Poutní cesta do Hájku aneb Loreta Hájek v zajetí ambitů františkánského kláštera
Hostivice/Litovice - Hájek
7. 10. 2017
Poutních míst je v křesťanském i jinověrném prostředí a na světě mnoho. Mají historii, magické i esoterické cosi, co na nás působí i když nejsme praktikujícími té které víry. Mohou být opuštěna, stejně jako ´jen´ zanedbána, přesto jsou ctěna (nejen uctívána) a navštěvována.
Poutní místa nevyhledáváme, ale nacházíme 
Za náš život jsme takových míst potkali řadu. Ve světě i u nás. Rádi jsme je objevili a rádi tam i meditovali. A vpíjeli tu záhadně povznášející atmosféru a sílu těch míst. A je lhostejno, zda jsou jarmarkem laciného pozlátka, nebo jen tichým přiznáním.
Rádi vzpomínáme třeba na dávnou návštěvu proslulého poutního místa Mariazell. Malebné městečko (jak jinak v Rakouské spolkové republice) ve Štýrsku, odkud pocházela babička autora těchto řádek, patří k největším poutním místům Rakouska a k nejvýznamnějším mariánským svatyním ve střední Evropě. A dojem návštěvníka? Klid, vyrovnání, výdech a zamyšlení. Či, jak se také v těchto souvislostech říkává - usebrání se.
Ale netřeba jezdit tak daleko. Vezmeme si například Svatou Horu u Příbrami. Barokní areál, jedno z našich nejznámějších poutních míst. Najdeme ho 586 m n. m. vysoko nad Příbramí. Píšeme vysoko, protože výstup schodištní chodbou je nejen impozantní, ale také docela zabíračka.
Obdélný komplex ambitů (80 × 72 m) a 4 kaple v rozích tají uvnitř na terase původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, přestavěný a rozšířený (1660–1673) architektem - zvučného jména – Carlem Luragem. Pro příležitostného návštěvníka ale objekt trochu odtažitý, až ztracený. Osamělý. Byť skvěle zbudovaný a exkluzivně umístěný. Ale typicky strnule barokně oslovující. Ale, a to máme z vlastní zkušenosti, stačí popojít a stanout v odstupu, v lesíku mezi stromy na vrcholu Svaté Hory a žádaná síla místa je tu. A inspiruje a vzbouzí zamyšlení.
Ale u nás je i plno míst obyčejných. Malých, místních, mile komorních, a tím intimnějších. Kde jste si sami mediátorem (z lat.mediare = být uprostřed). Sami v sobě si v klidu a pokoji řešíte vnitřní spory a sami v sobě najdete kýžený vnitřní soulad. I taková poutní místa jsou. A jedno jsme poznali nedávno při pobytu v jihočeských Volarech. Píšeme o něm dokonce i na našem webu (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/volarska-lesni-krizova-cesta-aneb-kde-vsichni-k-volarskym-nebesum-vzhledneme/).
Ale jsou i místa, poutní (!), jež se po letech (ne vlastní vinou) zapomnění zvolna mění v místa znovu poutní, ale cosi už bylo zničeno, cosi porušeno a i když dech toho místa je nesporně týž, jak býval a má být, přehlušuje ho – zatím – výdech minulého zla a ignorance současna.
Takovým místem je dávné a kdysi slavné poutní místo - františkánský klášter v Hájku.Tam jsme jedné soboty, letošního doznívajícího ´babího léta´ - coby poutníci - doputovali.
První pouť z města nás svedla do nikam
Hájek (německy Waldl, latinsky Sacrasilva) je františkánský klášter se zahradou a loretánskou kaplí. Samota východně od obce Červený Újezd, asi 17 km západně od Prahy. Vedla tam dávná poutní cesta od známé pražské Lorety. Lemovala ji a dodnes místy ještě i lemuje řada tzv. výklenkových kaplí, z nichž některé se zachovaly, jiné zrekonstruovaly a řadu zničila ekonomie, industrializace a hlavně chamtivost lidí.
Do Hájku jsme putovali dokonce dvakrát. Ovšem poprvé zcela marně. Proč?
Inu, slavné poutní místo, kousek od Prahy nemělo a nemá šťastný osud. Výsledkem je, že je znovuobjevováno až teď. I námi, přiznáváme. Původní poutní cestu smetl čas a obnovované zbytky nemají (snad jen zatím) dost osvěty a publicity. A značení. Jen tak se stalo, že jsme se vydali sice z Hostivic, od vlaku Hostivice – Sadová, ale ne přes Litovice na Hájek, nýbrž jsme doputovali do Břví, a tam nás ´dobří´ lidé nasměrovali do Chýně. Čili ´do háje´, nikoliv na Hájek.
Druhá pouť se stala poutí konečně do Hájku
„Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“, děl prý Kutuzov. Podruhé jsme přípravu nepodcenili.
Použili jsme autobus č. 347 z Motola (konečná metra B) do stanice Hostivice Staré Litovice. Tam – u jedné ze zachovaných a opravených výklenkových kapliček vystoupíte a dáte se Litovickou ulicí okolo monumentální, avšak zanedbané Litovické tvrze rovně.
Pak pokračujete mírně do kopce ke křížení s okresní silnicí (doprava vede ulice Západní, doleva U nádraží, neboť o kus dál o vás je železniční zastávka Hostivice-Litovice).
Po překonání okresky už je to kousek cesty k přechodu přes koleje. A za nimi to už nejde jinak než po příjezdové komunikaci ´U sušičky´ podél průmyslového objektu. Za ním je odpočívadlo a hlavně první pořádné značení poutní cesty. A před vámi poslední kapličky a polní cesta a v dáli lesík a z něho vykukuje věžička. Tam míříte. Dva kilometry a jste tam. Škoda, že tak nádherná bezbariérová cesta není lépe naváděna. Stálo by to za to…
Poutní cesta do Hájku
K Hájku se putovávalo odpradávna. Až z Prahy. Od pražské Lorety, ale především z Dlabačova (kraj Gymnastické ulice), kde stojí první z 20 výklenkových kaplí, původně celou cestu lemujících. Oficiálně byla cesta zbudována v letech 1720 - 1724, a to z dobročinných darů. Stavbu provedl zednický mistr František Fortýn a malbu malíř Schar (Schor?).
Ve výklencích kaplí byly malby na omítce. Vždy v horní polovině plochy kapličky zobrazovaly výjev ze života Panny Marie, v dolní ze života sv. Františka. Nad výklenkem, pod římsou, byl pokaždé znak dárce, díky jehož daru byla kaplička zbudována.
Dnešní stav kaplí je - tak jako značení cesty a povědomost o ní – tristní. Druhá kaplička není. Nahradila ji ulice Za Strahovem. Třetí je v ulici U Ladronky, ale u soukromého majitele v zahradě.
Čtvrtou si lze prohlédnout snadno. Je poblíž usedlosti Ladronka. Pátá kaple je sice zachována, ale oficiální cesta k ní nevede. Je vidět zezadu z ulice Kukulova. I šestá kaple se špatně hledá, je ztracena mezi rodinnými domy v ulici Bolívarova. Sedmá padla za oběť majiteli už v roce 1910. Překážela na zahradě, v ulici Na Břevnovské pláni.
Osmá kaple se v roce 2009 stěhovala z odbočky K Bílému Beránku blíž ke kostelu Panny Marie Vítězné. Devátá stávala, ale už nestojí, na odbočce ulice Drnovská. Desátá kaple je vidět jen z Karlovarské ulice před křížením s Pražským okruhem. Jedenáctá kaple se také stěhovala, dokonce dvakrát. Kdysi na kraj ulice Na Hůrce, v roce 2012 opět překážela, tak ji posunuli opět o kus dál.
Dvanáctá kaple je přístupná jen po výpadovce, což je o život, a je v dezolátním stavu. Třináctá kaple dokonává za železničním viaduktem na křížení ulic Čsl. Armády a Okružní. Po demolice v roce 1950 z ní ale zbyl jen zbytek. Čtrnáctá se nacházela už v Hostivicích, na začátku Litovické ulice, ale vzala za své v roce 1878. Patnáctá kaple na křížení ulic Litovická a Sportovců dopadla stejně. Není.
Šestnáctá rovněž. Stála u železničního přejezdu a zlikvidovali ji v 19. století. Sedmnáctá kaple demolici nepotřebovala. V roce 1972 se zřítila sama sešlostí věkem. Osmnáctá byla obnovena 9. 9. 2017. Devatenáctá kaple hrdě stojí, byla totiž opravena na náklady Hostivic a nedalekého Červeného Újezdu. Bohužel výklenek vymalován není. Totéž platí i o zrekonstruované dvacáté kapli před Hájkem.
Loreta Hájek
Florián Jetřich Žďárský, pán na Kladně, Tachlovicích, Jenči, Újezdě, Žďáru a Hostivicích neměl mužské dědice. Slíbil (v roce 1621) Pánu Bohu a P. Marii postavit na svém panství Loretu, narodí-li se jeho choti syn. Šlo tehdy o jednu z prvních kopií Svatého domu (Casa Sancta) z italského města Loreto, o němž se věří, že v něm žila – ale v Nazaretě - Panna Maria a že Svatý dům byl přenesen z Galileje do Itálie anděly, a to ihned po ovládnutí Svaté země islámem.
Modlitby páně Floriána se ukázaly býti vyslyšeny. Jetřich se dočkal dědice - Františka Adama Eusebia. V roce 1622 proto vykonali jeho rodiče pouť do Loreta. Jednak tam poděkovali za syna, ale hlavně aby obšlehli míry na přislíbenou kopii Svatého domu u nich na pozemku. Návdavkem si z Loreta do vezli sochu Madony (Černé panny Marie Loretánské). Byla posvěcena dotykem s tou loretánskou.
Základní kámen pro Loretu u nás byl položen 12. 6. 1623, a to v lesíku u Červeného Újezdu, jenž se jmenoval Hájek a měl být vysazen už v roce 1589. Za dva roky od zahájení stavby 2. června 1625 hotovou kapli vysvětil ke cti blahoslavené Panny Marie Loretánské tehdejší pražský arcibiskup - kardinál Harrach. A kaple začala být navštěvována poutníky. Mnoha. Tak mnoha, že musela být dokonce rozšířena. Nového kardinálského posvěcení se dočkala 8. září 1630.
Po smrti obou manželů o hájeckou Loretu pečoval 35 let poustevník. Žil v domku u kaple. Syn Floriána, František Adam Eusebius, se ale o duchovní správu Loretánské kaple v Hájku postaral zásadně i jinak. V roce 1659 založil klášter Františkánů. Prvním představeným v Hájku byl P. Donula Paleu. Stavba kláštera se ale táhla. V roce 1668 vznikla věž s hodinami. Postupně vznikaly další části. Východní čtvrtina objektu byla podsklepena. Vznikl refektář, kuchyně a dispensatorium. Zajímavé je, že na stavbě se podíleli dva význační stavitelé své doby, Carlo Lurago (mimo jiné i stavitel Svaté Hory u Příbrami) a Ory Hoa Giovanni Domenico Orsi.
Františkánský řád byl ale přísný a jeho znakem byla chudoba. Je to totiž v jádru řád žebravý (ordomendicans), jenž nevlastní panství. Ale František Adam Eusebius klášteru prostředky zajistil. Řád dostával z kladenského a červenoújezdského panství 1200 zlatých rýnských ročně na výživu a oděv a na světla v kapli dalších 600 rýnských. Po smrti F. Adama Eusebia (zemřel bezdětný) se majitelé panství střídali. Mnozí ale klášter na jejich panství i podpořili.
V roce 1686 bylo například dokončeno 34 (!) obrazů Panny Marie v ambitu vyobrazených podle Mariánského atlasu P. Viléma Gumpenberga.
V roce 1689 byl zavěšen ve věži zvon, jejž posvětil opat benediktinského kláštera u sv. Jana pod Skalou. V roce 1707 byly na kůr umístěny nové varhany. V roce 1732 arcivévodkyně Marie Anna Františka Toskánská pořídila Hájku nový oltář Panny Marie Pasovské (starý postavil r. 1675 Maximilián z Martinic) a dala v něm uložit ostatky sv. Justina mučedníka, jenž připutoval ve vší slávě na nosítkách, oděn brokátem. Jeho krev byla uložena v ampuli a prsty v relikviáři.
Zázraky se dějí nejen v Lurdech
Značného významu se těšila voda spojená s klášterem. Klášter byl zásoben vodou hned ze dvou pramenů. Jeden - léčivý - vytryskl v roce 1662. Druhý prýští v lesíku.V roce 1684 byly oba zasvěceny. Léčivý, Panně Marie Loretánské, druhý sv. Antonínovi Paduánskému.
Hájecká Loreta byla oblíbeným poutním místem.
První pouťse konala z Týnského chrámu na Staroměstském rynku už v roce 1628. V roce 1722 se uvádí 60 tisíc poutníků ročně.
K popularitě kaple totiž přispěly zprávy o zázracích, s nimiž se místo pojí. V ničivém suchu roku 1718 si tu lidé z Hostivic, Tachlovic a Hořelic vyprosili na Panně Marii déšť. Ale nejvíce zázraků se týká zdraví. K vrcholným událostem nesporně patří příběh z roku 1735. Jistá K. V. Doležalová z Prahy se po porodu dvojčat jevila mrtvou. Zoufalý manžel se za ni modlil k hájecké P. Marii a žena se probrala (a to již dostala svátost umírajících!). Prý uzřela u lože Madonu černé tváře.
Po pouti do Hájku, kterou s manželem záhy vykonali, seznala, že ona spatřená byla právě hájecká Madona. Mnoha lidem vykonaná pouť k Madoně z Hájku vrátila zrak. Doloženy jsou jmenovité případy z let 1727, 1738, 1740, 1743 (dokonce třem osobám během tohoto roku). Při očních chorobách zjevně pomáhala voda ze studny sv. Antonína.
P. Maria pomáhala i u jiných chorob: v roce 1738 F. I. Kreutzkremsierovi od nehybnosti údů, stejně i A. M. Blažkové (ta pak vykonala do Hájku pouť) či Anně Šimánkové. A tak dále a tak dále…
Procesí do Hájku
Poutníci putovali do Hájku hlavně o mariánských svátcích z okolních vsí a městeček. Procesí do Hájku, jako každá jiná procesí do poutních míst, začala loučením ve farním chrámu (či před ním), pak šla s korouhvemi a sochami P. Marie (nesly je družičky), sv. Anny (vdané ženy) a sv. Josefa (mládenci). Procesí vedl kněz či zpěvák předzpěvující písně mariánské.
Pražská procesí šla se zpěvem a ´v parádě´ městem až za Říšskou bránu (stála za Strahovským klášterem). Tam se převlékli do všedního, sochy a korouhve přendali na vůz a putovali císařskou silnicí ke Klášteru bělohorskému a pak do Hájku. U kapliček postáli a pomodlili se. Zvláště slavná byla pouť v roce 1723 (sto let od založení kaple). To klášter navštívil i císař Karel VI. Podobné to bylo i při příležitosti třistaletého výročí (1926), kdy dorazilo šest tisíc osob.
Moderní doba, soumrak kláštera
Za okupace klášter v Hájku zrušen sice nebyl, ale stal se depozitářem Archivu Země české. Byly tam uloženy archivy klášterů jiných řádů, jež zrušení neunikly.
Po roce 1948 začalo všeobecné proticírkevní tažení. V noci ze 13. na 14. 4. 1950 byly na příkaz Státního úřadu pro věci církevní přepadeny mužské kláštery celé republiky. STB zabavila majetek a řeholníky svezla do klášterů sběrných. Hájek se stal jedním z nich. Zprvu byl určen jen pro mladé kleriky různých řeholí. V roce 1951 je ale vystřídali kněží, věznění v Želivském klášteře. Mohli tu denně sloužit mši. Ale jinak pracovali od 9 hodin ranních na poli, pile, ve vepříně či v klášterní zahradě, v krejčovské dílně, rámovali obrazy a navlékali růžence pro VD Charitu. V roce 1953 však Hájek zanikl i jako sběrný klášter a stal se vojenským skladištěm.
Nová doba nese mnoho problémů
Po roce 1991 byl klášter františkánům vrácen. Komplex už byl ale téměř zničen. Postupné opravy začaly až v roce 1997 a jsou kvůli omezeným finančním možnostem řádu značně omezené dosud. Dělá se jen nezbytné. Na opravy většího rozsahu sice přispívá Ministerstvo kultury ČR a Středočeský kraj, ale i to neodpovídá stavu předchozí devastace.
Je smutné, že zveřejňujeme seznamy našich spoluobčanů, jejichž majetky se pohybují už nejen v milionech, ale v řadě případů v miliardách korun, ale bohatí však jistě nepatří mezi ty, co by věnovali podstatnou částku na tuto opomíjenou pamětihodnost. Stejně tak nikoho z nich nenapadne, aby sami financovali opravu či její část. A to mnozí z těchto samozvaných nadlidí disponují stavebními firmami a v rámci svých developerských aktivit likvidují celé čtvrti a místa našich měst a městeček. Včetně historických. Neškodilo by jim, alespoň pro vlastní svědomí (musí ho snad mít, pokud jsou ještě lidé) jako kompenzaci všeho svého zlého činění, aby udělali dobrý skutek a dopřáli (těm, co nejezdí až na místo autem, ale poctivě putují jako poutníci) při návštěvě Hájku nejen potěšení ducha, to tu funguje, ale i oka a hrdosti nad tím, co předkové dokázali a co moc doby nedávné téměř zničila a moc současná hraje povětšině ´mrtvého brouka´.
A ještě slovo na cestu hájeckým poutníkům,
jak je vyřkl P. Jan Maria Vianney Dohnal OFM,
rektor klášterní kaple Navštívení Panny Marie v Hájku:
„Jsou také poutní místa, která jsou velmi jednoduchá, prostá, někdy i zpustlá. Jsou poutní místa, kam se již dlouho nikdo nepřišel pomodlit. Ale i taková místa často prožívají svá znovuzrození…“
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková