Richard Koníček - Básně roku 2012 -* 1948 - Praha
* 1948 - Praha
Tolik se toho stalo
a jenom jedno - podstatné.
Zrození něčeho, co nebylo.
Před rokem 1948.
Modráci pochodovali
mrazivý vzduch studil do duše
náměstí vřela zpěvy
svírání moderny
padaly hlavy,
jak v roce 1621.
Svět se zotavoval
i zoceloval
a do toho si vypuklo
jaro.
A zase 21. 3.
Zrození toho, co tu nebylo.
Před rokem 1948.
Dívenky, kterou právě našel svět.
Bylo jí nula a startovní výstřel,
ji vypálil mezi souputníky.
Se stejným rodným číslem.
Do přežitku buržoazní doby,
činžovního domu, který hltal
nenasytný - lid, a jeho vláda,
a jeho nadšení.
Nad koruny akátů,
jak do hnízda vlaštovku.
Dějiny jdou do kruhu.
Kdo v tom tvém křídovém kruhu
kroužil asi před tebou...
To abys věděla,
jak to pak s tebou zatočí...
Osudy se přece opakují,
i když v jiných kulisách.
Jako ta první písmenka v první třídě.
Zatím.
Něco jsi neslyšela, něco radši nechtěla.
A vír dění tě táhl jako pápěří.
A najednou se psal rok 1968.
A zase bylo jaro.
A zase 21. 3.
A zase padaly hlavy jako v roce 1621 a 1948.
A ty ses musela učit novou ekonomiku.
Přestože, za kanálem na tebe dýchl
jiný svět. A Adrian.
Mať (i vlasť), ale volala
svou dceru (-ry).
A tebe nezbalamutilo pozlátko,
jako plno jiných,
a tak jsi dojela svůj závod o diplom.
Přikusovala sladká "mejdlíčka"
a pila Karotelu.
Výrobní proces, zamotaná hlava,
Omyl, co neměl radši být.
Pak dlouhé nic a uvolnění v stráních,
a po něm další citu ataky.
No, nakonec ses vzdala a vdala.
A našla se s někým někde na trati.
Život spěl strázně, ale nebyl špatný,
Múzy v něm zněly i dobré nálady.
A najednou se psal rok 1989
a tys ztratila přívěšek i jistoty.
A zase přišlo jaro.
A zase bylo 21. 3.
A zase padaly hlavy.
Jak v roce 1621, 1948 a 1968.
Svět se zas změnil
a vytěsnil tě (nás)
ze své představy.
Zevnitř, někam do vzduchoprázdna,
z bytí, až někam do bezbytí.
Mělo to celé smysl?
Mělo to celé nějaký význam?
Řekni, že mělo,
řekni, že bylo
to celkem k přežití.
Jinak se nevyrovná rigol
nejistoty z mého jsoucna
hned vedle tebe,
po boku ti - a v šlépějích tvých kroků.
Dík za ně, dík. Nastokráte díky.
Stále mě (nás) vedou.
Stále ještě vedou.
I když už jenom přes náš dvorek
ke vrátkům.
Vedou.
Pojď,
chvilku si sednem na zápraží.
Spolu. Vedle sebe.
Aby ta naše cesta
nebyla tak děsně krátká.
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková