Richard Koníček - Básně roku 2014: Celoroční zBLÁZNĚNÍ
Když jarní slunce mžourá v naději,
když malé děti letí k Matěji,
tak holky rostou rovnou z chodníků,
vzduch provzdušní se slovy básníků.
A mě je z toho všeho k bláznění.
Tak začne moje první jarní zBLÁZNĚNÍ...
Na chvíli zůstat ve tvé blízkosti,
zaslechnout smích, co zní jak budíček,
zahlédnout tvář ve svitu lampiček
a chytit cípek svůdné ženskosti.
Když letní slunce buší do strání,
když naháči se vrací z koupání,
tak holky neví, co je směšný stud
a lásky z prázdnin planou bez ostud.
To na mne sedne hříšné myšlení
a toužím po svém letním zBLÁZNĚNÍ…
Máš půvab bohyň, které zlidští,
oči ti točí vznostnost orloje,
kdo by se nevzdal předem bez boje,
když místo střel tvé svody sviští.
Podzimní slunce ještě trochu hladí,
víno je zralé, barvy sytě ladí,
holky se choulí v tílkách zimomřivé,
mlha se válí, dušinky jsou živé.
Jen do mé duše vzlíná smutnění,
proboha, volám, po svém zBLÁZNĚNÍ...
Povídáš cosi a slov zurčí pramínek,
studánku plní, duši v ní koupám,
lodičku z papíru na vlnce houpám,
kolébá náklad svůdných vzpomínek.
Když zimní slunce má jen chladnou sílu,
krajina tichne, sem tam tone v bílu,
holky jsou doma s dárky od svých milých,
voňavé, vláčné, jak bývají v těch chvílích.
Pod stromkem slyším dávné zvonění,
vzpomenu blízkých a doufám v zBLÁZNĚNÍ...
Dotknout se ruky, boků, ba i ramen,
políbit ústa, která jsou jak sen,
pocítit teplo vzešlé zázrakem
a vnímat svody esence všech vzácných žen.
K mužům prý patří chlapské blouznění,
málokdo má však to mé zBLÁZNĚNÍ...
Foto: © Ing. Olga Koníčková