Richard Koníček: Tak u nás začalo jaro
Tak u nás začalo jaro
Přišel jsem domů trochu dříve, než obvykle. Otevřel jsem dveře a … a za nimi nebylo - nic.
Ano, nic.
Protože nábytek a věci byly pouze v negativu a čekaly na osvit.
Osvit ve vývojce tvojí přítomnosti.
S rozevřenýma očima jsem tápal pokojem a hledal, čeho bych se zachytil.
Oknem proudil do místnosti vzdálený ruch ulice a blízký tlukot srdcí. 
V tom světle jsem – nechtěně - narazil do tvé skřínky. Maličko se pootevřela a vylétla z ní vůně.
Vlastně celá směs vůní.
Poznal jsem s určitostí jiskřivou vůni našich prvních dopisů, heřmánkovou tvé dlouhé nemoci, a také oranžovou, tvých knížek, které tak ráda čteš.
Po chvilce probleskla ještě snová vůně tvých obrazů a zvonivá, ze sbírky malovaných hrníčků.
Víc se nedalo určit.
Nebyl čas. 
Rychle jsem chtěl ty vůně zachytit. Pochytat je.
Nejprve dlaní a pak čichem.
Vrátit je zpátky na místo. Ale vždy znovu a znovu mi proklouzávaly mezi prsty a kolem víček.
Vzlétaly vzhůru, ke stropu. 
A najednou se zvedl vlahý průvan. Vůně se zatřepetaly jako plaménky svíček na narozeninovém dortu při sfukování a jedna po druhé mi odlétly otevřeným oknem ven, do větví akátu.
Chtěl jsem se za nimi rozeběhnout, ale to už jsi ve dveřích stála ty a všechny předměty v pokoji si vydechly.
Dostaly zase svůj smysl.
Zavřel jsem oči a podal ti první sněženky. 
I přes clonu víček jsem zahlédl tvůj úsměv a ucítil tvou vůni.
Tak, u nás, začalo jaro…
Richard Koníček
Foto: Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek