Ráj: Naděje aneb ´tak to prostě je…´ ( Paradies: Hoffnung, Paradise: Hope, Ulrich Seidl)
Ráj: Naděje aneb ´tak to prostě je…´ 
( Paradies: Hoffnung, Paradise: Hope, Ulrich Seidl)
V rámci Mezinárodního filmového festivalu Festfebia 2013, který se konal v Praze ve dnech 14. – 22. 3. 2013, jsem zhlédla několik filmů, protože já mám filmy ráda. Čtvrtý z nich byl film ´Ráj: Naděje´, který režíroval Ulrich Seidl. Je to poslední snímek z trilogie o třech ženách a o touze po štěstí (´Ráj: Láska´, ´Ráj: Víra´). Bohužel metráčky moc v oblibě nemám, no netušila jsem…
Když týráme tlusťochy pohybem
Hned na začátku filmu zíráme na tlusté dívky a pár chlapců, ve věku tak 12 – 14 let, kteří nepříliš radostně klušou podle povelů svého instruktora venku na hřišti. Jsme v hubnoucím táboře v rakouských horách, kde jsme je umístili, ne abychom je vyhladili, ale abychom je vyhládli natolik, abychom zhubli, abychom trošku ubrali ze své nadváhy,abychom se naučili pomalu jíst a vůbec, abychom našli radost v pohybu. A je to nesnadné jak pro instruktora, tak i pro samotné táborníky, protože více elánu nemáme. Protože hubnutí není vůbec totiž snadné! Souvisí se stavem naší mysli. Buď chceme nebo nechceme! Zvláště když my věčně hladové holky se v noci do táborové ledničky vloupeme, tajně se všelijak dojídáme a svůj hlad umíme zahnat aspoň sušenkami! A navíc - mnozí z nás tlouštíčků nejsme totiž na takovém táboře vůbec poprvé!
Třináctiletá Melanie 
Celý film ´de facto´ prožíváme s blondýnkou Melanií, která je dcerou Teresy, hrdinky 1. dílu trilogie ´Ráj: Láska´, jež vyrazila za sexuální turistikou do Afriky. Takže si rády spolu aspoň mobilujeme. Zatímco naše dny redukujeme na v mučírně bolestná a nepříjemná cvičení, dlouhé pochody a dodržování přísného jídelníčku. My holky máme svá tajemství a rády se s nimi mezi sebou svěřujeme. Nedorozumění s rodiči, kteří jim jdou na nervy. První polibky, první styk, první mejdany, první lásky…o mužských…o prvních sexuálních zážitcích …to vše zaměstnává naše hlavičky…
„Řetěz je tak silný, jak je silný nejslabší jeho článek.“
A proč se, tak tlustí, oblékáme tak příšerně?
No, nejsme ještě ve věku, abychom věděli, že ´šaty dělají člověka´. Je nám to šumafuk. Běháme a cvičíme v šortkách a trenýrkách, ať se všichni podíváme na jejich vnadná stehna…a lýtka a…vůbec prsa…máme, ne?!
První láska většinou bolí
Nepříliš upravená Melanie začne nadbíhat táborovému lékaři, o 40 let staršímu štíhlému a decentnímu muži. Můžeme ho považovat za fešáka, sympaťáka, který s nekonečnou trpělivosti své pacientky a pacienty ošetřuje. A Melanie si vymýšlí všechny zdravotní potíže (křeče v břiše), jen aby si ji lékař všiml, aby ji ošetřoval, učil používat stetoskop na svém těle (doktorově), protože se zamilovala do něj. A doktor nerozumně a nic netušíc přistoupí na jejich hru („Tak co budeme dnes dělat? Změříme si tlak?!“ Nebo se necháme vyšetřit , tebou, Melanie). Dokonce zjistí, že mu to přerůstá přes hlavu. A neví, jak dál…
„Když tě baví svět a víš to,plesk na špek“ – pochodujeme dokola s písní pro táborové tlouštíky…
……tak to prostě je… 
Melanie chce svou první lásku získat za každou cenu. Dolézá za doktorem, porušuje kázeňský řád (uteče s kamarádkou na diskotéku), kdy musíme s doktorem konečně zasáhnout. Ta láska je už příliš nebezpečná. Ano, mám tě, Melanie rád, ale už nesmíš se na mě dívat, animi psát, ani se mnou mluvit, ani za mnou dolézat a zakončí rozhovor slovy „…tak to prostě je… “. Melanie už nemá slov, jen se ptá proč? A tak se doktor tak zakázanému vztahu přece jen ubrání. Závěrem trilogie se opět vracíme k tématu lásky, která však zde není pouhou iluzí, ale upřímným a silným citem. Vysvětlení nám divákům snad netřeba…Láska mezi táborovým doktorem a třináctiletou klientkou… to prostě nejde…i když je to láska, v což možná uvěříme také!
Co se mi líbilo
Velmi vzrušující lesní scénu natočil režisér U. Seidl v momentě, kdy doktor z tanzbaru odvezl zcela opilou Melanii a její bezvládné tělo ukládá na lesní paseku. Ona nic nevnímá stále, byl to její první kontakt s alkoholem. A co doktor? Klekne na kolena a kolem jejího těla se plazí, pod tíhou Melaniny lásky… a jako pes ji očichává… a pak si vedle ní lehne a nic nevnímá …to jeho zoufalství - nikdo to naštěstí nevidí, ani Melanie se to nikdy nedozví, jen my diváci…
Závěrem
Jak nám na tiskové konferenci režisér Ulrich Seidl sdělil, pracně a dlouho hledali neherečky i neherce, kteří by stáli poprvé před kamerou, a přitom vyžadovali talent. Budovali důvěru a sledovali, jak se ti pubertální neherci chovají mezi sebou …a na otázku, co považuje za režisérské tabu, nám prozradil, že by nikdy nenatáčel film o zneužívám dětí, to odmítá… zároveň nám osvětlil, že film je vlastně současně dokumentem o hubnoucích táborech i jejich obézních klientech... protože vyžaduje zachování své svobody a své metody při režírování filmu…kdy není k dispozici žádný psaný text, nejsou psané dialogy, ale se scénářem už při filmování už nepracuje…do scénáře zasahuje podle potřeby, aby byl výsledek ještě lepší, zná jen málo herců, kteří pochopí, co od nich Seidl vlastně chce…zejména přirozenou improvizaci…jako v případě Melanie…v hubnoucích táborech skutečně existuje vojenská disciplína v USA, v rakouských hubnoucích táborech to však tak naštěstí není…
Produkce: Rakousko- Francie- Německo
Rok výroby: 2013
Režie: Ulrich Seidl
Scénář: Ulrich Seidl
Kamera:Wolfgang Thaler, Edward Lachman
Hrají: Melanie Lenz (Melanie), Verena Lebhauer (Verena), Joseph Lorenz (doktor)
Stopáž: 100 min
Žánr: úsměvné drama
Německy; anglické a české titulky
Hodnocení: 80 %
Přístupnost: podle mne tak od 15 let
Z tvorby Ulricha Seidla
- Ulrich Seidl (1952, Vídeň) se k filmu dostal poměrně pozdě, a sice prostřednictvím spolupráce na scénáři k filmu Michaela Glawoggera Krieg in Wien (1989).
- Poté se soustředil na dokumentární snímky, jejichž zaměření na intimní aspekty lidského života, zobrazené zneklidňujícím způsobem, mu zajistilo pozornost kritiky i publika.
- Hraný debut Psí dny (Hundstage), který získal Velkou cenu poroty na MFF v Benátkách v roce 2001, byl v následujícím roce uveden na MFF Karlovy Vary, stejně jako jeho další snímky.
- Filmografie: Dobré zprávy o kolportérech, mrtvých psech a dalších Vídeňácích (Good News: von Kolporteuren, toten Hunden und anderen Wienern, 1990), Se ztrátou se počítá (Mit Verlust ist zu rechnen, 1992), Poslední muž (Die letzten Männer, 1994), Zvířecí láska (Tierische Liebe, 1995), Modelky (Models, 1998), Ježíši, ty víš (Jesus, Du weisst, 2003 – Cena za nejlepší dokumentární film na MFF KV 2003), Export/Import (2007).
- ´Ráj: Láska´ byl uveden v soutěži letošního MFF v Cannes.
Febiofest zahrnuje filmy všech délek, žánrů a formátů a přináší domácímu publiku to nejlepší z posledního roku včetně distribučních premiér, retrospektiv a profilů. Objevuje nová teritoria a neznámé filmaře, přináší sekce věnované filmům o gayích a lesbách, dětským snímkům a také experimentálnímu filmu.
Ing. Olga Koníčková
Foto: Internet