Richard Koníček: Lásko, existuješ?
Lásko, existuješ?
Byl už v laboratoři sám. Jako obyčejně.
Byl tam sám, ale dnes cítil, tušil, byl přesvědčen, skoro, že dnes dosáhne toho, za čím se až dosud tak urputně pachtil.
Kvůli čemu udělal dva doktoráty a tři světově významné objevy.
Ale na ten pravý stále čekal.
Věděl, že přerušit v tuto chvíli práci, zase by mu její výsledek unikl. Tak jako už tolikrát. Tak jako již celá ta léta strávená v laboratoři.
Netěšily ho úspěchy, netěšila ho ocenění, prvenství ve vědě, kterou měl rád, která ho pohlcovala a kterou zbožňoval i nenáviděl zároveň.
Nenáviděl ale jen chvílemi a jen proto, že se mu nemínila poddat. 
Netěšily ho pocty, o ně mu přece nikdy nešlo. Přicházely mimochodem, mimoděk, skoro až bez jeho cílevědomého přičinění, byly jen vedlejším produktem toho, oč usiloval zásadně.
Podstatné pro něj bylo, že cíl, hlavní cíl toho všeho, mu unikal, prchal jako přelud a vábil jako bludička.
Nesmí polevit. Nesmí to vzdát. A dnes je ten den, kdy – jak, věřil, jak doufal – se to konečně podaří.
Dnes nebo nikdy…
Zapnul přístroj s nejnovějším vzorkem. Kolik už takových bylo…
Zapnul přístroj a probíhala reakce.
Bušilo mu ve spáncích, cítil svůj zrychlený tep, vnímal své narůstající vzrušení a na dlaních mu vyvstával pot.
Samočinný časoměřič sledoval přesně vymezený počet vteřin. On by nemohl. Byly příliš nekonečné a on příliš netrpělivý.
Srdce v poklusu, zrychlený dech.
Konec reakce.
V baňce byla zprvu mlha.
Napjatě pozoroval zvolna unikající páru a jasnící se obsah.
A v tom mu přeběhl po zádech mráz z toho, co rozšířenými zřítelnicemi spatřil…
Dosáhl toho!
Ano! Konečně!
Konečně se mu podařilo extrahovat to, po čem celý dosavadní život toužil.
Dosáhl svého cíle!
Jeho život se konečně naplnil. Konečně nabyl smyslu.
Na dně nádobky, zbyla malá rudá krůpěj. Rudá jako kapička krve.
„Tak vida“, pomyslel si, „ je rudá jako krev.
Láska…
Vytěsnil ji. Prapodstatu lidské duše. Lásku. Krůpěj, která činí lidský život lidským. Látku potřebnou jako vzduch či vodu. 
Jedinou, kterou se dosud nikomu nepodařilo vyrobit synteticky.
Teď, už to půjde.
Dokázal, že láska je. A zjistil, že je rudá.
Dokázal to!
Má její vzorec, zná její složení, její parametry.
Má ji před sebou.
Lásku.
Dokázal hmotnost nehmotného.
Dokázal, že láska není jen nějaká směs pocitů, jak se mylně tradovalo.
Není to pravda. Láska je zcela hmotná a rudá kapalina.
Lásko, existuješ.
Vyšel z budovy.
Spěchal.
Vyčerpán, ale šťasten.
Dosáhl všeho, co chtěl a kvůli čemu vše ostatní odkládal.
I ji…
Zazvonil.
Po chvilce se před ním otevřely její dveře.
A stála v nich. 
Ona.
Mlčky jí podal maličký balíček ve zmuchlaném papíru.
Pokorně, odevzdaně. S očekáváním. S dychtivým očekáváním.
Dával jí přece vše, co měl, co mělo pro něj smysl. Co mělo mít pro ně smysl.
Překvapeně rozbalila papír. A spatřila drobnou ampulku s rudou kapalinou.
I ona mlčela.
Mlčeli oba.
On v očekávání, ona ve zmatku.
„Dokázal jsem to...,“ dodal – jaksi – na vysvětlenou.
Držela ampulku v dlani.
„ Já věděla, že to jednou dokážeš…,“ šeptla, zatímco se jí ampulka zvolna halila do mlhy a obrysy všeho ztrácely na zřetelnosti.
Plakala…
Dveře do pokoje za ní se otevřely.
Ve zmačkaném zarostlém obličeji neuvěřitelně rozcuchaného mladého muže v plandavém pyžamu se zračil údiv.
„Co se to tu děje? Vždyť je po půlnoci. Pojď spát!" zahrčel rozespalým hlasem.
A vzal ji za ruku.
Tu, v níž dosud držela ampulku.
Vyvinula se mu a téměř bezděčně ji natáhla před sebe, směrem k jejímu dárci.
„Vem si ji, mně už nepatří…“
Dveře se zavřely.
Stál před nimi zřejmě ještě hodnou chvíli, než se konečně otočil a sestoupil po schodech k východu z domu.
Vyšel na ulici.
Kráčel tupě, bezcílně, prázdnou a nevlídnou ulicí.
Ve dlani stále ještě svíral tu malou ampulku s rudou kapalinou a v hlavě jednu jedinou otázku: 
„Lásko, existuješ?“
Richard Koníček
Foto: © Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek
