že má tak příhodné umístění za humny celého sklářského komplexu, měla potenciál pro další využití. Jako jiné, podobně zachovalé industriální památky, byla vhodná k vdechnutí nového života. A měla štěstí, že ji na rozdíl od jiných, industriálních klenotů, nezničila lhostejnost, nedostatek zájmu i prostředků, či lačnost developerů. Tak, jak se kdysi mluvilo o osvícených panovnících, dnes o osvícených investorech, dá se v případě města Sázavy hovořit o osvíceném zastupitelstvu a neméně osvíceném absolventu oboru silikátů na VŠCHT v Praze, sklářském technologovi a později i právem starostovi města Sázava. Ten totiž v roce 2006 prozíravě nechal zřídit Nadaci Josefa Viewegha „Sklářská huť František“, jejímž cílem bylo odkoupit stávající objekt huti František a rekonstruovat jej do původního stavu. A hlavně z huti vytvořit kulturně společenské centrum zaměřené – jak jinak - na sklářství. Současně s tím byl pro jistotu podán návrh na prohlášení Huti František kulturní památkou.
A myšlenka se ujala a realizovala díky vzájemné spolupráci sklářských (vysokých i středních) škol, muzeí, sklářských výtvarníků a České sklářské společnosti. Takže něco dnes málo vídané – Skláři sobě – kdybychom parafrázovali heslo vzniku Zlaté kapličky. Huť František se opravdu stala místem využívání a předvádění původních sklářských technik, spojených s uměleckou tvorbou sklářských mistrů a sklářských výtvarníků. Kolorit areálu dotváří i přilehlá osada Na Kácku, vzniklá a trvale spojená s osudy skláren, konkrétně právě s Hutí František, která se také dočkala revitalizace. Zdárné místo na nás zapůsobilo…
A pozor, nejde o skanzen. V domech sklářů se bydlí a okolí obývá. Vznikl zajímavý působivý urbanistický a industriální počin, takříkajíc za plotem současných skláren Kavalier a přece – jakoby – v časech prvních úspěchů spojených s Hutí František. Huť a celý s ní spojený areál se stal právem také klíčovým bodem tzv. „Tematické trasy sklářství v České republice“.
Centrum sklářského umění
Celostátní společnost „Cesty skla o.p.s. / Ways of glass“ na svém webu uvádí své poslání:
„Umění pomáhá uchovávat naši kulturu, tradice a zvyky, umožňuje nám posouvat hranice zručnosti i poznání. Zvyšuje naši prestiž v zahraničí. Obohacuje náš život, baví nás, slouží nám. Uchovávejme sklářské umění, naše rodinné stříbro! Jsme komunitou lidí, kteří nechtějí dopustit, aby sklářské umění zaniklo a tradiční techniky se předváděly jen ve skanzenech.“
A tak se díky všem, kdož se na projektu podíleli, Huť František zachovala v původní podobě a s ní i malebná sklářská osada Na Kácku. Z druhdy nejzanedbanější části města Sázavy se díky projektu „Revitalizace brownfieldu bývalé sklářské osady Na Kácku“ zdařilo vytvořit i pro laiky, jako jsme my, přitažlivé „Centrum sklářského umění Huť František v Sázavě“. Vznikla tak důstojná, inspirativní a turisticky lákavá památka, žijící dneškem, ale dokumentující tradici českého skla ve městě Sázava a vlastně i v celé ČR.
Zajímali jsme se o náplň již přes desetiletí funkčního střediska. A zjistili jsme, že tvůrci mají k dispozici plně vybavenou brusírnu, dílnu s pecemi, rytebnu, a také huť se vším, co k ní patří a co je pro práci se sklem potřeba. (viz. Centrum sklářského umění, Na Kácku 218, 285 06 Sázava, tel: +420 327 321 809, WWW: https://www.cestyskla.cz , e-mail: info@cestyskla.cz )
A ještě náhled do Centra sklářského umění
Návštěvníka vítá dvoupatrová výstavní hala. Říká se jí Noemova archa, protože tak jako kdysi legendární archa zachránila před zkázou všechna zvířátka, tak tahle sklářská archa se snaží zachránit před zkázou cenné sbírky uměleckého skla. Vystaveno je 400 děl sklářských výtvarníků z tradičních Mezinárodních sklářských sympozií IGS v Novém Boru za léta 1982 až 2006.
Dalších 1 500 artefaktů od 500 autorů z celého světa vystavuje jejich vlastník, Nadace Josefa Viewegha, jenž je zakladatelem obecně prospěšné společnosti Cesty skla, o.p.s. a Centrum sklářského umění i provozuje. V příhodnější době než je současná covidová doba umrtvení všeho zejména kulturního, mohl návštěvník spatřit skláře při práci u rozpálené pece. K dispozici je za normálních okolností i nezbytný obchůdek s milými maličkostmi na památku.
Centrum sklářského umění, Huť František v Sázavě, neslouží jen tvůrcům k realizaci jejich děl, ale za normálních okolností pořádá sklářské kurzy a workshopy pro veřejnost, věnované různým technikám zpracování skla (foukání, tvarování, lehání, slinování, rytí, pískování, broušení) a vždy jsou vedené odbornými lektory. V Centru se konají i interaktivní a komentované prohlídky do expozice moderního skla ze sbírky IGS (International Glass Symposium) a prohlídky ateliérů a dílen v provozu.
Proto Centrum sklářského umění spolupracuje se základními školami ve snaze získat nové adepty, kteří by se chtěli věnovat obdivuhodnému sklářskému řemeslu. Funguje to i naopak, neboť specializované sklářské školy tu úspěšně prezentují své výsledky. V neposlední řadě se v Centru sklářského umění konají i kulturní akce, výstavy (jedna z nich i za našeho pobytu), koncerty, skleněný jarmark či vánoční trhy. Centrum je, když není pandemie, otevřeno v létě (květen - říjen) od úterý do neděle, od 10.00 do 18.00 hodin a v zimě (listopad - duben) od úterý do soboty, od 10.00 do 16.00 hodin.
Sklárny Kavalier
Měli jsme zájem navštívit i sklárny. Navštívili jsme ale jen vzorkovnu, prodejnu a přístupný zlomek vstupního areálu. Představovali jsme si – podobně jako kdysi v Českých Budějovicích při návštěvě budějovického Budvaru, že se nám podaří projít s doprovodem zasvěceného průvodce celý podnik. Epidemická situace to neumožnila. A tak jsme z brány objektu odešli a jen přes plot – cestou k Huti František – nakukovali do skláren. Potěšilo nás, že tu a tam dál sloužily původní technologické stavby, byť uvnitř už s jinou technologií. A tak naši zvědavost náležitě uspokojila alespoň návštěva Huti František. I tak to, v našem jinak nabitém týdenním programu, věnovaném městu Sázava, rozhodně nebyl ztracený den…
Město Sázavu jsme v jednom z našich článků nazvali městem mnoha atributů. O některých jsme už psali. Po historii, přírodě a povídání o městě samém došlo na sklárny. Ale to nejdominantnější, spojené s městem Sázava, je klášter. Byl v rekonstrukci, ale přístupný a dokonce s možností nahlédnout pod ruce restaurátorů. Ale o tom všem, zase někdy příště.
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková
Více:
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/vladimir-komarek-vsedni-zazraky-aneb-saty-na-skrini/
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/ceske-budejovice-budvar-aneb-panstvo-jede-na-klasiku/