Rackové, malí čeští kormoráni aneb i bez moře je tu moře krásy
Cesty dějin, osudu a praotce Čecha nás dovedly pod Říp, do české kotliny, která sice, jak praví klasik, oplývá – údajně – mlékem a strdím, ale nemá moře.
Má jen řeky, jezera, rybníky, potoky, jezy, ba i vodopády….
Jen?
A nemáme tu také kormorány, když nemáme to moře.
Máme jen jejich menší kopie - racky.
Jen?
No, pravda, i oni jsou bílí, i oni jsou rychlí, a i oni se vrhají střemhlav za sousty, které jim nadšeně házíme. Jako ti jejich mořští bratříčkové.
Jako kormoráni…
Ano, je to tak dáno, že horal touží navštěvovat nížiny, ostrovan pevninu a suchozemec moře. Dá se to chápat. Každý vždy touží po tom, co nemá. To je lidské.
A suchozemec touží po moři, jímž je, když už ho navštíví, náležitě opojen a ohromen.
Kdo měl tu čest a spatřil moře alespoň jednou,ví, že je to přírodní program, který nevyloví v žádném televizním kanále.
A když už pak moře nevidí, tak má alespoň nač vzpomínat.
A vzpomínat na moře je příjemné.
Vybavovat si, jak rádi jsme pobývali na jeho břehu. Na pláži, na skalisku, na cestě, kdekoli, jen když jsme slyšeli jeho šumění, sledovaly vlny nebem plující oblaka splývající v dáli s tím mořem moře, obhlíželi obzor a … ano, a poslouchali racky.
Pardon, kormorány.
Není zase tak mnoho pohledů, které se člověku neokoukají. Plápolající oheň, plující oblaka, proudící voda, mořský příboj a kroužící racci.
Totiž kormoráni.
Obdivovali jsme je z palub lodí, když jsme dostali tu šanci, stejně jako z mola, kdesi v přístavu nad stožáry bárek.
Kroužili, volní, svobodní a mohli se vlastně, na rozdíl od nás, pohybovat ve 3D prostoru. Jako to děláme, nebo spíš se nám to milostivě stává, občas ve snu.
Létají si, proplétají se vzájemně. Míjejí těsně, jako kdyby na sebe nalétávali, a pak se zase od sebe vzdalují.
Jeden sleduje druhého a pak se rozlétají do všech stran a do všech směrů.
Náš zrak je nestíhá postihnout. Jsou rychlí, ušlechtilí, volní nevázaní, krásní a skřehotají.
Ano, kormoráni skřehotají.
To naši milí malí rackové jenom rozkošně křičí.
Křičí do světa stejně svobodně o té své svobodě, jako ti kormoráni. Ale tak nějak zvukomalebněji.
Jeden křičí na druhého, druhý na prvního a všichni dohromady křičí – a přátelsky - na nás...
*
Člověče, dívej se, my jsem tu! My se ti tu teď představujeme! Jedem po druhém! Dívej se! A máme i svoji nekonečnou choreografii. Sleduj! Tu ty ale nikdy nepochopíš. A hlavně s tím tvým zrakem ani nepostřehneš.
Sleduj nás tedy jako celek. Tak, jako sleduješ v noci hvězdy, když je jasná obloha. Jako celek. Hvězdy se sice zdánlivě nehýbají, ale je jich bezpočet. Nás je méně, a míháme se a míháme. Sleduj!
Žádný stereotyp. Jak nás to napadne, tak nás to napadne. Tu změníme ve vteřině směr, jindy tempo, a ještě jindy obojí naráz. A když už si snad ve své člověčí namyšlenosti a povýšenosti budeš myslet, že se v tom vyznáš, jsi na omylu. Změníme smysl svých křivek a piruet. A víš zase tak málo jako na začátku.
A kdybys to snad stihl i vnímat, máš na nás kamery, a ty nás pak zpomalí, abys nás prokouk, zjistíš, že jsme jak tóny, ze kterých se staví hudba. Od věků zní, od věků vzniká a pořád může být pokaždé jiná.
Kdo umíš komponovat, můžeš podle nás klidně skládat hudbu. Klouzavou jako náš let, jindy prudkou a dynamickou, a pak zase hravou a rozvernou.
Ale to ty – člověče – nechápeš.
Jen si tu stojíš na nábřeží, vzpomínáš na nějaké ty kormorány a koukáš. Ale přiznej si, že jsi ohromen, okouzlen a zaujat. Stejně, i když nejsme kormoráni.
Koukáš, zíráš, ale stejně jsi nechápající. A tak je to dobře.
Nemusíš přece všechno na světě chápat. Nemusíš přece všemu na světě rozumět. To by byla la nuda. Je přece tak úchvatné nevědět, neplánovat, nemapovat, jen si žít. A dát na svou fantazii. Jako my.
A věř nám, že to naše létání svůj smysl má, a ten smysl tvoří krásu. Což u tebe tak běžné zase moc není. U tebe dokonce to, co má smysl, zpravidla krásné nebývá, protože to má smysl. Vyjma umění.
My se tím svým – poletováním - dorozumíváme. My si tím rozumíme.A my se tak vlastně i vyjadřujeme. Lépe a zřetelněji než tím naším křikem, který je ti – naštěstí alespoň něco – libější než skřehotání kormoránů. My se domluvíme. Vy lidé se nedomluvíte snad na ničem.
Proto se alespoň, člověče, dívej. Chceš-li. Ať vidíš, jak se dá také žít. A jak moc ty to neumíš.
A nenamlouvej si pořád, ty přemoudřelý člověče, že už všechno na světě víš a znáš. Omyl. Znáš sotva zlomek všeho a nechápeš nic.
Neznáš nás. Nerozumíš vlastně ani nám rackům. A když nerozumíš nám rackům, tak neznáš nic.
Jen nám házíš ty své tvrdé kousky chleba a nechápeš, jak to, že je stačíme zachytit do zobáků dřív, než dopadnou na hladinu.
Inu, jsme prostě rychlí, a dokonce rychlejší než tvoje chápání.
A budeme tu také dál. I když ty už tu nebudeš. Ty jako jedinec, co se pyšní svou individualitou. My tu budeme dál. My se totiž nepyšníme individualitou. My tu budeme jako druh, ne jako jedinec. A v tom je naše síla i víra. My se dokážeme přizpůsobit. My žili kdysi na moři a teď i podél řeky ve městě.A nevadí nám to. Toty nedokážeš. Už - nedokážeš. My si poradíme, ty už ne.
A když už se jednou náš let završí, i to se samozřejmě stává, pak nalezneme ve svém vodním živlu spočinutí. Ale ty to nepoznáš. Pro tebe jsme totiž všichni stejní. Také nám proto říkáš povětšině pomnožně – rackové.
My dosud patříme k vodě, ať už je to moře nebo řeka. A voda patří knám.
Živí nás a my ji čistíme. Příroda, člověče, totiž na rozdíl od tebe, ví, co dělá. Ty si to jenom namlouváš.
A když pak od nás odcházíš zpět do té své ulity, vzpomínáš na nás. Vzpomínáš i na naše velké bratry kormorány,ale vzpomínáš i na nás. Na kouzlo našeho letu a na ten náš hlas. A náš hlas, hlas tvých racků, ty suchozemče, tě vrací i k tomu tolik obdivovanému moři. Odkud jsi, jako vše živé, kdysi vyšel a kam se neumíš vrátit, ale jsi tou vodou fascinován. Tak nějak z podstaty svého vývoje. A s námi ti už tak moc nechybí.
Proto chodíš na nábřeží našich řek, na břehy našich rybníků a sleduješ alespoň ty tebou podceňované racky. Nás malé krásné bratříčky těch velkých mocných kormoránů.
A díky nám, kdo snad moře a kormorány ještě neviděl, má alespoň představu.
A díky nám mohl, stejně jako kdysi mistr Leonardo, člověk sledovat náš let a snažit se ho napodobit. Což, vy lidé, zkoušíte odpradávna. A marně.
*
Dívám se na racky rád.
A vzpomínám přitom na moře.
Ale ne, že bych těmi našimi racky pohrdal a upřednostňoval ty jejich velké bratry, mořské kormorány. Ne. Jen si díky těm našim rackům mohu, a každý den, když budu chtít a mít čas, připomenout své vzpomínky.
A každý den se také mohu nechat na křídlech našich suchozemských racků unášet do dálav, na širé moře, kde vítr duje do plachet a vlny se bortí o boky lodí.
Rackové nás prostě vrací do krásných romantických vzpomínek a patří jim za to náš dík. A vděk.
Sledování jejich letů nás uklidňuje, fascinuje a my je pozorujeme, i když se pohledem skoro ani zachytit nedají.
Zaslouží si ten náš pohled, i ten drobet tvrdého chleba, za který nám pak předvedou kousky jako v cirkuse. Ne, lepší než v cirkuse. Jako v jejich svobodném 3D světě. Jejichsvětě, kde jim nikdo nic nenařizuje, kde je nikdo nijak neusměrňuje, kde se řídí a řítí jen vedeni sami sebou.
A to nám, díky nám, dáno není.
Možná bychom v mnohém mohli těm bílým neposedům závidět.
Tu volnost, rychlost a nespoutanost.
Mám rád racky a rád se na ně dívám.
I když to nejsou mořští kormoráni.
No, a co?
Krásní jsou stejně. A tak hezky po domácku libozvučně křičí…
Richard Koníček
Foto: Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek