Richard Koníček - Básně roku 2017: Coda
Hudba se skládá ze dvou kláves.
Černé a bílé. Jak život.
Osud je jenom pouhá náves,
kam občas zajdem na pivo.
Čekáme v houfu na autobus,
že odveze nás do světa,
osud je pro nás pouhý tubus,
na konci kytka rozkvétá.
Šeptáme, řveme, melem, marně,
stejně se to ňák vyvrbí.
Osud je plavčík na plovárně,
neškrábe, co ho nesvrbí.
Míjíme zášti, lásky, duše,
dokud nás ještě nosí svět,
osud náš s námi někam kluše
a nezná nikdy cestu zpět.
Něco nás děsí, jiné láká,
ztrácíme nad tím kontrolu,
osud se zatím v klidu fláká,
čekáme, zmoklí, na molu.
Něco se stane, něco přejde,
něco nás mine, něco ne.
S osudem mávat zkrátka nejde,
jinak to v slzách utone.
Nechme to tak a berme vděčně
to, co se právě nabízí.
Osud má navrch, a to věčně,
jen blbec se mu podbízí…
Foto: © Ing. Olga Koníčková