Přírodní rezervace aneb na prahu Prahy je Roztocký háj, známý jako Tiché údolí. A tím (zatím) ještě je
Roztocký háj – Tiché údolí
Přírodní rezervace
V roce 1951 bylo roztocké Tiché údolí vyhlášeno přírodní rezervací.
Učinilo tak tehdejší ministerstvo školství, věd a umění,
jak zněl dobový název této instituce.
V roce 1988 byla ochrana této lokality prohloubena tehdejším Ministerstvem kultury
a v roce 1992 je z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí Tiché údolí
znovu vyhlášeno Přírodní rezervací dle moderních pravidel.
Tiché údolí tedy zatím zůstalo rezervací
i přes divoké devadesátky a
vzdor potenciálním developerům s jejich chamtivou a sápající se
neviditelnou rukou trhu.
Hurá, rozum taky občas vítězí.
Rezervace Roztocký háj – Tiché údolí je údolí Únětického potoka
vlévajícího se do Vltavy v Roztokách u Prahy.
Jde o přírodní útvar, který je ceněn přírodozpytci pro své zajímavé členění.
Oceňováno je odborníky především pro pestrý výskyt biotopů.
Tím je myšleno, že v jednom jediném údolí nalezneme nejen ono kýžené ticho,
jež má v názvu, ale především pěkně pohromadě listnaté lesy, skalní stepi i vřesoviště. Zoologové vyzdvihují výskyt „kriticky ohrožené ještěrky zelené“,
botanici výskyt suchomilného a „kriticky ohroženého, koniklece lučního“.
Nejdříve fakta
Roztocký háj – Tiché údolí, nalezneme na jižní hranici města Roztoky u Prahy. Jeho sláva se sice nedotýká hvězd jako Praha, ale jejích městských částí, jimiž jsou Sedlec a Suchdol rozhodně. Celé chráněné území zabírá rozlohu přes 111 ha (cca 28 Václavských náměstí). Nachází se v nadmořských výškách od 190 do 270 m. n. m. A jeho zeměpisné souřadnice jsou 50°8′57,84″ s. š., 14°23′3,12″ v. d.
Letmý průlet historií
Doklady – archeologické – potvrzují, že lokalita byla osídlena již v době kamenné (5 000 př. n. l.). Nejtransparentnější jsou ale doklady, které se objevují z dob tzv. Únětické kultury (dle nedalekých Únětic, kam lze z Roztok údolím dojít pěšky po trase dlouhé necelé čtyři kilometry za hodinu a něco).
Únětická kultura se datuje do starší doby kamenné, označované jako doba bronzová. Dokladem je i objevení asi 70 hrobů obsahujících kromě pozůstatků nebožtíků, také milodary a zcela unikáním nálezem je sedmero zdobených dýk. Jako obyvatelé Tichého údolí byli doloženi Keltové, pak Germáni a nakonec Slované. Už za prvních Slovanů sloužilo Tiché údolí jako stezka nazývaná Via Magna, vedoucí ze slavného Levého Hradce, odbočkou přes Hradčany až do Byzantské říše.
A teď skočíme přes zástup vlastníků a uživatelů a dějinných zmínek rovnou do 19. století, kdy se Tiché údolí stalo letoviskem Pražáků, kteří si zde nechávali postavit své kulturní vily. I tyto unikátní vily, jsou dnes vesměs vyhlášeny – naštěstí - kulturními památkami.
Tiché údolí ale zdobí také několik dnes už dávno zrušených – vodních mlýnů. Nejvýznamnější je samozřejmě dům, malířky Zdenky Braunerové, svědek někdejšího centra kulturního dění, přestavěný, původně tzv. Trojanův mlýn.
Příroda
Západní část údolí, tedy od Roztok směrem do Únětic, tvoří skladní povrch tvrdý buližník. Odborníci zde objevili cenné důkazy o zaplavení této oblasti tzv. druhohorním křídovým mořem. Dnes povrch údolí pokrývají jak hnědozemě a z části i černozemě.
Tiché údolí utvářela nejprve (asi před milionem let) Vltava. Její prapůvodní koryto totiž vedlo tudy. Skalní útvary se však změnily časem natolik, že se Vltava přesunula tam, kde je dnes a Únětický potok se tím o cca 3 km prodloužil, takže délka Únětického potoka je dnes asi 15 kilometrů. Právě to mělo - dle odborníků – mít vliv na následné přemnožení měkkýšů a vznik přebohaté fauny.
Dodnes tu žijí významná společenstva bezobratlých, vzácní plži. Ve skalách nacházejí domov dnes už také vzácné, druhy hmyzu. Například otakárek fenyklový.
V rákosí podél potoka, hnízdí vodní ptáci.
Mimo již zmíněnou ještěrku zelenou, se zde daří slepýšům, užovkám, ropuchám a taktéž silně ohroženému mloku.
Únětický potok je pstruhový. Na vlhkých místech se vyskytuje rejsec a hlavně vůbec nejmenší hlodavec u nás – příhodně označovaný jako myška drobná.
Z velkých zvířátek se tu nacházejí srnci a samozřejmě také divoká prasata.
O vzácném druhu koniklece jsme se již zmínili.
Ze stromů v Tichém údolí lze najít i vzácný druh platanu javorolistého. Jinak se zde daří habrům, javorům, olším a jasanům…
Ale nečekané objevy se zde dějí dál a dál. Naposledy - v roce 2011 – tu byl objeven vzácně se vyskytující radyk prutnatý.
Inu, odborníci nechť se zde podiví a potěší a my lajci, si tam uvědomíme, že v Tichém údolí ještě není tak moc zničena příroda a že tu jsou dokonce i vhodné prostředí pro její vývoj.
Kdo by chtěl ale vědět mnohem víc, nechť si rozklikne ve vševědoucí wikipedii heslo Tiché údolí. Tam najde všechno.
Zbývá zmínit už jen naši trasu
Snímky připojené k tomuto článku nejsou v žádném případě dokumentární, jsou pouze ilustrační. Snaží se navodit atmosféru jedné z našich nejoblíbenějších sobotních tras. Ta trasa začala, začíná a snad ještě nějaký čas začínati bude, odjezdem vláčku z Masaryčky do Roztok.
Do Tichého údolí.
Trasa a její délka se přímo neúměrně měnila v čase. S přibývajícím věkem ubývalo a ubývá kilometrů. V bohatýrských dobách nás nohy nesly skrze celé Tiché údolí, přes Únětice, Černého Vola, Statenice, Lichoceves až na Okoř. Náš věk nám ale z původní ní trasy neúprosně ukrajoval až na současnou asi vůbec nejmenší možnou procházkovou variantu: Roztoky, Tiché údolí, Maxmiliánka, Spálený Mlýn a tam vlevo silničkou vzhůru do Suchdola a pak nejkratší cestou - po schodech – až k autobusům do Dejvic.
Inu, krátící se život, krátí i trasy.
Přesto, nebo právě proto, lze tuto tři až čtyři kilometry dlouhou trasu doporučit jednak pro věkem sešlé, leč stále po vycházkách toužící a jednak pro rodiny s malým nepříliš ještě chodivým děckem. A lze to, v této nejkratší variantě bez problémů absolvovat klidně i s kočárkem. A zmíněné závěrečné Suchdolské schody vzhůru k autobusu, lze v tom případě objet povlovnějším stoupáním obloukem uličkou vpravo.
„Naši“ trasu za www.www-kulturaok-eu.cz doručujeme všem a přejeme příjemný zážitek. Odvážnějším a dosud ještě mobilnějším doporučujeme, ať se kilometrů nelekají a na jejich množství nehledí. Jsme přece – konec konců – vesměs ještě mnozí národem Husitů, není-liž pravda… Tak chutě vpřed stojí to za to. Kdo nezná, pozná, kdo zná, potvrdí.
Krok za krokem…
· Od nádraží Roztoky u Prahy vyjdeme do ulice Nádražní. Dáme se do leva, tedy směrem s kopce dolů, kolem občerstvení Perron.
· U parkoviště, které je několik metrů od našeho vstupu do Nádražní ulice, máme dvě možnosti. Buďto zavítat podchodem pod železnicí do zámecké areálu Zámku Roztoky, kde jsou k vidění vždy stálá i nestálé expozice i okolních budovách. Pokladna je ihned za vchodem, po levé ruce vstoupivšího...
· Kdo je dychtiv občerstvení, tomu můžeme doporučit kavárničku spojenou s pokladnou do expozic zámku. Je totiž milá, malá a lidská – i cenami.
· V zahradě zámku jde spatřit několik soch a pár zákoutí, je tam knihobudka vytvořená z vysloužilé budky telefonní.
· Po seznámení se s nabídkou zámku Roztoky, nebo také klidně i bez této doplňkové akce tedy vkročíme do Tichého údolí.
· Od zmíněného parkoviště se přejde ulice Nádražní a hned naproti začíná ulice nazvaná přímo - Tiché údolí.
· Při cestě touto ulicí mineme řadu významných vil. Ve stráni, po naší pravé ruce míjíme třeba Vilu Sakura, ve které žil spisovatel a japanolog, Joe Hloucha (1881 – 1957).
· Opět napravo, míjíme Roztockou nemocnici, založenou v roce 2003.
· O pár metrů dále, také vpravo od nás, mineme Hurowitzovu vilu. Od 90. let děsivě chátrající budovu z roku 1897, od architekta Josefa Blechy, která je už ale naštěstí krásně zrestaurována.
· Po levé straně naší cesty míjíme stinný park Tiché údolí, s herními prvky a možnostmi posedět.
· Pokračujeme dál až ke kapličce, znovu po naší levé ruce. Dnes už svému účelu neslouží, ale je součástí památkově chráněného areálu a za zdí umístěné vily.
· Cesta dál, nás pak obloukem zavede až na parkoviště u bývalé, dnes zcela zdevastované, významné prvorepublikové výletní a ubytovací restaurace Maxmiliánka.
· Zde opouštíme zástavbu a vcházíme do lesa.
· Pokračujeme po břehu Únětického potoka, jenž bublá po naší levé ruce.
· Po pár stech metrů dojdeme k mostku přes potok a tam pokračujeme dále podél toku, který je teď po naší pravé ruce.
· Další mostek, po dalších pár set metrech, nás přenese přes Únětický potok znovu, ale nalezneme od nás dále v lese a už zase po naší pravé ruce.
· A to už přicházíme ke Spálenému mlýnu, který je už v katastru Suchdola.
· Zbudován byl v letech 1786 – 7, ale vzápětí lehl popelem. Až v roce 1813 byl obnoven a po různých dějinných peripetiích se dočkal dneška.
· I když malebná cesta – jak už je výše zmíněno pro zdatnější turisty – pokračuje dál podél Únětického potoka směrem k Úněticům, tak my zde, v dnes už té nejkratší možné variantě naší vycházky Tichým údolím, přecházíme přes most a míříme doleva.
· Postupujeme silničkou (bez autoprovozu) vzhůru podél přítoku Únětického potoka až do Suchdola.
· Po silničce, lesem, dojdeme až k první zástavbě v suchdolské ulici V údolí.
· Ulice V Údolí nás zavede k dětskému hřišti a ke schodům vzhůru, po nichž ji opustíme.
· Vystoupáme k prudké zatáčce ulice Nad Dolíky.
· Kratičce po ní pokračujeme, až narazíme na křižovatku s ulici Stržná, po níž se vydáme vlevo.
· Mineme malý parčík s pomníkem Mikoláše Alše a pokračujeme stále vzhůru až do ulice Suchdolská.
· Dáme se vlevo a projdeme podél základní školy Mikoláše Alše, pomníku obětem 2. Sv. války a suchdolské Lípy republiky a to už vidíme konečnou autobusu č. 107 v ulici Za Sokolovnou.
· Autobus nás doveze k metru Dejvická.
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková
