Richard Koníček - Básně roku 2018: O někom jiném…
Kráčela kolem jako ozvěna,
navečer, sama v ruchu města.
Za krůčkem krůček, ztracená,
mluvila za ni pouze gesta.
Oči se samy za ní točí,
jako když plamen stáčí vánek,
stékají kradmo po úbočích
všech nedostižných (?) stránek.
Klenutá ňadra pyšně křičí:
Jsme svůdná, krásná, žádoucí!
Stud ztrácí sílu, dribl ničí.
Mít dlaní víc, než pavouci…
Po schodech stoupá, vzhůru, zvoucí,
obliny svádí – následuj (!)
Do pekel brány, jámy žhnoucí,
vábí, ach, vábí, sladká sluj.
Úžlabí slasti halí látka.
Touha ji v klínu propálí.
Točí se hlava, chvíle sladká,
rozum je v konci, zahálí.
Jak řeky v soutok sbíhají se
dva sloupy dórské sepnuté
a sladké plody v křehké míse,
ty nezůstanou netknuté.
Průniky, vzlyky, hvězdná záře,
doteky vášně vzbuzené.
Slast pálí, nit se páře,
zábrany mizí, zhrzené.
Oceán vábí do své hloubi,
tonoucí, nemá důvod plout,
pohlcen, taven v klínu loubí
musí, ach, musí, zaniknout.
Půda se ztrácí pod nohami,
v propasti srší ohňostroj,
vesmír se zřítil, zbyly fámy
a fantazii - nepokoj…
2. 4. 2018
Foto: © Ing. Olga Koníčková