S českobudějovickým Podšumavanem na dvou kolech aneb město kolům přátelské
Historická budova Jihočeského muzea v Českých Budějovicích
18. 5. - 31. 12. 2016
I když jsme za našeho týdenního pobytu neprochodili úplně celé České Budějovice, nezdá se, že by se někde narazilo na nějaké mimořádné terénní převýšení. To tedy znamená, že cyklistika, cykloturistika a kolo jakožto běžný a přirozený přepravní prostředek obyvatel tohoto města nemá díky jeho bezbariérovosti – alespoň pro ta kola – s jízdou ´kolmo´ problém. Je jim přátelské. To nás tedy vedlo i k zaměření naší pozornosti na to, jak to s jízdou na kolech v Českých Budějovicích je. Mimo jiné i proto, že v historické budově Jihočeského muzea se právě konala výstava nazvaná S Podšumavanem na dvou kolech.
Nejprve něco málo kolem kol jaksi osobně 
Autor řádek měl štěstí i smůlu, že jeho otec byl v mládí cyklistický závodník. Trénoval a začínal dokonce bok po boku s naším pozdějším fenomenálním cyklistickým závodníkem Janem Veselým, jenž pak vyhrál dokonce i - tehdy vůbec nejvýznamnější a nejnáročnější závod celého socialistického bloku - Závod míru - nápodobu proslulé Tour de France, konanou za železnou oponou.
I když pro tátu nebyl tedy problém jezdit z Prahy o víkendu na otočku a rande za jistou mladou herečkou do Plzně, trénink ho tolik nezajímal. A tak, jak dodával ke svým začátkům, Jan Veselý trénoval a závodil, a do nějaké Plzně za nějakou holkou jezdit neměl prostě čas. V tom byl rozdíl mezi nimi. Veselý se tedy stal slavný a táta časem kolo odložil.
Říká se, že nejhorší jsou otcové, co chtějí ze synů mít to, co sami nedokázali. Já na tátu nedám dopustit, až tak zlé to nebylo, ale už ve 3 letech mě posadil na tříkolku, asi v 6 jsem přešel na koloběžku, tehdy jsem si připadal trapně jak Hurvajz, dnes bych byl in, díky módě, kdy i agilní důchodkyně dramaticky drandí na kolobrndě. A v 10 letech jsem prvně usedl na kolo.
Trénoval mě táta. Brzy ale pochopil, že ani já nejsem typ Honzy Veselého, že i já, než dupat do pedálů podle jeho pokynů, raději kroužím kolem jednoho hostivařského rodinného domku, kam jsem ujížděl z vytýčené tréninkové trasy vypočítané otcem na Zahradním Městě, kde jsme tehdy bydleli. A Hostivař je od ´Zahradňáku´ navíc sotva 5 kiláků. Tedy i na tu tátovu Plzeň to nedalo. A navíc, kdo to tam zná, ví jaký stoupák je nahoru ´k Milionu´. Prostě, kolo jsem měl, na kole jezdil, ale opravdu jen rekreačně. Snad kdybych vlastnil to ´kolo lítací´ (od Jana Tleskače?), co jsme zahlédli na chodbě muzea… No, táta to zkousl a i já časem kolo odložil.
Poslední vypětí mě čekalo s 
dorůstajícím synem, který na kole řádil tak, že až i dědeček zbystřil. Zprvu se mnou bok po boku, ale asi věren odkazu předků, mi záhy syn ujížděl. Dokonce i z kempu v Poděbradech, kde jsme s ním trávívali prázdniny, klidně až do Turnova a zpět. Na otočku, kvůli jedné slečně z podkrkonošského Lánova. Ale ani v jeho případě se dědečkovy naděje a otcovy obavy nevyplnily. I syn kolo časem odložil pro nával jiných zájmů, a dodnes nám překáží v jeho dávno opuštěném mládeneckém pokoji.
Ale teď už raději o tom Pošumavanu
Díky terénním možnostem a dalším okolnostem se cyklistika stala v Českých Budějovicích poměrně brzy oblíbeným sportem, dopravním prostředkem i výrazem jistého národního uvědomění. Jak už to tehdy bylo u nás skoro se vším. První byl založen roku 1887 Erster Deutscher Radfahrerverein. Druhý klub, aby se česká společnost nedala zahanbit, vznikl, ale až v roce 1894, Český klub velocipedistů a navíc i Radfahrer club Wanderlust. V roce 1896 vznikl ´echtovně místní´ Český klub velocipedistů Šumava a 1899 zase Deutscher Radfahrerverein Schwalbe.
A tak by to asi šlo dál. Jenže 1. světová válka způsobila jiné starosti. Zájem o organizovanou cyklistiku vyšuměl, a ze všeho toho procyklistického kvasu přežil a žil jen ten Český klub velocipedistů Podšumavan. I když pak zase činnost Podšumavanu na dlouhá léta ukončila další válka, 2. světová a budování komunismu,v myslích fandů cyklosportu a místních cyklisticky se přepravujících obyvatel, zejména pamětníků - žil.
A úderem roku 1989, kdy mnohé právem zaniklo a jiné v naději bylo obnoveno, došlo i na Český klub velocipedistů Podšumavan. Jeho činnost byla obnovena a trvá naštěstí dodnes. A nadšení členové klubu se často a rádi zúčastňují nejrůznějších akcí, které pořádají České Budějovice nebo různé místní instituce. A právě o tomto klubu, ale také o dějinách cyklistiky vůbec, vypráví výstava v historické budově Jihočeského muzea v Českých Budějovicích nazvaná S Podšumavanem na dvou kolech.
S Podšumavanem na dvou kolech
Na první pohled komorní výstava v jednom ze sálů muzea. Po důkladnějším zaměření se ukázala nabitá informacemi. A koly. Precizně připravená a oslovující široké vrstvy těch, kdo kolo používají z potřeby i těch, kdo kolo objevili spolu s trendem moderního způsobu rekreace a možná i jisté módní vlny, byla výstava, pro velký a trvající zájem, jak jsme se dozvěděli až po našem návratu do Prahy, dokonce prodloužena. Z původně plánovaného ukončení 30. 10. 16 ji lze nyní shlédnout až konce roku, tedy do 31. 12. 16. A není divu.
´S Podšumavanem na dvou kolech´ je výstava, malebně, jímavě, názorně a vtipně, mapující historii cyklistiky v Českých Budějovicích od počátku ve 2. pol. 80. let 19. st. po současnost.
Hlavním tématem je samozřejmě Český klub velocipedistů – Podšumavan, jehož historie se datuje od roku 1910. A je nač se dívat. Od ukázek bizarních nejstarších vysokých kol z 80. let 19. století, přes kola dámská a pánská typologicky vyráběná po celé 20. století, až ke kolům sportovním a účelovým. Služebním,jako jsou např. kola hasičská (i se stříkačkou, proudnicí, požárním zvoncem a další výbavou), policejní a samozřejmě i vojenská, j
ež z výbavy všech armád vypudila až motorizace rozvíjející se v důsledku neblahé 2. světové války. Ač je to neuvěřitelné, je na výstavě je ke zhlédnutí přes 50 jízdních kol a instalací, včetně vyložených unikátů, které jsou dnes sběratelskými klenoty (to ´své´ kolo jsem ale mezi nimi nenašel, zato mnohá, která si pamatuji, neboť je měli kamarádi). Záslužnou výstavu pořádá samozřejmě domovské Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, ale většinu vystavených exponátů zapůjčil přímo Český klub velocipedistů – Podšumavan.
A ještě douška o Podšumavanu jako takovém
Tento spolek, jak jsme se na výstavě dozvěděli, nebyl nikdy jen shromážděním velocipedistů, jak se v době jeho vzniku říkalo cyklistům. Spolek se od založení cíleně a aktivně zapojoval do propagace cyklosportu ve městě, což bylo logické a zákonité, i do společenského hnutí vůbec, což – dá se říci - nemusel mít zapotřebí. Členům to ale prostě nedalo. A přesahy to byly někdy dost pozoruhodné. Součástí klubu byl ve své době třeba i tehdy prý vyhlášený tamburašský sbor (tamburaši hrají na starobylé strunné drnkací nástroje – brače - mnoha tvarů, typů a zvuků v některých případech podobné kytaře), jenž ochotně a s nadšením účinkoval při akcích ve městě. Nezapomenutelné byly údajně spoluúčasti spolku při místních a tradičních mikulášských či silvestrovských zábavách a slavnostech staročeského vinobraní. V tom všem se ze všech sil snaží pokračovat i současný Podšumavan.
Konaná výstava patří k jedné z jejich aktivit. A že mají Českobudějovičáci kola a jízdu na nich v krvi, dokládá i fakt, že ač jsme jich za ten týden bloudění městem spatřili spousty, ani jednou jsme nemuseli uskakovat cyklistům v zoufalé snaze uniknout srážce s nimi, jako je to běžné v Praze. Sice i v Českých Budějovicích si místní cyklisté moc nelámou hlavu s tím, kam kola mohou a kam už ne, to už je obraz doby, ale že by nás někdo ohrožoval na zdraví a možná na životě jako u nás v Praze, jsme opravu nezaznamenali. Asi jsou tu na kolo zvyklí a není to pro ně jen módou, či výrazem nemístné suverenity a neurvalosti.
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková