Úvod > Rekonstrukce okupace proběhla ve Winternitzově vile aneb o invazi sovětských vojsk v roce 1968 trochu jinak…

Rekonstrukce okupace proběhla ve Winternitzově vile aneb o invazi sovětských vojsk v roce 1968 trochu jinak…

19.10.2021 10:04

Rekonstrukce okupace

Dokumentární film

Winternitzova vila

Premiéra: 21. 8. 2021, MFF Karlovy Vary (sekce: Zvláštní uvedení)

„Jedním z cílů spolku Winternitzova vila je připomínat dějiny 20., století, proto jsme do našeho programu zařadili také 17. 10. od 19 hodin promítání dokumentárního filmu Rekonstrukce okupace o invazi sovětských vojsk v roce 1968, složeného ze soukromých archivů. Po filmu následuje debata s režisérem Janem Šiklem…“

Kristina Cysařová, Winternitzova vila

Noblesní Winternitzova vila se už vepsala do všeobecného povědomí svým sepětím s romantikou 1. republiky. Už proto, že je posledním dílem architekta Loose, už proto, že je osud rodiny právníka JUDr. Josefa Winternitze spojen s touto prvorepublikovou vilou a první republikou jako takovou. První republiku, stejně jako život části rodiny Winternitzů, ukončila okupace. Německá, z roku 1939. Jenže čas běžel, dějiny kráčely dál a naši republiku, stejně jako vilu Winternitz a potomky JUDr. Josefa Winternitze, čekala, ani ne za 30 let po té, další okupace. Tentokrát pro změnu Sovětská a dalších našich – rádoby - spojeneckých zemí. Proto není divu, že v prostorách s vůní první republiky orámované funkcionalistickým slohem, dostane prostor i ohlas další dějinné události, která nás postihla.

Malá připomínka velkého dramatu

Pozvánku na projekci, uvozenou výše zmíněnou citací Kristiny Cysařové zaslanou našemu webu jménem Spolku Winternitzova vila, jsme nejen nepřehlédli, ale se zájmem i přijali. Důvody byly v zásadě dva. Nezvyklý počin pro vilu, kterou rádi navštěvujeme v jiných souvislostech a dokument o události, kterou jsme coby gymnazisté prožívali na vlastní kůži. A v Praze a tváří tvář okupantům, a na dohled – dál nás, ne strach, ale rozvážný otec – nepustil, takže na dohled bojiště u rozhlasu. A pak mnohde po Praze, jako většina všetečných a nebezpečí si nepřipouštějících vrstevníků. Záběrů o těch osudných dnech jsme viděli řadu, ale dokument s novými amatérskými záběry ne. Navíc oceněný na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech. A nelitovali jsme…

Oficiální synopse filmu

„Dokumentarista Jan Šikl mnoho let vyhledává a sbírá soukromé filmové archivy. Zašlé a vybledlé osudy rodin, celuloidové ozvuky slavnostních i všedních okamžiků. Takto před časem narazil na několikahodinový materiál zachycující invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Záběry jedinečné, přesto patrně neviděné – až do 21. srpna 2021, kdy se historická paměť přesně po třiapadesáti letech probudí z dlouhého spánku. Rekonstrukce okupace je filmové dobrodružství vpravdě archeologické povahy, v němž se anonymní tváře proměňují v plnokrevné svědky dní, které Československo nasměrovaly do dalších dvou dekád nesvobody.“ Martin Horyna

Jan Šikl o svém filmu

„Rok 1968 nevnímám pouze jako ´srpen. Ale jako to, co mu předcházelo - to velké celonárodní nadechnutí plné ideálů, ve kterém si všichni navzájem rozuměli. A rovněž to, co následovalo, tedy rychlé vystřízlivění a hluboká kocovina ze začínající normalizace. Některé filmové materiály ze srpna 1968, které natočili filmoví amatéři, mají na konci kotoučku připojené záběry z pohřbu Jana Palacha. V tom spojení scén je cosi symbolického. Velká soudržnost a společné odhodlání, po kterém následuje smutek a bezradnost. Jako by tyto scény tvořily oblouk roku 1968. Dvě polohy, které symbolizují osud naší společnosti…“

A co na to divák?

Jak který. Domníváme se totiž, že na film budou čtyři roviny pohledů.

Jeden budou mít ti, kdo tu dobu zažili a měli tu dějinnou příležitost, že byli – jak se říká – ve správné chvíli na správném místě, ať už – ti odvážnější, či nerozumnější - aktivně akční, nebo alespoň aktivně přihlížející a tvořící onu rozhořčenou většinu, kterou se tehdy projevoval národ takříkajíc – přímo na místě.

Druhý pohled budou mít ti, co to sice nějak z hlediska svého věku, prožili, ale ty nejakčnější záběry viděli jen v televizi nebo ani to ne. Sdíleli – módní slovo – sice pocity těch co byli u toho, ale přece jen zprostředkovaně. Z odstupu a s chladnějšími hlavami.

Třetí pohled budou mít ti, co o tom leda tak slyšeli od předků. Ale ještě prožili na vlastní kůži dobu po a léta normalizace i přelomu v roce 1989.

A konečně čtvrtý pohled budou mít ti, co už spatřili světlo světa po roce 1989, zejména pak silná a svébytná část generace nazývaných jako generace mileniálů. Odkojená internetem a sociálními sítěmi a s mobilním zprostředkovatelem jejich úniku do vlastního virtuálního světa s mobilním telefonem na uchu.

Komu je film určen? Zjevně všem. A zjevně, už ze skladby přítomných diváků při projekci to bylo vidět. Jenže každá ta věková skupina si z filmu vybere to své. Účastníci či skoroúčastníci, vědí své. Vidí nadšení, které vyšumělo, šanci (snad?), kterou nám kdosi zmarnil, a marnost toho všeho z dějinného odstupu.

Proživší si zavzpomínají na osobní útržky zklamání a otupění a utvrdí je to v tom, že jeden nemůže nic změnit, protože se stejně dávno vědělo, jak to dopadne, jen se to tak tvářilo.

Nepamětníci, to budou vnímat jako vyprávění z minulosti, na kterou nemají v současné pádící době čas přemýšlet a pomyslí si, co to sem furt tahají, co bylo to bylo.

A generace na mobilu? Těch se to netýká. Ti mají své kavárny a sdílení a cestování…

Nebo ne? Zde byl poměrně skeptický divák na sklonku svého bytí překvapen. V diskuzi, která následovala – byť s mírným postrkem, nikoli zcela spontánně, živě a se zájmem reagovala právě přítomná generace mileniálů. Že by? A jejich pohled byl překvapivě analytický. K podstatě věcí. Ne k vnějšímu efektu tanků v ulicích, mrtvých na ulicích, a davů spontánně reagujících. Ne jak a co, ale proč. Netušíme, zda šlo o výjimky z pravidla, protože ti virtuální by na projekci nikdy nepřišli, nebo o skutečný vzorek reagence.

Každopádně, závěr je jeden a nejpodstatnější. Film osloví každého. Bez rozdílu věku, mentální úrovně, zralosti a společenského postoje. A to je vlastně to nejlepší, co může film potkat. Tragédií filmu by byl závěr diváků – no dobře, a co já s tím…

Jen aby se film hrál a vysílal v televizi a promítal ve školách a plul dál a neuhasl opět v krabici kdesi na archivním regálu zapomenut. Tak jak b se neměla zapomenout ta doba, neměl by se zapomenout ani ten – a případně i jemu podobné – filmy. Ale kdo ví…

Režisér Jan Šikl

Jan Šikl (1957, Praha). Vybraná filmografie: Soukromé století – TV cyklus zahrnující filmy: Král Velichovek (2002, TV film dok.), Mávnutí motýlích křídel (2005, TV film, dok.), Nízký let (2006, dok.), Sejdeme se v Denveru (2006, TV film, dok.), Ruské obláčky kouře (2007, TV film, dok.) a Rekonstrukce okupace (2021, dok.).

Jan Šikl sbírá celý život amatérské a rodinné archivy, např. Televizní cyklus Soukromé století, oceněný cenou Česká radost na MFDF Jihlava, cenou Trilobit, cenou Elsa i Cenou Pavla Kouteckého: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1049101344-soukrome-stoleti/dily/

Před časem nalezl 3,5 hodiny profesionálně natočeného materiálu, na kterém je zachycena invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Většina ze záběrů nebyla dosud publikována. Jejich unikátnost spočívá mimo jiné i v tom, že je na nich zachycena řada různých míst po Československu. Další filmové materiály pocházejí od amatérských filmařů, kteří je nabídli během vzniku filmu. Tento syrový a neučesaný materiál ještě více dotváří obrazově vyrovnaný celek. Vzpomínky na konkrétní události ožívají a pátrání se postupně mění v reflexi toho, jak se historický okamžik otiskl do nás samotných.

Srpen 1968

21. 8. 1968 překročila hranice Československa vojska 5 států tzv. Varšavské smlouvy. Maďarska, Polska, Bulharska, Německé demokratické republiky. Hlavní podíl na invazi měla armáda Sovětského svazu. Několik stovek tisíců vojáků a obrovské množství tanků, obrněných vozidel, letadel…

Vpád vojsk měl za cíl ukončit v Československu proces, pro který se vžil název Pražské jaro.

Lidé v Československu cítili potřebu se vyjadřovat k věcem veřejným. Chtěli změnit poměry společnosti, ve které žili. Toužili po reformách v politice, hospodářství i kultuře. Touha po změnách prostupovala celou společností. Lidé své naděje upnuli k novému reformnímu vedení Komunistické strany, v jejímž čele stál Alexander Dubček. Sovětské vedení se rozhodlo ukončit tyto demokratizační změny. Obávalo se, že Pražské jaro bude inspirací i pro okolní komunistické režimy. Přišel 21. srpen a s ním invaze cizích armád. Má na svědomí přes sto mrtvých, stovky raněných a obrovské materiální škody. Desítky tisíc lidí emigrovaly. Desítky tisíc jich byly vyhozeny ze zaměstnání. Společenské reformy byly ukončeny a nastalo období tzv. normalizace. Sovětská vojska zůstala v Československu až do roku 1990.