Úvod > Rudolf Němec: Vše může souviset se vším/Everything might be connected with anything aneb dívání se do fialového záření

Rudolf Němec: Vše může souviset se vším/Everything might be connected with anything aneb dívání se do fialového záření

11.05.2016 11:55

Topičův klub Topičova salonu

2. 5. – 10. 6. 2016

„V tonalitě uspíšíš růst chapadel vesmíru. Až uslyšíš svist povětroňů, setrvávej a pocítíš, jak se soudržnosti pohybují ve věčné rotaci nekonečna.“

R. N.

Výstava Rudolfa Němce v klubu Topičova salonu se uskutečňuje k 80. výročí autorova narození. Bohužel již nedožitému. Představuje výběr z Němcovy tvorby zejména z období 60. až 90. let.

„Malíř, grafik a básník Rudolf Němec patří k nepřehlédnutelným představitelům Nové figurace, v jejímž rámci zastupuje originální pendant k dílu Jiřího Načeradského, Otakara Slavíka či Jiřího Sopka.

Němcovy antropometrické malby měly od počátku charakter psychofyzické akce. Vznikaly přímým otiskem lidského těla – vlastního i umělcových přátel - do emailové vrstvy na plátně.

Tyto rané obrazy umělec představil na první samostatné výstavě v Galerii Václava Špály (1968) a po okupaci ještě ve francouzském Caen (1969). S fenoménem tělesnosti úzce souvisí i Němcovy happeningy, často konané s Eugenem Brikciusem v souvislosti s činností Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, jíž byl členem.

Z nich připomínám kresebné záznamy stínů kolemjdoucích lidí, akci Kuklení (1970), kdy umělec balil do igelitu sebe i své přátele, nebo Pronikání II (1971) spočívající v aktu vtlačení obličeje a rukou do napjaté pružné látky. V roce 1971 vznikaly také akce v přírodě, ve kterých umělec zapojoval své tělo do prostorových situací navozených materializovanými liniemi. Sem patří Pronikání I, kdy na chmelnici u Nelahozevsi napínal šňůry mezi dřevěné kůly a lanka, nebo Obydlí, v němž se umělec včlenil do křehké konstrukce zbudované z železných tyčí a šňůr.

Vztah prostoru a těla, jeho budování, přetváření a narušování se paralelně promítaly i do Němcových figurálních maleb a grafik, v podobě konstrukcí, mříží a rastrů, nejdříve velmi jemných, neuchopitelných, vibrujících, později stále radikálnějších.

Potemnělost a monochromie raných obrazů od 70. let paradoxně ustupovala výraznějším a zářivějším tónům, otisk těla byl zaměněn přístupem dekalku a prací s šablonami, vyrobenými i nalezenými, a technologií stříkání barvy nejdříve fixírkou, poté pistolí a spreji. Němcova snaha oprostit vizuální záznam od subjektivity autorského rukopisu a posílit objektivizaci interpretované reality jej dováděla k experimentálnímu využívání různých přístupů, ale i nástrojů, jako byl hřeben, kolečko na těsto či rydlo. Se zaujetím také pracoval s nalezenými předměty, které sestavoval do asambláží a reliéfů, transformoval do lapidárních objektů, fascinován jejich minulými příběhy.

Tvorbou Rudolfa Němce se jako červená nit táhne symbolika počátku – vejce a těla schouleného do prenatální pozice (Schoulená, 1974), od 80. let pak rozšířena o totemický znak, kdy se figura stává archetypem (stříkané kresby z 90. let). Zarputilé úsilí dotknout se nejzákladnějších hodnot a principů, které utvářejí naše životy, zakódovat je do řeči svých obrazů, grafik, kreseb, objektů, asambláží, reliéfů, fotografií a filmových záznamů, ale i literárních úvah, básní a sentencí, zkrátka formulovat jádro věci, bylo hybnou silou umělcovy tvůrčí cesty, která slučuje vizuální projev s uměním slova.

Tvorba Rudolfa Němce je do velké míry ´multimediálního´ charakteru, založená na jasném konceptu, vyrůstající z umělcova duchovního základu, sečtělosti, přemýšlivosti a intelektu, spojeného s nadměrnou senzibilitou a smyslem pro experiment.

Sám umělec si poznamenal: „Mohu malovat vším možným, ale převážně se maluje hlavou.“

Už proto Němcova figura může být otiskem, siluetou, znakem, může mít pevné obrysy nebo se chvět jako neurčitý shluk energie, může stát vzpřímeně a křičet, či dřímat schoulená do svého ticha. Usazená do systému sítí a rastrů v nás vyvolává pocity osamělého člověka uprostřed moderní společnosti, v zajetí vlastního světa, v osidlech sebe samého, zároveň však asociuje pozitivní ukotvení v pevném řádu univerza, který dává naší existenci smysl." (zdroj: Ilona Víchová, leden 2016)

Rudolf Němec