Salmovský palác vypráví Příběh Charty 77 na osudech Magora Jirouse aneb jak to celé vlastně bylo ?!
Národní galerie v Praze – Salmovský palác – Praha/Hradčany
14. 3. 2017 – 19. 1. 2019
Jsou výstavy, jež vnímáme a udivují nás. Jsou výstavy, které nepřekvapí a jsou i výstavy, které nás vrátí zpět. Tak jako, když slyšíme dávno neslyšený song, co nás provázel dávno nevzpomínaným zážitkem. Najednou je vše zas tady a my si uvědomujeme, jak nám bylo a jak už je to dávno. A s věkem se prohlubuje dlouhodobá paměť na rozdíl od krátkodobé. Co bylo včera, hledáme v diáři, co bylo před 40 lety, si vybavíme zřetelně, jako by to bylo včera.
U příležitosti 40. výročí Charty 77, neformální občanské iniciativy, kritizující (6. 1. 1977) nedodržování lidských a občanských práv, připravila Národní galerie v přízemí Salmovského paláce, pro NG relativně netypickou, výstavu Příběh Charty 77 - Charta Story.
Proč se tak NG rozhodla, nám vysvětlil přímo a osobně generální ředitel NG, doc. Dr. et Ing. Jiří Fajt, Ph.D. A vysvětlení, jež nám sdělil na tiskové konferenci při zahájení této stálé výstavy, bylo jasné a logické. Protože tu Charta 77 byla, její historický význam nelze zpochybnit a 40 let od jejího vzniku nic neubralo na jejím významu. Naopak.
Mladí už totiž ztrácejí povědomí o této iniciativě a je třeba jim to povědomí navracet a přiblížit smysl a činy signatářů Charty 77 v kontextu doby před 40 lety. Vzhledem ke koncepci výstavy, jež je pojata nejen jako historická vzpomínka a faktografický pelmel, ale jako Příběh Charty 77, ilustrovaný výtvarnými díly chartistů a jejich příznivců, především ve fotografiích pořízených chartisty, ale i jejich protivníky, jde o zajímavý historizující exkurz do jedné z kapitol našich novodobých – i uměleckých – dějin. Vždyť valná část chartistů byli právě umělci ze všech uměleckých oborů.
Osudy chartistů a jejich výtvarná díla i fotografie
Samozřejmě, že výstava v přízemí Salmovského paláce na Hradčanském náměstí obsahuje i nejrůznější písemné dokumenty. Ale ty tu pouze rámují historický sled událostí. Událostí, které jsou těm, kdo toto období zažil, či nějak studoval, v podstatě známy i z jiných zdrojů. Pro běžného diváka daleko objevnější jsou tu vystavené samizdaty, fotografie i díla výtvarná. Pocházejí od nejrenomovanějších tvůrců z řad chartistů. Můžeme tak spatřit - ve své době zapovězená - díla Jiřího Koláře, Otakara Slavíka, Jana Šafránka nebo Olgy Karlíkové.
Stejně jako fotografie Jiřího Bednáře, Jaroslava Brabce, Michaela Duse, Bohdana Holomíčka (o jehož výstavě fotografií v centru DOX nedávno referoval i náš web www.www-kulturaok-eu.cz, viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/havel-aneb-zbesily-cestovni-i-zivotni-itinerar-vaclav-havla-nejen-v-1-jeho-prezidentovani/), Jana Kašpara, Jaroslava Kukala, Ivana Kyncla, Ondřeje Němce, Viktora Stoilova, Oldřicha Škáchy nebo Heleny Wilsonové.Ti všichni zachycovali dobovou atmosféru a dění nejen v Chartě 77, ale i mezi chartisty samými, stejně jako v tehdejší tzv. neoficiální kultuře.
Charta 77 - tentokrát jako múzický fenomén
Charta 77 je po roce 1989 více či méně zdařile prezentována, ale jednostranně, jako dějinotvorný katalyzátor a hrstí faktů v podstatě už šustících papírem, jmény a daty odkudsi z archivu. Autoři expozice Eugen a Zuzana Brikciusovi se proto snažili najít jiné podání. Živé. Lidské. A snad i ´zákulisní´. Jako motto převzali příběh jednoho z nejosobitějších chartistů, básníka, kunsthistorika a patrona undergroundu Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor. A na něm ilustrovali, jak Charta začala, působila a skončila.
Autoři to označují dost vědecky „ jako fylogenezi Charty do určité, naprosto funkční míry, reprezentované ontogenezí jejího stěžejního signatáře“, ale je to prostě příběh jednoho z nich bez dusítka faktů a dat.
Jenže Charta 77 nebyl jen jeden jedinec. Tak tu ani Ivan Martin Jirous neúčinkuje ve svém příběhu sám. Jeho osudy se tu prolínají s osudy nejen Václava Havla, Olgy Havlové, Jana Patočky, ale třeba i s osudy básníka Jaroslava Seiferta a mnoha dalších. Nejvýmluvnější je proto na výstavě záplava vystavených dobobých fotografií, autentických momentek ze života Magora, Charty 77 i jednotlivých chartistů. Nejde pochopitelně prvoplánově o umělecké fotografie. Spíš to jsou zdařilé a výmluvné snímky ´z rodinného alba Charty´, ale jejich vypovídací hodnota je přesto dostatečná. Ocitáme se totiž – alespoň takto zprostředkovaně – mezi nimi.
Výstavou nás provázela Zuzana Brickius…
… s netajeným entusiasmem spokojené a šťastné spoluautorky celé expozice. Opakovaně nás také upozorňovala na to, že
„fotografický portrét Charty 77 nezobrazuje nějakou úzkost z budoucnosti, jak by malověrní čekali, ale vyzařuje potěšení fotografovaných z odpovědného odhodlání. Dokonce se zde vyskytují i prvky radostného tvůrčího dada“.
Příběh Charty 77 
Příběh Charty 77 na výstavě začíná poeticky. Magorovou svatbou. Konala se 17. 1. 1976. A příběh končí jeho amnestováním. S Františkem Stárkem, řečeným Čuňas a Jiřím Tichým. Stalo se to 26. 11. 1989. Poslední oddíl expozice proto představují fotografie pořízené Státní bezpečností ze sledování chartistů, fotografie z jejich nástupu do vězení a další materiály, včetně protokolů STB. Je to vše samozřejmě na hony vzdáleno umění, ale jde o dokumenty a vlastně – takto v komplexu – i svébytnou bizarní a hlavně od autorů rozhodně nezamýšlenou ´uměleckou´ performanci. Ostatně právě chartisté byli těmi, kdo měli smysl pro recesi, bizarnosti a performance, což dokládají četné snímky pořízené dob jejich existence. A působí stejně pádně, jako třeba psací stroj, na němž byly přepisovány jejich vážné dokumenty a protesty…
Dlouhá doba je 40 let
Není důvod přehlížet výstavu Příběh Charty 77. Je důvod ji navštívit. Pro nás, co jsme se shodou brali také v roce 1976, stejně jako ty, co tu dobu nezažili. Ač se naše osudy z těch let liší od osudů Jirouse, stejně se chartisté s námi přímo i nepřímo protínali. I my na www.www-kulturaok-eu.cz jsme měli dokonce možnost spolupracovat s Františkem Stárkem na tvorbě jeho časopisu Vokno a těsně po roce 1989 i kulturní přílohy Voknoviny. I my jsme měli štěstí krátce spolupracovat, dokonce v téže redakci, s Oldřichem Škáchou. A tak se dá říci, že Charta 77 zasáhla tak či tak každého, kdo v té době žil.
A tak bychom si – ve vlastním zájmu - měli přijít ozřejmit vzpomínky. Stojí to za to, i když expozice, kterou doplnila díla výtvarných umělců Charty 77, je koncipována jako pars pro toto, tedy část za celek.
A ti, kdo to vše neprožili? No, ti by zase měli zavítat na výstavu, aby věděli, viděli a poznali, že i chartisté byli lidé z masa a kostí, akorát že viděli dál a nebáli se o tom hlasitě mluvit.
Autoři výstavy: Zuzana Brikcius, Eugen Brikcius, Ondřej Kohout, Eva Kohout-Voneš, Petr Blažek, Veronika Tuckerová
Kurátor: Irena Nývltová
Partneři: Libri Prohibiti, Knihovna Václava Havla, Archiv Jana Patočky
Máme otevřeno: úterý - neděle: 10.00 - 18.00 hodin
Hodnocení: 69 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková