Radek Brousil: Černá a bílá ve fotografii aneb když se fotografie stanou součástí instalace
Galerie hlavního města Prahy, Colloredo-Mansfeldský palác.JPG)
21. 9. 2016 – 22. 1. 2017
Na pozvání GHMP jsme měli možnost s mnoha dalšími medii zúčastnit se zahájení zimní galerijní sezony této instituce. A jako první z chystaných „zimních“ projektů v jednotlivých prostorách GHMP byla připravena výstava v původně barokním a dnes se z původní zoufalé devastace reinkarnujícím paláci Colloredo-Mansfeldském v Karlově ulici.
Sázka na aktuální téma
Zahájení, moderované a připravené v již plně galerijně zařízeném a vybaveném 2. patře Colloredo-Mansfeldského paláce, jako vždy s přehledem vedla Michaela Vrchotová. Konalo se v hlavním sále tohoto výstavního patra. Tiskové konferenci byla přítomna i ředitelka GHMP, PhDr. Magdaléna Juříková, ale hlavní slovo měli ti, kdo výstavu připravili.
Radek Brousil, autor vystavených a instalovaných fotografií a Sandra Baborovská, kurátorka výstavy a do jisté míry i její spoluautorka.
První, co jsme se od nich dozvěděli, bylo potvrzení toho, co jsme podvědomě cítili již při své „nezávislé“ prohlídce výstavy s dvojsmyslným názvem - Černá a bílá ve fotografii. Ano, chápali jsme dobře. Kombinace černé a bílé na této výstavě má dvojí význam. Jednak se týká možností ryze technicky fotografických, a jednak otázek barvy pleti obyvatel této planety. A vezmeme-li v potaz onen druhý význam, zde ale vlastně dokonce ten hlavní, pak je jasné, že autoři připravili výstavu na mimořádně aktuální téma.
Myšlenkové souznění autora a kurátorky
Jak jsme se na TK od Radka Brousila dozvěděli, původně výstava měla vypadat jinak. Finální podoba je – jak řekl – výsledek dlouhé práce, promyšlené kompilace autorových stávajících prací a jejich nekompromisní selekce, až tak, že z původního plánu sestavit výstavu zpola z nových prací a z poloviny z prací pečlivě vybraných z jeho archivu nakonec došlo k tomu, že návštěvník má možnost spatřit 90 % autorových prací zcela nových, vytvořených přímo pro výstavu a její svébytné prostory a jen asi desetina pochází z autorovy tvůrčí minulosti.
Příčinou byl autorův nápad vytvořit ne jen výstavu fotografií, jaké bývají, ale najít formu, jež by pouhé předložení fotek přesahovala a stala se ve svém celku mnohovýznamovou instalací.
Myšlenka zaujala kurátorku Sandru Baborovskou natolik, že postupně dovedla Radka Brousila k tvorbě nových fotografií, a to přesně na téma a koncepci výstavy, využívající depozitáře a sbírek GHMP a v neposlední řadě i reagující na atmosféru výstavních prostor i jejich rezonanci s barokním palácem, v němž se nalézají. Výsledkem je pak nejen konceptuální dílo sestávající rovným dílem z fotografií, ale i z formy jejich instalace vypovídající o vztahu černé a bílé, ale především o otázce barvy pleti obyvatel této planety, konkrétně populace černošské.
Co nám sdělila kurátorka výstavy
Ale dejme už slovo přímo kurátorce výstavy, Sandře Baborovské.
„Výstava Černá a Sláve fotografii je první větší ucelenou přehlídkou Radka Brousila (*1980, Nitra), absolventa ateliéru fotografie na pražské uměleckoprůmyslové škole. Brousilovy práce vycházejí z klasické fotografie. Jsou ale i polemickým zamyšlením nad technologickým zpracováním fotografického obrazu, konkrétně problematikou zaznamenávání tmavé pleti a skrytého rasismu ve fotografii. Radek Brousil získal za zpracování tohoto tématu v roce 2015 cenu Oskára Čepana za cyklus The Ultimate Norm.
Společnost Kodak začala až od roku 1995 vyrábět filmy, schopné zachytit jedince tmavé pleti. Smíšený pár tedy nemohl být zachycen na snímku, aniž by jeden či druhý byl přeexponován či podexponován. Tlak na přesnější zobrazení tmavé barvy byl vyvinut potravinovým a nábytkovým průmyslem.
V digitální fotografii je ale zachycení tmavé pleti dál problematické, což Brousil ukazuje v instalaci 13 digitálních tisků (Figure 5) sestavených do kříže.
Radek Brousil se černobílé fotografii věnuje i v souboru, s motivy černošských sádrových plastik od význačného cestovatele a sochaře Františka Vladimíra Foita, jenž v letech 1931 a 1947 v Africe vytvářel sádrové antropologické studie tamějších obyvatel. „Bílé plastiky“ černošských obyvatel Brousil převrací do negativu a vytváří „sudkovsky“ laděný soubor.
Nejnovější práce, které jsou v Galerii hlavního města Prahy vystaveny poprvé, přesahují do média objektu a tematizují barokní plastiky Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Představují postavy Maurů z let 1710–1714 na tzv. Královské cestě, která vede poblíž Colloredo-Mansfeldského paláce přes Karlův most (Sousoší sv. Ignáce z Loyoly, Sousoší sv. Františka Xaverského) a Nerudovu ulici (dvojice Maurů, Morzinský palác).
Fotograf se dostává do historického kontextu Colloredo-Mansfeldského paláce, jehož barokní přestavba se datuje do stejné doby. Maurové byli sice strážci rodu Morzinů, žijícího v Čechách, zůstává však otázkou, zda měl Brokoff možnost pracovat podle živého modelu, nebo jestli čerpal z cestovatelských vyobrazení vydaných misionářským jezuitským řádem v Praze.
Výstava se dotýká minulosti nejstarší kolonialistické země v Evropě – Portugalska. Hlava černošského chlapce od Antónia Soaresedos Reis je živým portrétem v sádře se svou reprodukcí v bronzu.
Jak píše Walter Benjamin: „Umělecké dílo bylo v zásadě vždy reprodukovatelné.“ Portrét Cabeça de Negro (1873) je svědectvím o individualitě zobrazovaného a zároveň o materiálu, který kdysi nahrazoval fotografické médium a jehož výhoda ovšem spočívala v trojrozměrné formě.
Brousil sleduje její materiálovost, ale zároveň individuálnost v různých světelných aranžmá a variantách. Plátno od Joaquima Leonarda da Rocha O Preto Ciríaco (1787) je studijní malbou chlapce, jehož kůže vykazuje známky ztráty pigmentu, známé jako nemoc vitiligo. Jedním z postižených touto nemocí byl i popový zpěvák Michael Jackson. Statut černošského zpěváka jako umělce a hudebníka je na výstavě prezentován nejen audio zpovědí Jacksona, ale i portrétem Franka Oceana, jehož na nové album Blonde fotografoval známý umělec Wolfgang Tillmans.
Zrcadlo, jež se používá při reprodukční fotografii, se stává součástí rozpoznatelného rukopisu. Fenomén reprodukce je na výstavě výsadou autora. V případě soch reprodukuje jejich současnost, v případě maleb a fotografií jde do hloubky fotografického obrazu díky zrcadlovému labyrintu. Černá a bílá ve fotografii je zamyšlením nad manipulací fotografického obrazu i nad jinakostí, jež je v české společnosti přijímána stále rozporuplně. Radek Brousil komunikuje tyto společenské problémy a tabu způsobem přesahujícím dvojrozměrné médium fotografického obrazu, a tím se dostává k sochařskému objektu.“
Na pozadí modré
Pozadí instalace hlavního sálu a jeho celková kompozice na téma barokní, zaujme nesporně každého návštěvníka už při vstupu do sálu, svou modrou stěnou, která tvoří pozadí celé instalace. Pomineme-li, že tato barva je speciálně našemu webu www.www-kulturaok-eu.cz mimořádně blízká a sympatická, je tu ještě důvod této volby daleko podstatnější. Ona modrá stěna je totiž „objevem“ relativně nedávné doby a souvisí s elektronickým zobrazováním. Takovéto pozadí totiž umožňuje „naklíčovat“, jak se tmu odborně říká, na snímající kameru cokoli, co je třeba. To znamená, že kupříkladu TV moderátoři už nemusí díky tomuto pozadí, díky stěně v této barvě sedět jenom ve studiu, ale jediným střihem se mohou ocitnout se na rušné ulici, v džungli, anebo, třeba, v barokním sále…
Náš redakční fotoaparát sice tahle kouzla nepředvedl a diskutující zůstali tam, kde byli, před modrým pozadím v sále, ale oči a fantazie každého z nás, už při vstupu do prostoru s barokními fotografiemi, v barokním paláci, může naši mysl a vnímání klidně zanést tam, kam budeme sami chtít a kam budeme ochotni zavítat. A na výstavě, která není zdaleka jen o černobílé fotografii, ale o vnímání černého etnika bílým, to je hodně a hodně důležité…
Radek Brousil
Studium:
2000–2001 – Akademie užitých umění v Bruselu, Anderlecht – Malba
2002–2003 – Akademie výtvarných umění v Praze – Nová média 1
2006–2007 – Concordia University Montreal – Ateliér fotografie
2008–2009 – London College of Communication – Visual Communication
2002–2009 – Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze – Ateliér fotografie, MgA.
Ocenění:
Laureát ceny Oskára Čepana, Young Visual Artists Award 2015
Nominace na Foam Paul Huf Award 2015
Samostatné výstavy:
2002 – Medicaments – instalace + malba + video, Addict Gallery – Brusel, BE
2008 – St. Francis Comes to Montreal – Parisian Laundry Gallery – Montreal, CA
2009 – Studie mladého muže – Karlin Studios – Praha
2009 – Obraz vs Reflexe – 35m2 Gallery – Praha
2011 – „Bez názvu 9 – Bez názvu 15“– Fotograf Gallery, Praha
2011 – „Bez názvu 9 – Bez názvu 16“ – T.A.G. citytower’sgallery, Brusel, BE
2012 – „Bez názvu 19 – Bez názvu 21“ – Ateliér Josefa Sudka, Praha
2012 – Variace – Galerie Ferdinanda Baumana, Praha
2013 – Studio Works (kurátor Michal Stolárik) – OPEN Gallery, Bratislava, SK
2014 – Studio Works – Fotograf Gallery, Praha
2014 – Jeden svět nestačí (kurátor Jiří Ptáček) – Plusminusnula Gallery, Žilina, SK
2015 – Stisk Rukou, Fait Gallery, Brno
2016 – Černobílá fotografie, Galerie Jelení, Praha
110 00 Praha1
Karlova ulice 189/2
Hodnocení: 69 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková