Premiéra hry ´Luisa a Lotka´aneb tak trochu tápáme na hraně
Premiéra hry ´Luisa a Lotka´aneb tak trochu tápáme na hraně
Divadlo D21
13. 3. 2013
Přijali jsme pozváni na premiéru divadelní hry ´Luisa a Lotka´ do malého vinohradského divadélka D21, kde už jsme pravidelnými hosty. Neformální atmosféra, dobrovolné vstupné, pivní bar, o trochu větší vinohradské želvičky v čistˇounkém vodičce v akváriu, a ejhle, objevili jsme na klavíru černou kočičku, jak se něžně vine k velikonočním větvičkám kočiček…proběhla i divadelní scénou, na jejímž pozadí bylo připravené souhvězdí Blíženců, , ale přesto si to rozmyslela…
Premiéra nového představení v D21 vyvolala jednu u mne zásadní otázku. Podle proklamace tvůrců představení jde o hru určenou divákům od deseti let vzhůru. Jsem divák od šedesáti vzhůru, a tak si nejsem úplně jist, zda na děj mohu nahlížet těma správnýma očima. Ale mě to prostě pro děti (a nad 10 let jsou to snad ještě přece jen opravdové děti) zas tak moc nepřišlo. Hodně avantgardních prvků možná fantaskno rozvíjí, ale rozbíjí, alespoň podle mého názoru, děj. Se znalostí příběhu je to jasné předem, ale kolik desetiletých diváků dnes ten jinak chronicky známý příběh zná. Netroufám si dělat o tom iluze…
´Ty malá holka copatá-necopatá, není-li ono lepší být ucelená polovička, než rozpolcený celek´
Postupně se vyjasňuje, aby se nakonec zase zatemnilo? 
Ano, potkala se dvě osudem a věcí rodičů dvě dvojčata, jež se – podle mínění rodičů potkat neměla. Proto žijí jedno v Mnichově, druhé ve Vídni. Jedno s otcem, druhé s matkou. A najednou jsou dílem náhody v jednom společném stanu na jednom společném táboře. Jsou stejná? Ne i ano. Vně ano, uvnitř samozřejmě ne. Jsou jiná. Ano i ne. Uvnitř mají mnoho společného, ale ještě o tom nevědí, a postupně to tedy společně rozkrývají.
Já jsem ty a ty jsi já
Vně jsou to jasné případy: Já jsem ty a ty jsi já… Řečeno slovy jedné písně. A tak se postupně – investigativně, za cenu vzájemné výměny, kdy Mnichovanka odjede do Vídně a Vídeňačka do Mnichova, když se před tím náležitě vzájemně vyškolí v detailech, aby ani rodiče nepoznali, že mají co do činění s oddělenou polovičkou svých dvojčat. A pak je tu závěr? Jasný, nejasný? Otevřený - řekl bych. Naši rodiče nejsou zlí, ale nám každé ublížili. Tak nějak to zhodnotí.
A perspektiva
Potřebují, doplňují se, budou – jak jen to půjde – žít spolu. Tak jak se na dvojčata sluší a patří. I vzdor všem peripetiím tomu předcházejícím, a ještě jistě na ně čekajícím. Opouštíme je ještě stále neplnoleté, byť vnitřně už mnohem dospělejší, než jsme je poznali. Jsme stejné, tak se budeme líbit stejnému muži. A nám, protože jsme stejná, se bude líbit jeden a tentýž muž. Tak si ho vezmeme společně…
Smekáme klobouk dolu
Nejsem si jist, zda byl šťastný nápad angažovat do role druhého dívčího dvojčete, muže Petra Pochopa. Ano, je se s dominantnější Stelou Chmelovou sehraný. Má civilní herectví, nepřehrává. Dokonce se se ctí vypořádal i s poněkud podivnou rolí dívky, aniž by sklouzl k reminiscencím na tak častou gay-skou karikaturu. Dokonce nepůsobil ani jako záskok z travesti- show. Byl spíše z rodu Pechovy Babičky. Smekáme klobouk dolu. Podstatné je i to, že zatímco jedno z dvojčat, představované dívkou, má převážně dívčí vlastnosti, to druhé představované mužem, má vlastnosti běžně přisuzované spíše vzorným chlapcům. Budiž.
Ale pořád zůstává otázka proč?
Pochopí tu nuanci a důvod děti? Zatímco u minule hodnoceného představení ´Tří veteránů´, kde byl dobrý fór v tom, že chlapské role tří vojáků vysloužilců hrály tři holky. A nehrály jen ony vojáky. Ale vůbec všechny postavy, a že jich v té Werichovské pohádce je, bral jsem to jako skvělý nápad. Dokonce mi to připomnělo umění ruského – přesněji ještě sovětského avantagardisty Rajkina. Fajn. Beru. Ale znovu něco podobného? Nevím, nevím. Ne nadarmo se říká, že opakovaný vtip není pak už zrovna vtipný. A není. Tak nevím, proč se musel angažovat právě Petr Pochop a ne některá z dívek, které soubor má. A co děti, budou se tomu jenom smát, nebo budou tápat? Opakuji, je mi přes šedesát let a žádné nad desetileté diváky jsem na premiéře neviděl. Neposoudím. Ale jist si nejsem. Navíc, závěr knižní předlohy je optimistický, rodina se dá dohromady a nadále zase žijí všichni čtyři pospolu. V inscenaci mám pocit, že kdo to neví, tak to nějak moc ze závěrečného dialogu obou dívek nemusí pochopit…
Němčina nečinná
A další otazník vidím nad vstupy v německém jazyce. Jasně, simultánní překlad do němčiny je zajímavý nápad. Některé legrácky a hříčky v německo-české kombinaci: „Ukousnu ti nos.“… „Ukousnu ti uši.“…. „Tu já mám v adresáři jako kamarádku u nás v Mnichově.“ Je to pro děti nad deset jasné? Navíc dnes povětšině anglo-jazykové? Vím, že Uschi je běžné jméno v Německu. A že se vyslovuje stejně jako české uši. Za všechny německé, veřejně známé Uschi – uši, jmenujme legendární superstar západoněmeckého poválečného filmu a divadla Uschi Glas. Vím, ale nevím, zda to ví či pochopí ti nad deset let, jimž je představení určeno. A kolik z nich si uvědomí, že Erich Kästner, autor předlohy, byl německý spisovatel, který tudíž psal z německého prostředí a německy. Jasně. Ale bylo to tahle zdůraznit- nutné?.
Pro dospělé ano
Nechci kritizovat představení jenom proto, abych se snad nějak předvedl. Ne, to rozhodně, ne. Vážím si každé snahy a ta tu byla, o originalitu, snahy o poctivé hraní a toho nám nandali oba představitelé plné mísy a po zásluze si vysloužili na konci opakované děkovačky. Nepočítal jsem je, vím, že se to počítá a považuje u herců za ukazatel úspěchu. Bylo jich snad deset, chceme-li to vědět. Akorát, že jsme tam byli samí dospělí. Ti mladší diváci se smáli a reagovali na gagy stejně jako já, dokonce občas i jindy než já a naopak, ale pořád si nejsem en jist těmi dětmi. Pořád si říkám, že každé představení má mít na mysli, komu je určeno, komu má přinést úspěch, koho má oslovit. A tady se mi prostě zdá, že je to zajímavá a v podtextu dokonce i poučná feérie, ale spíš pro dospělé. Zejména pak ty v rozepři, ty rozvádějící se, ty půjčující si navzájem rozdělené sourozence podle soudního výnosu, nebo ještě hůř, podle nálady a osobních vztahů. Ti se možná zamyslí, a určitě zamyslet měli. Jednak proto, že si třeba, možná snad, uvědomí, co těm dětem jejich pletichy působí, a druhak, že ty děti, pokud to jen trochu půjde, k sobě cestu najdou. Vzpomeňme si událostí kolem převýchovy zavlečených dětí válečných. Ale to už bychom byli moc daleko. I když pan Kästner o tom jistě věděl taky své.
Závěr
Omlouvám se. Nezatracuju, neneguju, ale nejsem si jist. A tak to tu prostě a po chlapsku přiznávám. Už proto, že partu úžasných nadšenců a herců, sdružených kolem D21 mám rád. A moc a moc jim fandím…
Pro pořádek: autor originální ´Luisy a Lotky´ - Erich Kästner
Pan spisovatel se narodil 23. 2. 1899 v Drážďanech. Tedy ještě za císařství a zemřel
jako pětasedmdesátiletý (29. 7. 1974) v Mnichově, tedy ještě ve Spolkové republice Německo. Celý svůj spisovatelský život se věnoval literatuře pro děti. Jeho nadčasové a dodnes vydávené a natáčené či jinak inscenované „hity“ jsou nesporně příběhy ´Emil a detektivové´,´ Kulička a Toník´, ´Létající třída´ a právě i ´Luisa a Lotka´. V roce 1960 byl po zásluze oceněn prestižní cenou všech „dětských“ spisovatelů, Cenou Hanse Christiana Andersena. E. K. je vnímán jako novinář a spisovatel, levicového a pacifistického ražení a patří mezi nejznámější německé spisovatele 20. století. Nepominutelná je i jeho práce pro rozhlas a později i televizi a jeho osobitá poezie. Příběh o dvojčatech ´Luisa a Lotka´ (Das doppelte Lotchen) napsal v roce 1949. Dílo bylo přeloženo do řady jazyků, samozřejmě včetně češtiny a řadukrát i zfilmováno. V době, kdy příběh dvojčat napsal, žil v poválečném Mnichově. Působil tam jako kulturní editor deníku Neue Zeitung a vydával časopis Penguin, určený – jak jinak - dětem a mládeži. Kästner byl v té době ale také aktivní v literárním kabaretu a angažován do svobodomyslných aktivit. A pracoval i pro různé rozhlasové stanice. Psal parodie, texty k angažovaným písním, kritizoval období druhé světové války a ideologii, která k ní vedla. Vše směroval k odzbrojení a proti válkám.
Představení Luisy a Lotky v D21
Představení bylo inscenačně inspirováno filmografií Davida Cronenberga. Je určeno divákům od 10 let. Režisérem a dramaturgem je Jan Kačena. Výpravu vytvořila Bára Zelníčková. O hudební stránku se postarali Jonáš Rosůlek ft., Bára Zelníčková a Eliška Kohoutová. Hrají Stela Chmelová, Petr Pochop a Samuel Neduha. Premiéra představení byla 13. 3. 2013. Představení se hraje i v dopoledních hodinách v rámci projektu Divadlo školám.
Z obsahu hry
Dvě devítileté dívky, hubatá Luisa z Vídně a zdvořilá a pokorná Lotte z Mnichova, se setkají na táboře v Alpách. Zjistí, že jsou dvojčata a že byly rozděleny po rozvodu rodičů. Otec (s Luise) je skladatel ve Vídni a matka (s Lotkou) se vrátila k rodnému jménu a pracuje v Mnichově. Na konci prázdnin si dvojčata vymění role: Luisa cestuje do Mnichova jako Lotka a Lotka jako Luisa do Vídně za otcem. Přinese to celou řadu zmatků u obou nic netušících rodičů. Iniciativou a tvrdohlavou rafinovaností obou sester se nakonec oba rodiče znovu setkají ve Vídni.a rodina se zcelí. Román byl ve své době novátorský, protože Kästner byl prvním autorem poválečného období, který se pustil do tématu rozvodu v dětské knize. Kniha zaznamenala velký zájem a byl záhy i zfilmována a oceněna německou filmovou cenou.
Luisa a Lotka
Vídeňský horor pro děcka
Záhřebská 21
Praha 2
Tel. 222 512 922
Další představení: 8. 5. 2013 18.00 hodin
Richard Koníček
Foto: D21