19.10.2015 12:18

Po - cit

 

Noc se směje

zklidnělá svou vlastní tmou.

Pekařky to pečou s pekaři.

Podívej...

Nebe je černé, uši jsou rudé,

jak barva věčných zákazů.

Hvězda se protíná s měsícem

v rozsoše,

kterou se duše ztrácívají do kosmu.

 

Snadné je líčit.

Příběh i tvář.

Příběh se zapíše

a tvář se poznamená.

 

Rudá ze studu

se stává

rudou z rozkoše.

A mysl z toho bude

zítra

trošku pomatená.

 

Nic nelze zachytit.

Cit lze zažít.

Jednou.

Navždycky.

 

Eroplán stáří

na přistání hodlá jít.

Tak honem žít!

Dokud je cit

ještě tak magický.

 

Lásky je nejmíň ze všech

po-citů.

Přichází kradí,

těsně po citu.

Z obzoru nahoru

paprsek vzlíná,

byla jsi z večera,

z rána jseš jiná.

 

Ráno je slzou smíchu

rozžaté.

Vstává se hůř, než brzo,

o páté.

 

Lidé se dívaj,

jak když cosi tuší...

A srdce buší.

Buší normálně?

Ne.

Duálně.

 

Richard Koníček / 5. 8. 2012

Foto: © Ing. Olga Koníčková