Přímětice, Prokop Diviš, Křížový sklep aneb příměstí Znojma, které stojí za to, a ne, že ne
Znojmo – srpen 2017
Kdo čte web www.www-kulturaok-eu.cz a sleduje rubriku Ostatní, ví, že dvakrát do roka opustíme naše počítače, pražské kulturní dění, a dokonce i naše čtenáře a vydáme se „po vlastech českých“.
Kdo čte náš web a v něm tuto rubriku pravidelně, ten dokonce ví, že letos v srpnu jsme takto zamířili na celý týden do Znojma. Jenže, Znojmo, není jen město, ale také okolí. Vinařské okolí. Malebné okolí a úžasně zajímavé okolí. A tak náš „cestovní deník“ jsme začali právě tím okolím. Trojice článků se snažila popsat vše, co jsme viděli, či alespoň zahlédli míjíce to cestou v pozoruhodné atrakci místních vinařů zvané Vinobus.
Více viz. sérii článků:
Vinobus nás ale vozil jižně od Znojma. A nás už předem lákala ještě jedna pozoruhodná obec. Severovýchodně od Znojma, dokonce je to dnes už jeho vzdálenější předměstí, Přímětice. Proč?
Přímětice jsou spojeny s Prokopem Divišem, vynálezcem hromosvodu a dalších úžasností. Přímětice mají ale i zajímavou historii. A do třetice, jsme v kraji vína av Příměticích je proslulý, dnes už Znovínský, Křížový sklep. Jo, a jezdí tam ze Znojma (každou chvíli) hned tři autobusy (č. 804, 805, 806). Tak proč si svůj poznávací pud neukojit…
Přímětice = vesnička na kraji města protnutá kolonami kamionů
Dnes už jsou Přímětice opravdu místní částí Znojma. Ale po výjezdu z města (v našem případě od nádraží) a po průjezdu sídlištěm poplatným všem pohledům na všechna sídliště u nás všeobecně, se ocitnete ve vesnici.
To, prosím, bez urážky, pro místní obyvatele. Naopak. Obec je to malebná, a zatím odolává blížícímu se městu a zachovává si svou skoro až původnost. Na výšince nad potokem, protékajícím místním rybníkem, tu stojí kostelík (sv. Markéty). No klasika.
Až na ty nekonečné kolony aut a nechutných kamionů, které připomínají, že jsme se neocitli někde v 19. či snad 18. století, ale že všude kolem běsní století jednadvacáté.
Pro orientaci jsme se zajímali, kolik mají Přímětice (325 m. n. m.) duší. Podle posledního sčítání 4018.
A domů? 708, podle téhož sčítání.
A jakou rozlohu mají? Něco přes 8 km čtverečních.
Pohled do minula
Zvukomalebné Přímětice se jmenovaly kdysi samozřejmě také německy. A to dost nezvukomalebně - Brenditz. Dnešní Přímětice jsou už jen bývalá samostatná vesnice, v 80. letech 20. st. připojená jako okrajová čtvrť k rozrůstajícímu se Znojmu. Teď už je také rozšířena o sídliště a celkem pohlednou čtvrť rodinných domů.
Přímětice jsou všeobecněji známy především jako působiště českého vynálezce Prokopa Diviše, a pak také v původní staré zástavbě umístěným proslulým Křížovým sklepem.
Stejně jako většina obcí kolem Znojma, byly i Přímětice pod vlivem Louckého kláštera. Píše se o nich už v roce 1220. To se dostaly na inventurní seznam majetku Louckého kláštera. A od té doby se pak Přímětice pozvolna rozrůstaly a rozrůstaly. Evidovány počty obyvatel jsou přesně ale až od roku 1869.
To tu žilo jen 596 obyvatel.
V roce 1900 jich už bylo 694, před 1. světovou válkou v roce 1910 celkem 714.
Po 1. sv. válce ovšem méně, 640.
Ale v roce 1930 už zase 684 a do roku 1950 vzrostl počet přímětických obyvatel na 744 a v roce 1980 to bylo 969.
Ale v roce 1991 už byl zaznamenán skokový nárůst, téměř čtyřnásobný na 3331.
Kostel sv. Markéty 
Malebný kostelíček sv. Markéty náleží do správy Římskokatolické farnosti Přímětice a samozřejmě pod děkanát Znojmo. Pod přímětickou farnost se zahrnují i nedaleké obce Kasárna, Kravsko, Kuchařovice, Mramotice a Suchohrdly.
Farní kostel sv. Markéty byl vystavěn už počátkem 13. st., a to jako typická středověká, tedy gotická stavba. Jenže z té se dodnes dochovalo pouze kněžiště. Fara tu byla zřízena již v roce 1220, správcem znojemského hradu. Duchovní správa byla svěřena nedalekému premonstrátskému Louckému klášteru. Po jeho zániku v roce 1784 přešel patronát postupně na hrabata Ugarte (1789), kteří vlastnili mimo jiné právě Přímětice.
Místní fara vstoupila dokonce i do mezinárodních dějin. Stalo se tak za napoleonských válek, neboť právě v ní proběhlo významné dějinné jednání, následující po totální porážce Rakouska Napoleonem v bitvě u Znojma (11. 7. 1809). Porážka a následná jednání znamenala mezi oběma znepřátelenými mocnostmi - příměří. 
Kostel sv. Markéty je dodnes plně funkční a bohoslužby se tu konají každé pondělí, pátek a v neděli. My ale Přímětice navštívili, shodou okolností, v úterý, takže byl kostelíček zavřený.
Přijeli jsme za Divišem
Hlavní důvod naší výpravy do Přímětic byla tamní osobnost číslo jedna - Prokop Diviš. Duch jednoznačně renesančního charakteru (kněz, teolog, člen Premonstrátského řádu, přírodovědec, léčitel, hudebník a vynálezce).
Označení za renesančního není sice historicky úplně přesné, protože za renesanci se označuje historická epocha trvající od 14. do 17. st. a Prokop Diviš žil a působil až ve století 18., ale bylo to s ním tak říkajíc na hraně.
Narodil se totiž v roce 1698 (takže ještě v renesanci, na sklonku 17. st.) a zemřel (ve věku 67 let) v roce 1765. Tedy už ve století 18., které se označuje jako historická etapa následující po renesanci - osvícenství. A osvícencem byl Prokop Diviš vlastně také. Ale snad nám historici ten náš terminus technicus prominou. Pro nás byl a je Prokop Diviš spíše člověk renesanční.
Kdo to byl ten Václav Divíšek?
Václav Divíšek bylo občanské jméno budoucího a dodnes známého Prokopa Diviše. Znám je ale i jako Václav Prokop Diviš, Procopius Divisch, či Prokop Diwisch, a psáván bývá též jako Prokop Divisch). Podstatné je, že – jak jsme viděli – na něj Přímětice nezapomněly. Dovedla nás k jeho kostelíku, faře a památníku nejen mapa, ale také ukazatelé, a především spolehlivě i ulice Prokopa Diviše, odbočující doprava hlavní průjezdní komunikaci Příměticemi, nazvanou Hlavní, s pokračováním v Přímětické, kde je odbočka ulicí Prokopa Diviše.
Prokop Diviš byl tělem i duší oddaný český katolický kněz. Projevoval se ale také jako významný teolog a stal se členem premonstrátského řádu v Louckém klášteře a později dokonce jeho převorem. Mimo to byl ale také myslící, činorodý, tvůrčí a pokrokový duch, dokonce až zdravě vizionářský. Takže k jeho jménu je právem přiřazováno hned několik jeho zásadních dalších „profesí“. A to - přírodovědec, léčitel, hudebník a vynálezce.
Prokop Diviš je dnes už znám všem (a to i ve světě) spíše jako vynálezce bleskosvodu či hromosvodu. Sestrojil ho v letech 1750–1754, tedy coby zralý muž po padesátce. V jeho vizi šlo o „stroj meteorologický“. Stroj, který by fungoval jako bleskosvod. Něčím takovým se zabývaly v téže době – doloženě – ve světě jen dvě osoby.
Na starém kontinentě náš Prokop Diviš a na novém kontinentě fyzik a politik Benjamin Franklin. Franklin. To byl pseudonym Richarda Saunderse (1706 – 1790), amerického státníka, diplomata, vydavatele, a také přírodovědce a spisovatele. Franklin sice teoretickou představu zařízení publikoval už v roce 1753, rok před dokončením vynálezu Divišova, ale k sestrojení Franklinovy verze došlo až o 7 let později, v roce 1760, tedy 4 roky po díle Divišově.
Divišovi se zdařilo jeho verzi realizovat už v roce 1754, šest let před Franklinem. Tím dosáhl historické prvenství. Obě řešení ale měla odlišnou koncepci. Divišovo je především pokus o „meteorologický stroj“, jenž by fungoval jako bleskosvod a sloužil k cílenému svádění elektrických výbojů z mračen do země. Akademie věd ale Divišovým teoriím tehdy nevěnovala patřičnou pozornost, odrazovalo ji, že dílo začínalo citáty z Bible a rozvíjelo do jisté míry „elektroteologické“ teorie, jež byly v té době zastaralé. Divišova koncepce se od té Franklinovy lišila především tím, že Franklinův bleskosvod byl uzemněný a fungoval mnohem lépe.
Diviš a Přímětice
Prokop Diviš nebyl rodák z Přímětic. Narodil se v Helvíkovicích u Žamberka. Ale jeho osudy byly spjaty s Louckým klášterem. Po promoci tam byl jmenován podpřevorem.To ale asi nebylo pro neklidného ducha Diviše to pravé, neboť v roce 1736 ochotně přijal návrh, aby se ujal farnosti v Příměticích a stal se zde farářem. Tady se totiž mohl konečně věnovat experimentům se statickou elektřinou. Zhotovil si k tomu přístroj, zvaný elektrum. Šlo o skleněnou kouli na dřevěné hřídeli. Otáčením a třením o polštář z telecí kůže vznikala elektřina. V letech 1741–1742 byly ale jeho výzkumy přerušeny. Stal se převorem kláštera v Louce. Už o dva roky později, v roce 1742 se ale do Přímětic na faru nadšeně vrátil a zase tu pokračoval ve svých výzkumech.
Objevil a dokázal při nich, že blýskání a hřmění za bouřky je elektrické podstaty a že jde vlastně o tytéž jevy, které pozoroval už při svých pokusech. V roce 1750 své pokusy předvedl ve Vídni u dvora, osobně rakouské císařovně Marii Terezii. A protože byly úspěšné a výsledky zřejmé, odměnila ho zlatou medailí.
Povzbuzený Diviš se rozhodl sestrojit stěžejní dílo - „meteorologický stroj“ (machina meteorologica). Stroj měl trvale vyrovnávat napětí mezi nebem a zemí a odvracet vznik výbojů. Základem meteorologického stroje byl vodorovný železný kříž na patnáctimetrovém (později 41,5 m vysokém) stožáru. Ramena byla na koncích kolmo doplněna o kratší vodorovné tyče s12 kovovými krabicemi se železnými pilinami a 400 k obloze namířených ostrých kovových hrotů. Konstrukce byla vodivě spojena se zemí třemi řetězy. Stroj měl odsávat elektřinu z oblak, snižovat nebezpečí vzniku blesku a fungovat také jako bleskosvod. Diviš prováděl svá pozorování při místních bouřkách a o výsledcích pozorování sepsal významný a objevný spis nazvaný „Magia naturalis“ (O podstatě atmosférické elektřiny).
Prokop Diviš zemřel 21. prosince 1765 v klášteře v Louce a dodnes je uznáván jako vědec celosvětového významu. I když byla myšlenka jeho meteorologického stroje překonána. Jeho objevy na poli statické elektřiny ho ale k tomuto označení plně opravňují.
Jedna autentická kopie Divišova meteorologického stroje stojí vedle jeho rodného domku, druhá kopie je dnes umístěna u Památníku Prokopa Diviše v Příměticích.
Památník Prokopa Diviše 
Stojí kousek od fary a kostelíčka. Připomíná na vystavených exponátech život a dílo řádového bratra premonstrátů a současně i badatele v oboru elektřiny. Důstojný památník nenavrhl v roce 1936 nikdo menší než sám významný brněnský architekt Bohuslav Fuchs (1895 – 1972 Brno), mimo jiné žák Emila Králíka a především profesora Jana Kotěry.
Pro zajímavost dodejme, že jeho posledním dílem (1969), které realizoval už společně se svým synem, architektem Kamilem Fuchsem, byl dobový, ale zcela nešťastně situovaný, znojemský Obchodní dům Dyje, postavený na místě za války vybombardovaného domu.
Repliku Divišova bleskosvodu zkonstruovali učni z učňovské školy brněnské Zbrojovky. Postupovali podle plánu, jenž z dobového popisu "meteorologického stroje" vypracoval odborník na Prokopa Diviše, dr. ing. Vladimír Sach.
Památník byl otevřen 28. června 1936.
My památník viděli, ale nenavštívili. Byl zavřený a měli jsme volat na uvedené číslo. Protože je kruhový památník prosklen, dá se trochu z expozice vidět i zvenku. A strážce památníku jsme tak nemuseli obtěžovat. Raději jsme se vydali směrem k jiné přímětické pozoruhodnosti, ke Křížovému sklepu.
Křížový vinný sklep v Příměticích
Samozřejmě nám neunikl ani slavný přímětický vinný sklep zvaný Křížový. Patří k největším křížovým sklepům světa, zrají v něm nejlepší znojemská vína a unikátní je tam akustika. Velebil si ji prý dokonce i Rafael Kubelík. Raritou je pak tzv. „jezuitský telefon“. Nazývá se tak lidově audiojev, který spočívá v tom, že stačí – potichu - mluvit „do zdi“ na jedné straně sklepní chodby a klenba sama hlas donese stejně slyšitelný na druhou stranu chodby.
Křížový sklep dala zbudovat znojemská jezuitská kolej (1740–1756).
Křížový sklep má půdorysný tvar kříže.
Hlavní chodba s obřími sudy po stranách má 110 metrů a je téměř 10 metrů široká.
Rameno kříže dosahuje 56 metrů.
Klenby jsou 6,5 metru vysoké, v kopuli o 1,5 metr vyšší.
Stěny a stropy pokrývá za čtvrtstoletí existence už tak silná vrstva ušlechtilé sklepní plísně (Rhacodium cellarae), že tvoří dokonalý přírodní regulátor vlhkosti a sklep už nepotřebuje žádnou klimatizaci.
V přímětickém sklepě (patří Znovínu Znojmo) zraje bílé víno v tradičních dubových a akátových sudech, i v nerezových tancích. Je tam 750 000–1 200 000 litrů vína.
Ani tento div lidského ducha jsme nenavštívili. Prohlídky se od ledna do srpna konají, ale pro objednané skupiny (od 20 do 50 osob), v pracovní dny, od 7 do 14 hodin a po dohodě se sklepmistrem. Prohlídka s ochutnávkou 6 vzorků (po 0,25 dcl) stojí 100 Kč na osobu.
Od 1. 9. do 9. 1. je však sklep pro veřejnost vždy uzavřen, neboť se v něm v tu dobu vyrábí víno nové. Nebylo nám tedy dáno. Byli jsme jen dva a nebyli jsme objednaní.
Zjistili jsme sice, že na požádání v recepci přilehlého hotelu v lednu až srpnu (my tam byli koncem srpna) lze vyškemrat nahlédnutí do sklepa přes mříže. Jenže to až v odpoledních a večerních hodinách. A my ke sklepu doputovali v poledne. Zkrátka a dobře, kdo chce, ať raději využije kontakt moderní doby (https://www.znovin.cz/krizovy-sklep-primetice).
Památek víc než dost
Nevadilo. Vydali jsme se jen tak po obci. A ukázalo se, že vzdor zdánlivé „zanedbatelnosti“ Přímětic z hlediska celorepublikové statistiky jsou Přímětice „historicko - památkově“ nezanedbatelné. Jen na Seznamu kulturních památek je kromě již zmíněných (Křížového sklepa, Památníku Prokopa Diviše a Kostela sv. Markéty) ještě pětice (!) sochařských pamětihodností (Sochy sv. Háty, sv. Aloise, sv. Josefa, Panny Marie Immaculaty a Jezulátka). V Seznamu je i přímětický Zámeček, výklenková kaplička (poklona), pomník Osvobození a Pohřební kaple na hřbitově, v jejímž stínu jsme a ve skvostně klidném a důstojném prostředí, jsme v závěru naší exkurze do Přímětic, čekali na autobus do Znojma, který má točnu právě před hřbitovem.
Přímětický závěr?
Na první čtení našeho reportu by se tedy mohlo zdát, že bylo všechno špatně. Kostel zavřený, Památník Prokopa Diviše zavřený, Křížový sklep zavřený… Omyl!
Obec byla otevřená, krásný rybník Hnědka se dal obcházet…A všude jakási skoro až starosvětská atmosféra, kterou rušily jen ty úplně nepříčetné kolony projíždějících aut a otáčejících se kamionů.
Ale dalo se uchýlit do malebných zákoutí a klidu venkovské přírody. Tedy atmosféra, jakou zejména městský člověk musí ocenit.
A tak je naše hodnocení Přímětic to nejlepší. A ještě navíc, k tomu všemu, abychom nezapomněli, vynikající oběd a příjemné posezení na terase v Restauraci U Polehnů, s vlídnou obsluhou a půllitrem znojemského piva Hostan.
Tak uznejte sami, co víc si od takového výletu přát…
Ale příště už si opravdu povíme opět něco o Znojmu...
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková