První máj aneb Petřín 45x jinak či tradice se mladým opět předává…
Petřínské sady - Praha
- 5. 2020
První máj, svátek zamilovaných, rozkvetlá třešeň, Svátek práce, Mácha průvod… pojmy, jež se vybaví všem v našem věku při pohledu na kalendář a datum 1. květen. Co tedy pro nás první máj znamená?
Rychlý exkurz do dětství
Na počátku se vybaví Salmovská ulice, kde do sedmi let autor těchto řádek bydlel. Pak slunné ráno, burácející optimisticky budovatelské písně a pochody z pouličních amplionů. Snad až z Václavského náměstí, snad byly i na Ječné. Řvaly a zvaly na událost, jež pro tří-čtyřletého neměla obdoby. Tak tažení táty za ruku na Václavák za jásotem davů, alegorickými vozy, vlajkami, mávátky a nadšením. Ještě ne nuceným, ještě opravdovým z nepoznání reality.
Střih o pár let později. Brzké vstávání a krkolomná pouť do předměstské Hostivaře, k tátovi do fabriky, kde se formoval zástup dělníků a pěšky, jenž přerývaně, pro četné seřazovací čekání, putoval na Václavák, kde na Můstku, tam co je nyní průchod na Havelák, čněla rudá vysoká tribuna a na ní malinkaté figurky. Představitelé lidu. Jeden v černém suknu. Tati, to je kdo? Farář Plojhar, ministr zdraví. Kuriozita mezi soudruhy. Lidé kolem kluka, kolegové táty se smějí a dodávají, že chtěl prosadit zákon - ženské od 30 střílet, ale prý to neprošlo. A ženské v průvodu se naoko zlobí a který že ministr navrhne střílet spíš chlapy po padesátce?!
Střih. Škola v Hostivaři - Trhnovské náměstí. Děti a učitelky. Náklaďák s vlekem a děcka i s učitelkami jedou Vinohradskou, aby se na Jiřáku včlenily do průvodu. Blíží se rok 1968, atmosféra je jiná a při sestupu z náklaďáku podává kluk, je mu 14 let, ruku učitelce matematiky. Je to ženská krev a mlíko a vzrušivý zážitek bouří krev prepubertálního mozečku.
Střih. Rok 1968. Student gymplu kráčí průvodem a na Příkopech se setká tváří tvář s Alexandrem Dubčekem a dalším. Žádná vyvýšená tribuna, pohled z očí do očí a nestydět se, mohl mu podat ruku. Jiní dávali i balíčky. Všechno je jiné. Ne na dlouho…
Střih. Ekonomická škola v Resslovce. Jde se dívkami nižších tříd v průvodu. Jiskření, až nevnímání, o čem průvod je. Hlavně, když jednu dívku vede až na Pankrác, kde dotyčná bydlí…
Střih. O pár let. Radost pryč, není průvod, dupe se v mokrém písku vlhkého a mrazivého rána na Letenské pláni. Z musu. Jediná radost, že vedle mladého muže je jeho budoucí žena. Jsou tam, musejí. A vědí, že večer, půjdou na jiný průvod na Petřín k Máchovi. Tajně. Nesmí se to. Policejní auta brázdí pěšiny pod rozhlednou. Stačí se ale skrýt v křoví, a pak jít zas dál. A políbit se a dát světskému svatému lásky K. H. Máchovi kytičku a svíčičku a zmizet raději zpět do křoví.
Střih. Syn drží mávátko, sedí otci na ramenou a věří, že vše je, jak má být a radost i veselí je pravdou. Je moc malý. Večer tráví s babičkou, zatímco táta se s mámou plíží vzhůru k Máchovi.
A poslední střih. Syn dospělý, rodiče, prarodiče a k Máchovi míří průvody. Letos v rouškách. I dva starci o holi. Spolu. Po 45 letech. Ne už večer, ale ráno. A s procházkou, o níž jsou další řádky.
První máj…
Než ale vyrazíme, slovo o proměnlivosti, zneužitelnosti a specifice dne. 1. máj byl v naší kultuře především a nejprve jarní svátek zamilovaných. V předvečer svátku se ´pálí čarodějnice´, pozůstatek pohanské germánské Valpuržiny noci. Staví se májky. Svádějí o ně venkovské boje. V kostelích a chrámech jsou májové mše k poctě Panny Marie. U nás ale byl a je svátek zamilovaných a měsíc lásky. Na 1. máje se konaly majálesy. Jen ta líbačka pod rozkvetlým stromem není historie. Zvykem se to stalo až asi tak od počátku 20. století. A může za to kult K. H. Máchy. A pozor, správné rozkvetlé stromy jsou jen čtyři: třešeň, višeň, jabloň a bříza.
A Svátek práce? Není plod minulého režimu u nás, ani závan bolševizmu ze Sojúzu. Slaví se celosvětově. Různě a vlastně všude a vždy. I nacisté v Německu jej slavili. Svátek pracujících. Ten den byl vybrán v roce 1890. Psal o něm aktuálně i Jan Neruda v reportáži o 1. oslavě na Střeleckém ostrově. Důvodem tradice byl rok 1886, kdy v Chicagu 1. května došlo k masakru dělníků při potlačování jejich stávky. Ale pak to je se svátkem jako se vším. Byl zneužit. Tu hnědou ideologií, tu rudou. Jak se to hodilo. Je tedy dobře, že jsme se vrátili ke kořenům a pro nás v české kotlině je to zase hlavně svátek lásky. I když vytěsnění diskutabilního Svátku práce je po té degradaci čtyř desetiletí pochopitelné, je trochu nespravedlivé. I pracující si zaslouží uznání. Ale my, i na sklonku života zůstáváme u toho líbání se u K. H. Máchy.
Devítkou na náměstí Kinských 
Cestou na tramvajovou devítku - jede až tam - jsme to střihli přes Žižkov. Proč? Máme to kousek a u žižkovského Atria prý rostou roušky. Aktivita hodných lidí ve prospěch těch, co si ji ušít neumějí či nemohou. Praha 3 tomu dala zelenou. Roušky tam byly. A jak jsme tak na ně koukali, uvědomili jsme si, že v letech 1679 - 1680 a 1713 - 1716 Prahu postihl mor. Tak moc, že byl problém s pohřbíváním nakažených těl. Město proto koupilo pozemek za hradbami, kam pohřbilo tisíce mrtvých. Morový hřbitov z roku 1680 měl plochu 100 x 50 metrů. Po druhé morové ráně u něj vyrostl (1717 - 1719) nevelký kostel Povýšení sv. Kříže. Dnes Žižkovské kulturní středisko Atrium. A pak že dějiny nejdou do kruhu. Akorát, nám zatím stačí roušky…
Náměstí Kinských - vystupovat…
Každý se hned hrne k Máchovi. My šli oklikou. Bylo totiž krásně. Vystoupili jsme na náměstí Kinských. Z jihu Justiční palác, bývalá kasárna, od severu do svahu se rozprostírá Kinského zahrada. Odtud i název náměstí. Uprostřed náměstí park a fontána ´Propadliště času´. Stál tu totiž mohutný pomník, na nějž nám Sověti odložili tank z finále 2. sv. války. Číslo 23. Nebyl to ale první tank, co do Prahy vjel, jak se tvrdilo, ale typově totožný. A čněl tu do roku 1991 obdivován dětmi, posmíván dospělými, zatracován zasvěcenými. Dal i jméno náměstí - Sovětských tankistů. Ale přišel listopad 1989 a rok 1991 a odvážný mýtoborec, tehdy 23letý student VŠUP, David Černý tank přebarvil z tradiční vojenské zeleně na netradiční růžovou. A to byl jeho konec. Tanku. Bylo už po listopadu 1989. Ale dodnes se mezi námi starými Pražáky tam říká U tanku…
Zelené torzo růžového tanku
Na náměstí Kinských jsme (až letos!) pod rouškou roušky objevili jakousi skulpturu. Naproti dávnému tanku na - tramvajovým kolejištěm - odseknutém plácku. Co to je? Svařené kusy tanku. Toho jsme si nikdy nevšimli? Doma začalo pátrání. A? 11. 6. 
2009 (!) píší radniční noviny o bouři na radnici Prahy 5, že si David Černý dovolil umístit skulpturu na náměstí a ani se jich nezeptal. Tak mu radnice dala lhůtu skulpturu do týdne odstranit. Podle Černého jde o torzo onoho růžového tanku, které tam umístil už 21. 8. 2008 k 40. výročí sovětské invaze. Neznáme všechny peripetie díla, ale je tam a je maskované díky své zelené barvě.
Kinského zahradou pořád nahoru
Kinského zahrada, Kinského sady i zahrada Kinských. Stráň k Petřínskému vrchu vedoucí od ulice Holečkova. Zahrada se nachází v nadmořské výšce 200 až 315 m. n. m., s převýšením 115 metrů. Strmě. Bloudit lze dlouho. Má rozlohu 17 ha. A tradici. Už ve 12. století tu byly zahrady a vinice. Dvůr i vinice patřily cisterciákům v Plasích. Zničili vše husité. Zahrada pak pustla až do roku 1798, kdy Růžena Kinská pozemek koupila a začala budovat ovocný sad.
V letech 1827 - 1831 Rudolf Kinský pozemek rozšířil, vytvořil anglický park a dal postavit empírový Letohrádek Kinských. Park pak přetvořil a obohatil rybníčky a vodopádem, skleníky a zelinářskou zahradou, hospodářský ředitel František Höhnel, po něm ještě jeho nástupce Bedřich Wünscher, ji dokončil v roce 1860. Nebyla veřejně přístupná. Jen v paláci Kinských na Starém Městě se na čas, kdy nebyli Kinští doma, prodávaly vstupenky. Na přelomu 19. a 20 století se ale Kinští rozhodli zahradu prodat a Praha ji koupila. Zahrada byla otevřena lidu a probouráním Hladové zdi spojena se zahradou Nebozízek. Dnes zahrada i její stavby jsou na seznamu nemovitých kulturních památek a většina od roku 1988 je součástí přírodní památky Petřín.
Hledáme jezírko
Z časů, kdy potomek byl mocen chůze jen s oporou ruky některého z nás, nejlépe obou, pamatujeme jezírko. To nás tenkrát tak zaujalo, že - jeden spoléhaje na druhého - jsme pustili ručky synátora. Jezírko mělo zábradlí, ale junior pod ním propadl a nám se zahledění změnilo ve zděšení - kutálel se do jezerních hlubin. Nedokutálel, naštěstí. A na tuto dávnou příhodu jsme si vzpomněli a vydali se jezírko hledat. Jenže jezírka jsou v parku dvě. Dolní a Horní.
Tehdy jsme byli mladí a tak vyšplhat k Hornímu nebyl problém. Teď jsme se doplazili k Dolnímu a nechápali, jak se změnilo. Tam, co byl tehdy ten držkopád, je nyní vodopád? Ne. Propad syna se odehrál ´o 2 patra výš´ u Horního jezera. Což jsme vybádali až doma. Takže jen o Dolním. Dominuje mu dvoustupňový vodopád. Využívá vodu z horní části Petřína. Ta byla přiváděna do areálu odedávna štolami. Nejdelší - Železitá - měla 100 metrů.
Nepřehlédnutelná je barokní socha Herkula z konce 17. století. Byla sem přenesena z Kampy v roce 1939. My jsme nepřehlédli ani osamělého kačírka, jenž uvítal náš tvrdý chléb. Ten máme u sebe vždy. Co kdyby…Dodejme, že v zahradě jsou i dvě dětská hřiště a v areálu zákaz jízdních kol a od roku 2016 i segways. O koloběžkách nic, ale neviděli jsme je. Zato divoké cyklisty řítící se svahy dolů ano. A dost jsme jim překáželi. Ostatně jako všichni disciplinovaní pocestní.
Hlavou Hladovou zeď neprorazíš, průchodem klidně projdeš
Když se zahrada Kinských stala městskou a veřejnou, byl proražen průchod Hladovou zdí do zahrady Nebozízek. Cestou k brance v této majestátní zdi na nás nejprve panáčkoval - opakovaně - zajíc velký jak pes, a pak se nám rozprostřel nezvyklý pohled na Pražský hrad.
Hladová zeď je opuková hradba. Dal ji (1360 - 1362) postavit Karel IV., aby zesílil městské opevnění Pražského hradu a Malé Strany od západu a jihu. Původně byla 4 - 4.5 metru vysoká a 1.8 metru široká. V horní části s cimbuřím, ochozem, střílnami a měla 8 předsunutých bastionů (věží). Jedna (pětiboká) je základ kupole Štefánikovy hvězdárny.
Hladová zeď se rozprostírá od Újezdu přes Strahov až k Hradčanům. V roce 1624 ji opravili, v 18. století na příkaz Marie Terezie opevnění doplnili. Dočkalo se tak i menších oprav. Poslední v letech1923 - 1925 a v roce 1975. Bylo též řadukrát na víc místech proraženo a některé průchody byly i zase zazděny. Jímavá legenda o humanitární pomoci Karla IV. hladovějícím Pražanům je pouze legendou. Hladomor v Praze vypukl až při dokončování zdi, takže její vznik nebyla charitou pro nezaměstnané.
Vcházíme do zahrady Nebozízek
Sice říkáme Petřínské sady, ale za Hladovou zdí je zahrada Nebozízek. Ten název si sice pojíme spíše s občerstvovnou téhož jména. Název Nebozízek vyvolává vzpomínku na Jiřího Suchého, jenž v mladické době ´tvořil´ i ´nové pražské legendy´. V paměti se uchovaly autoru těchto řádek dvě. Jedna k věci. Karel IV. s kralevicem Václavem IV. se procházeli pod hradem a natrefili na osvěžovnu. Měli hlad. Hostinský jim nabídl něco, anebo řízek. Otec vlasti se ptá malého, ještě špatně vyslovujícího Vény, co by radši jedl. To něco - nebo řízek. A chlapec spontánně volá „nebo zízek“!. A od té chvíle sluje ona krčma Nebozízek. Neručím za přesnou citaci, ale tak nějak to Jiří Suchý v pradávných rozhlasových Tingl Tanglech říkal.
Jak je to s tou zahradou Nebozízek? Petřínské sady je název všech parkových ploch na severovýchodním svahu Petřína. Zahrnovalo to víc zahrad. Ta, do níž jsme vešli za Hladovou zdí, se zove Nebozízek. Ta za lanovkou, kde bývala i dělící zeď, se nachází už zahrada Seminářská. Obě jsou chráněny jako kulturní památka ČR. Zahrada Nebozízek je v majetku města od roku 1822 a původně ji tvořily vinice a ovocný sad. Veřejnost do ní smí od roku 1842.V letech 1891 - 1895 byla přeměněna na anglický park.
Plán vytvořil proslulý zahradní architekt František Josef Thomayer. Nebozízek protkává síť cest, těch, po nichž za socializmu na 1. Máje v noci jezdili policajti a lovili přítomné. Místy jsou i schodiště. Tam se nevyskytovali. Raději z aut nevylézali. Dolní část zahrady má geometrickou úpravu, horní část prochází i pískovcovými skalami a je zde lesopark.
Vzhůru dolů za Máchou!
Sochu Karla Hynka Máchy stvořil přední sochař Josef Václav Myslbek (1848 - 1922). O kompozici pomníku se postaral neméně významný arch. Antonín Balšánek. Vznikla v letech 1910 - 1912 a je z bronzu. Nenáhodný detail je, že Mácha se narodil dole na Újezdě, v domě U bílého orla. Po instalaci se socha stala jednou z nejpopulárnějších soch města. Vděčí za to Máchově básnické sbírce Máj. Proto také Mácha stojí opřen pravou ruku o zídku, kde má rozevřen sešit s jistě rozepsaným Májem a v levé ruce svírá kytici šeříku. Ten v máji kvete.
Podstavec sochy je z leštěné žuly. Nechybí malá předzahrádka, na níž se zahradníci Pražských sadů realizují každý rok jinak. Letos se jim to zdařilo mimořádně. Zaujaly nás ty vícehlavé ´tulipány´. Neznaje názvu, dáváme název do uvozovek. Políbíme se netradičně přes roušky, složíme bardu lásky k nohám květinový dar (malinký) a zažehneme svíčičku. V slunečním svitu není moc vidět plamének, v čase našich nechtěně - chtěně dobrodružných výprav, svítíval do tmy.
Odmala mi ho bylo tak nějak líto… Vítězslav Novák
Cestou k tramvaji a k výchozí stanici lanovky, sledujeme jak již mnohé bezrouškové Pražany a cizince, co si neodpustí v trávě poleh, ale i sochu pána s holí. Vítězslav Novák (1870 - 1949), český hudební skladatel. Je též z bronzu a v nadživotní velikosti shlíží na Újezd. Sochu v roce 1950 vytvořil Jan Kodet.
Od dětství se autor těchto řádků pohybuje petřínským svahem nejen na 1. Máje. A byť uznává všelidovou nesrovnatelnost významu obou soch, vždy mu bylo líto, že tohoto stoického skladatele si nikdo nevšímá, zatímco bouřliváka s kytkou všichni.
Pod lanovkou
Lanovka na Petřín, asi kvůli viróze, nejezdila. Jindy ten den pendluje tratí, přetížena, vzhůru i dolů. Nacpe se nás do ní, co se do ní vejde. A nutné dva metry by se scvrkly na dva centimetry. A viry by vířily. Takže nic.
Lanovka
=
,„osobní pozemní lanová dráha kyvadlového systému
s pevným uchycením 101místných vozů“
má tažný pohon nahoře ve strojovně a nástupní stanici.
Podle normy odbaví 1 400 osob/hod. Na 1. Máje tutově víc. Stáváme si v ní v těsných objetích a sedíme na klínech. Délka dráhy je 510 metrů. Převýšení od dolní stanice Újezd (194 m n. m.) do horní Petřín (324 m n. m.) činí 130 metrů. Rychlost 4 m/s (14,5 km za hodinu). Celá cesta trvá 5 minut. Stávající vozy vyrobila ČKD Praha, Vagónka Studénka a provozuje ji pražský Dopravní podnik. Ta nynější slouží od roku 1985. Původní stavba vznikla v roce 1891.
Dvakrát však byla odstavena a rekonstruována. První provoz byl od 1891-1921. Druhý 1932 -1965. Vždy se změnilo skoro vše. Hlavním důvodem jsou nepevnost svahu a technické a bezpečnostní parametry. Velké opravy se dočkala i v roce 1996. Tentokrát ale ne kvůli svahu, ale kvůli nekvalitní práci. To už jsme v moderní době veřejných zakázek.
Míjíme sochu Jana Nerudy
Tahle socha stojí na úpatí petřínské stráně blízko někdejších kasáren (v tzv. Újezdských kasárnách se Mistr narodil). Představuje stárnoucího, nemocemi sužovaného Nerudu. Autorem byl sochař Jan Simota (1920 - 2007), rodák z Bechyně, jenž v letech 1952-1985 působil na VŠUP jako profesor, posléze i jako rektor. Odhalení sochy proběhlo v roce 1970.
Alej obětí totality
A jsme dole. Tam, kde se vždy dalo sedět na četných lavičkách a sedělo. Sedí se jen v horní polovině. Laviček ubylo. Koronavir či bezdomovci? Alej se jmenuje Alej obětí totality a inicioval jej architekt Ivan Margolius. Projekt vznikl v reakci na nezájem společnosti o osud politických vězňů 50. let 20. století. Nám má připomínat ty, kdož přišli o svobodu či o život.
A nakonec Olbram Zoubek a jeho Pomník obětem komunismu
Na nezvyklém pomníku spolupracoval proslulý český sochař Olbram Zoubek s architekty Zdeňkem Hölzlem a Janem Kerelem. Pomník tvoří masivní zužující se schodiště a sedm stojících postav. První je celá, další jsou stále víc mrzačené. Ale dál stojí. Hrdě, vzorně, statečně a nezlomně.
V dolní části pomníku na kovových deskách je vyražen text:
Oběti komunismu 1948 - 1989
205 486 odsouzeno
-
248 popraveno
-
4 500 zemřelo ve věznicích
-
327 zahynulo na hranicích
-
170 938 občanů emigrovalo
Totéž je vytesáno i na bronzovém pásu, běžícím shora dolů po schodišti.
A pak už následoval jen náš průlez Hladovou zdí za domy kol pavilonu bývalé školy a jsme na náměstí Kinských u tramvaje č. 9. Kruh se uzavřel. Můžeme jen doufat, že za rok se zase vypravíme a políbíme u Máchy a že už nebudeme mít ty zatracené, cenné roušky. Tak se aspoň těšme možná i v lepších dobách…
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/olbram-zoubek-aneb-kdyz-po-spickach-prichazime/
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/on-a-ona-aneb-cast-postavy-ci-pulnocni-jezdec/