Richard Koníček: Vysoké pece aneb časy se mění a my se měníme (chtě nechtě) v nich…
Zůstaly tady. Ztracené, odložené, obnažené, bezcenné.
Bezcenné?
Kdysi z nich stoupal žár, tály v nich kovy, valily se proudy žhavé lávy a potentáti se nechávali natáčet. Bezejmenné hrdinky velké války člověka s přírodou. S rudou, kovem a žárem. Pekelné kotle, v nichž se nevařili hříšníci, ale železo. Pro naše dobro i naši zkázu. Jak kdy. Jak s kým a jak pro koho. Šamot to vydržel, ruda tekla jak hořící těsto na ocelový chléb.
A u toho byli lidé.
Maličcí v poměru k pecím, velcí v poměru k práci a tomu, co vznikalo. Rudá řeka žhavého železa, ingoty umělé lávy ztavené v umělých sopkách. Prý vysokých. Rozměry. Ne proto, že by se vyvyšovaly nad lidi. Vysoké proto, že lidé u nich k nim měli úctu. Byly mocnější než my. Ale lidé k nim cítili i nenávist. Byly krutější než my. I když, dnes? To už asi ne…
Prostě, umělé sopky chrlící lávu, ale k užitku.
Ze železa jsou přece stroje, součástky, pluhy, mosty, vše, co člověk potřebuje. Ale také děla a zbraně a rakety a bomby. To člověk nepotřebuje, to vše ho zase pro změnu ničí.
Nemohly za to, co chrlily. Po pravdě vzato, chrlily pouze roztavený kov. A to lidé chtěli.
A lidé pak mysleli na to, jak tuto lávu kovu zformovat, jak ji zpracovat, jak legovat na ocel a jak – ach ano - a jak z ní pak vytvořit ty zbraně. K ničení, zabíjení, zkáze.
Co s tím pece?
Pece nemohly ovlivnit to, co člověk udělá. A člověk toho udělal. A nadělal. A podělal. Ale tak jako pece nemohly za to, co tavily a proč, nemohli to ovlivnit ani ti lidé, co u nich v tom žáru a věčném oslnění pracovali. I oni plnili to, co byla jejich práce. Vytvořit kov. Tvárný aby ho jiní lidé a jiné stroje vytvarovali.
A v co, to už nebyla jejich věc.
Teď pece skončily na smetišti - dějin. Doslova. A s nimi i profese tavičů a dokonce i taviči. Z továrnyje skanzen, z pecí trosky,co nahání jedněm hrůzu, v jiných budí obdiv a další v nich hledají i teď, po jejich vyhasnutí, po jejich zapomenutí, po jejich konci, nový začátek.
Tu, třeba jen estetický, jindy historický či poučný, a ještě jiní a ještě jindy dokonce krásu.
Ale může mít troska čehosi, co už skoro ani není tím, čím bylo, co už pro mnohé ani nemá jméno a pro další náznak toho, k čemu to sloužilo - krásu?
Cožpak to cosi může být krásné?
Může. Krásu zániku.Zmaru. Krásu stáří. Stáří přece nemusí být jen ohyzdné. Je to především úhlem pohledu. Jak na stáří hledíme. Lidí, věcí i staveb. I pecí. Zbyly nám, jako memento čehosi, co pominulo. Jako tichý mlčící vyhaslý Golem, jenž nemá šém a nikdy už ho ani mít nebude. Nikdo už ten šém nehledá, nikdo ho nemá a nikdo po něm už netouží. Ani ti, co tu pracovali. Ubývá jich, zapomínají, žijí jinak. Líp, hůř. Mnozí už ani nežijí. Odešli.
Jako ty vyhaslé pece?
Není to škoda? Byla by to škoda? Kdo ví? Nikdo. Co udělat, aby důstojně skonaly nadobro? Co dělat, aby překvapivě ožily jinak? Co dělat? Neví to dnes vlastně nikdo. Co hlava, to názor. Co projekt, to náklady, ale i řešení. Jenže na náklady nejsou peníze a na řešení čas.
A tak si tu stojí a chátrají ohlodávány zubem času. Podobně jako jiné stavby na téhle planetě pocházející z jejích dějin a z lidského snažení nebo jenom z pinožení.
Jak kdy a jak kde…
A uplynou roky, a pokud ty pece a další podobné účelové stavby kromě zubu času nenapadne i chamtivost, touha po pozemku, zisku a demolici, tak uplynou roky, desítky let, staletí a jednou, jednou archeologové – ale to už bude moc daleko - už nikdo nebude vědět, co tu ty stavby dělaly. Budou je znovu objevovat. Zjišťovat, že to byly kdysi jakési pece. A vysoké že se jim říkalo? A že se v nich tavila ruda, na železo? A co, že to byla ta ruda? A co, že to bylo to železo? To bylo v době železné? Nebo kdy? A vůbec, co s tím, to už je tak dávno…
Lidé jsou nevděční.
Zapomínají na velké věci, vysoké cíle i na vysoké pece zapomenou. Tak jako zapomněli na spřádání lnu či plavení vorů. Zapomenou. I z muzeí a učebnic tyhle mrtvé dávnosti odvěje čas a nové vrstvy historie také však časem určené k zapomínání.
Kdo by vzpomínal na pece stejně jako na životy lidí a práci, již tu museli, někteří dokonce chtěli, vykonávat. Byla to jejich práce, jejich živobytí. A jejich soužití s pecemi. Jejich pece. V osudovém i pejorativním slova smyslu. Neměli bychom zapomenout.
Neměli bychom nechat pece rozpadnout.
Daly nám mnoho. Železa i pokroku. A možná i pohodlí. Možná posunuly náš lidský vývoj. I když, dnes už nemají smysl, tvar, ani svůj vzhled. Ale ještě jsou. A tak trochu, díky jim i my. Ač, stejně tak, díky jim, nás tu mohlo být za ta léta, co chrlily železo, jež sloužilo i cílům, co nám právě neprospívaly, o něco víc.
*
Kdysi jsem se ocitl na jiném, podobně zanikajícím místě. Náhodou, shodou okolností a řekl bych, že i v pravý čas. Dnes už tam není ani stopa po tom, co se naskytlo k vidění mně.
Nemluvím teď o zanikajícím starém Mostě, kde jsem na vlastní vytřeštěné oči kdysi hleděl omráčen apokalypsou do tváře rypadla, kráčejícího exkavátoru, které s povrchem země stíralo i zbytky města a života v něm a doslova sápalo kopec pod Hněvínem. Tam jsem tehdy už vstoupit nemohl. Tam už jsem mohl jen zírat. A neméně ohromen hledět, jak stěhují o 841,1 metrů dál, mocný gotický Kostel Nanebevzetí Panny Marie zbudovaný podle projektu Jakuba Heilmanna ze Schweinfurtu, vysvěcený v r. 1597. Sice jsem, díky jeho 27-dennímu putování, okem,ve chvíli návštěvy a za dobu pozorování žádný pohyb nezaznamenal, ale putoval, odputoval a doputoval.
Dnes je tam už jiné město, jiný život, jiná krajina a kdo to neví, neví, co bylo, neví vlastně nic.
Ale, ne Most to místo, o kterém se chci zmínit, nebyl.
*
Já vzpomínám na jiné město, jiné místo, kam jsem se dostal později, zato tak včas (relativní pojem pro zanikání), že jsem do toho zanikajícího mohl ještě doopravdy osobně vstoupit.
Bylo to v Příbrami, a místem byla stará hornická lokalita, která se jmenovala Drkolnov. V podzemí dolu Drkolnov (původně se jmenoval August), byl zaražen roku 1836, se dodnes dochovalo ještě obří ocelové vodní kolo z konce 19. století o průměru 12,4 metru. Bývalo kdysi nedílnou součástí komplexu vodohospodářských děl březohorského rudního revíru. Drkolnov. Ještě stále se to tam tak jmenuje. Dnes je tam ale hornický skanzen Březové Hory a pozůstatek dolu Drkolnov se svým obřím důlním kolem je jeho vrcholnou atrakcí. Ale tehdy, když jsem tam nezván a možná proti zákazu vstoupil, bylo to někdy po roce 1980, to ještě takhle nebylo. Ale ani důl už tehdy nefungoval. Prostě, ocitl jsem se ve správné chvíli na správném místě, jak se říká. A tak vznikla, přímo tam, na tom místě, báseň…
Drkolnov
Za hřbitovem,
na kopci,
kam dovedla mě cesta
spatřil jsem usedlost.
Spíše z ní stín a jinak dost.
Zborcený dům
a vylomená vrata,
osleplá okna,
střepy zřítelnic.
Zplanělý záhon,
branku bez plotu
a vyschlou pumpu
i okov rozdupaný.
Drkolnov
Nástěnný nápis, jinak nic.
Tiše jsem vešel.
Tiše, jak vcházívá se na hřbitov.
Holé stěny,
střepy na zemi…
Přec tu žil člověk,
se svými strastěmi?
Na stěnách malby, dosud barev plné,
obrysy obrázků a zrcadel.
Žili tu lidé
a bývali tu šťastni.
Snili své sny,
prožívali lásky,
rodili děti,
žili životy.
Žili a pracovali,
Těžce, až do úpadu,
Jak v tomto cípu vlastně skoro všichni.
Žili a zatínali
své pěsti ztvrdlé prací.
Jak v tomto cípu vlastně skoro každý.
Žili a milovali se,
prudce a nevázaně,
jak bývalo tu zcela obvyklé.
Žili a roky plynuly.
V radostech, smutcích, hněvech, v přátelstvích.
V lítostech, vírách,
smíších i dozráních.
Žili a roky je zvolna měnily.
Hrbily jim záda a tavily jim svět.
Pozvolna dozněla jim doba všech těch běd.
Až přišel čas a buldozerů síla
zrušila stráň a zdrtila jim vzhled.
Jeřáby skládají své panelové děti...
Žili tu roky, celé generace!
Končí. Drkolnov končí!
Svět má už jiný směr.
Žili tu lidé,
vlastním životem.
Žili a umírali.
Umírali…
Dnes umřel jejich Drkonov.
Zůstala hrobka.
A nástěnný nápis:
Drkolnov
Zemřela chvíle, doba etapa.
Zemřeli ti, kdož tady vyrostli.
Ne všichni, všichni ještě ne,
ale – ti – už jsou jiní.
Z jiné doby,
Z doby panelů
a televizních roků.
Zapomenou,
kde stával kdysi Drkolnov.
Zapomenou,
čím dýchal kdysi Drkolnov.
Zapomenou.
Na prázdné stěny,
vyvrácená vrata, vrzavé schody, kamna kachlová.
Zapomenou i na ty, co tam žili.
Zapomenou, co býval kdysi Drkolnov.
Zapomenou
a možná je tak líp…
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková