Richard Koníček- Básně roku 2012: ´Madony dne´
(na motiv obrazu Simony BLAHUTOVÉ - Červený pokoj)
Na stěně obraz dětské tváře,
nevinnost, kontrast pekla záře.
Oběť svedená na světici,
ztracená duše v době čpící.
Žena zas v temném přestrojení,
slunce v ní není, chce ho a není,
mrazí ji bezcitnost a zloba,
ledová trýzeň, nitra zhouba.
Spoutaná v sobě nespoutanou záští,
schopna jen kráčet módně v černém plášti
a hrát si na to, co už v sobě sžehla,
ztracená v žalu jako v kupce jehla.
Čas už jim sběhl do propasti,
duše i těla schvátil část po části,
peklo už po nich pařáty své vzpíná,
krvácí z žil i úrodného klína.
Hrdě se tvářit, jako by to chtěla,
ta žena - kdysi - tolik směle smělá,
zčernalá cizí zloby hnilobou,
ztrátou všech zásad, duševní chudobou.
Krev kane tiše do nádrže zloby,
pařát se sápe, drtí cit i klouby,
až pohár zrádný jednou přeteče.
Zlo na zlo zhyne, chystej se člověče.
Modly se modlí v chrámech zapomnění,
hříchy se vrší, až přes ně vidět není,
čistota se i v bahně ukrývá,
obětí marnou nás v rozum vyzývá.
Tak světe div se, madon svět už není,
neznají touhu po věčném vykoupení,
jsou jenom pouhý symbol neviny,
na tomhle světě žel ne jediný.
Modlení nemá valné hodnoty,
dávno už nevyvádí z nicoty.
Tak snad ten skutek nesmyslně sprostý,
zažehne jiskru, jíž požár se pak zhostí.
Zůstane obraz a jeho odraz,
naznačí, kudy nekráčet.
Možná se dáme, tam, kudy máme,
nebudeme se otáčet.
Richard Koníček/13. 5. 2012
Foto: © Ing. Olga Koníčková