Richard Koníček - Básně roku 2014: Story
Klín poznání
opředený závojem
svůdné krajky
nedává smysl
a je smyslný.
Mobil volá budoucnost,
ten regál nesplněných přání,
co voní lánem mučenky.
Kreslím zrádný piktogram
na odiv všem zlovolným drbnám.
Pro ranní směnu
na plaňky plotu
kolem snů.
Láká mě altán v parku zanedbaném,
chtěl bych jak kohout, tvé peří natřásat,
ohromen loubím mezi dvěma sloupy,
když svůdná krajka svůj poklad opouští.
Nahá jak slovo
co nikdy nikdo ještě neřek,
svlečená do tmy
prozářené klínem.
Ty hledíš tam,
já ulpívám zas v tobě,
voní tu šeřík
a živočišnost těl.
Po drátě žhavém
posílám ti pozdrav.
Vypění ve tvém sluchátku.
Slastně ji přijímáš,
tu zprávu z mého nitra,
o tom, jak rád se
tam v tobě promítám.
Kolik nám bylo, když jsme netušili?
Kolik nám je, když chorál začal znít?
Kde se to bere,
že déšť okapem dští vláhu
do tvého záhonku,
až čekanka už na nic nečeká.
Ozvěna z nitra hlaholí mým hlasem,
byla jsi svící jen sotva planoucí.
Až tvůj vosk se ztrácel, nepálil.
Sbal si své tělo, přibal svoje touhy,
mizíme tam, kde není zemětíž.
A berem to šmahem,
jak oheň listy suché.
Výtah nás vyvez náhle k vrcholům,
peříčko snáší se na lůno rozehřáté,
hrajeme dámu, skáčem o sto šest,
a láska touze branku otvírá…
Foto: © Ing. Olga Koníčková