Pokus o létání s Radičkovovým dílem aneb když obyčejné věci vyprávíme neobyčejně
Divadlo Na Perštýně – Praha
30. 10. 2017
Čas plyne. Psal se rok 1975 a autor těchto řádků prožíval se svou budoucí ženou nádherný čas lásky, poznávání se a bezstarostnosti. Tedy, až na to, kam za Prahu s batůžkem v sobotu a kam za kulturou přes týden? O to jsme starost měli. Snad vůbec jedinou. Paměť je milosrdná.
Národní divadlo nám tehdy bylo vlajkovou lodí. Měli jsme abonentky na mix oper, činoher a baletů. A nebylo tak představení, jež by nám neuniklo. A právě v roce 1975 hýbal divadelní Prahou ve Zlaté kapličce, v její scéně v Laterně magice, herecký koncert Mistrů v divadelním trháku sezony ve hře Sníh se smál, až padal. To jsme samozřejmě nemohli přehlédnout a nevidět. Už kvůli kvartetu Mistrů nad Mistry pány, Ladislavovi Peškovi, Františku Filipovskému, Bohuši Záhorskému a Jiřímu Sovákovi. Nezapomenutelné. Nezapomenuté…
Ale znáte mládí. Neřešili jsme, kdo to napsal. Programy jsme sice sbírali, ale uložení do přihrádky neznamenalo ještě uložení do paměti. Jen pocit zůstal. A dobrý. Moc dobrý…
Přišla nám pozvánka…
„Jeho Excelence Lačezar Petkov, velvyslanec Bulharské republiky, Velvyslanectví Bulharské republiky a Bulharský kulturní institut v Praze mají čest Vás pozvat na ´Pokus o létání s Radičkovovým dílem´,
jež se koná 30. 10.2017 v Divadle Na Perštýně.
Vystoupí význační čeští umělci,
kteří hráli v inscenaci ´Pokus o létání´ v Divadle v Dlouhé (Ivana Lokajová a Jan Vondráček)
a jedinečný slovenský Lazar - Marián Labuda, jenž exceloval v Radičkově Lazařině.
Zvláštním hostem bude prof. Jan Burian, ředitel Národního divadla,
jenž inscenoval v Plzni ´Pokus o létání´ v České republice vůbec poprvé.
Z Bulharska pak přiletí herci Marta Vačkova a Vladimir Penev, aby přednesli úryvky z Radičkovovy prózy,
Rozalija Radičkova, dcera Jordana Radičkova a dramaturgyně sofijského Národního divadla Ivana Vazova.
Večer zahájí PhDr. Ivana Srbková ze Slovanské knihovny, součásti Národní knihovny ČR.“
Mocná síla internetu…
Samozřejmě, že bychom takové vzácné pozvání neodmítli. Už proto, že jsme my, www.www-kulturaok-eu.cz a v Praze působící Bulharský kulturní institut (www.bki.cz) v přátelském vztahu a téměř pravidelně pro naše čtenáře rádi objevujeme u nás – žel – nepříliš známé bulharské výtvarníky a další umělce, které nám právě BKI štědře představuje.
Ale – přiznáme se – jméno Jordan Radičkov nám na první čtení neřeklo nic. Ostuda a naše mínus. Jsme ale zvídaví a vzhledem k akci bylo jasné, že Jordan Radičkov je někdo, koho bychom měli znát, či alespoň poznat. A tak pomohl Google. V české i bulharské verzi. A světe div se. Jordan Radičkov napsal ´naši´ dávnou a dosud v paměti zasutou hru – Sníh se smál, až padal. Kde je zasut její program z té doby před 42 lety, si už nevzpomeneme, stejně jako na jméno autora, ale na hru a její hlavní čtyři představitele zapomenout nejde. Na ústech se nám rozhostil nostalgický úsměv a my pádili do Divadla Na Perštýně nejen ze slušnosti a k poctění, ale i ze zvědavosti, rovné té mladické z našich dávných let.
Symbolika nebo zásah autora shůry…
Jordan Radičkov (24. 10. 1929 - 21. 1. 2004) je bulharský prozaik a dramatik, jenž - jak jsme se z úst PhDr. Ivany Srbkové dozvěděli - patří v Česku k nejvíce překládaným bulharským spisovatelům. Dokládala to ostatně i výstavka uspořádaná ve foyer divadla (nyní je k vidění v suterénu BKI Praha), kde kromě dobových plakátů na autorovy hry, které se u nás hrály, nabízela i různé dobové výstřižky a dokumenty. Samozřejmě mezi tím vším nechyběl ani námi hledaný plakát na ´naši hru´ Sníh se smál, až padal (komedie o 5 dějství a epilogu) z doby jejího provozování v Národním divdle. Zadívali jsme se, zasnili, vzdychli nad ufrnklým mládím a sladké době prvních společných zážitků a … náhle bum!
Plakát – jediný ze všech v tom foyer se utrhl a … padal!
Zůstali jsme zkoprnělí, ale pak jsme se smáli. Mladě jako kdysi. A kradí jsme pohlédli ke stropu a v mysli i dál, až nad oblaka, odkud na nás musel – to nebyla náhoda, to byl autorský záměr – odkud na nás - nesporně - zhlédl sám autor: „Vy moulové, vaše herce si pamatujete a na mě jsme chtěli zapomenout? Tak to ne, žádné takové. Bum a už si mě a mou hru bude vždycky dávat do spojení.“ A nebo, že by to bývala byla jen a pouhá náhoda? Tomu se věřit nechce…
O autorovi
Mnohé padalo (skoro jako sníh) z jeviště Divadla Na Perštýně a my se smáli, až jsme padali také. Vzpomínali lidé, co se s Jordanem Radičkovem protli jako s divadelníkem. Ale objevné a snad ještě poetičtější a krásně zemité byly ukázky z knih Jordana Radičkova.
Krátké povídky, eseje, čteny v bulharštině a podány bulharskými umělci – Martou Vačkovou a Vladimírem Penevem (český text se promítal na plátně), měly tolik vnitřního dobra, moudra a humoru, že jsme po letech neobjevili jen tu ´naši´ hru a hry tohoto dramatika vůbec, ale i nepatrnou esenci jeho daleko rozsáhlejšího díla literárního (ale také kreslířského). A hle, o důvod víc navštívit urychleně knihovnu a nedostatek dohonit. Než dospějeme tam, kde on už je, to musíme napravit. Čas běží…
Jordan Radičkov
Jordan Radičkov byl v 2. pol. 20. st. u nás nejhranější bulharský dramatik. Jeho divadelní hry Sníh se smál, až padal, ale i další - Mela, Pokus o létání, Košíky, My, vrabčáci či Lazařina, byly uváděny v 70. a 80. letech na předních divadelních scénách Prahy, Brna, Liberce, Plzně, Českých Budějovicích i Olomouce.
Na inscenacích se podíleli, a s nadšením, čelní čeští režiséři. Bylo to totiž ´tak nějak´ ještě průchodné (ač, divadlo oklešťovala normalizace), ale bylo to už ´tak trochu za hranou´ vzdor té normalizaci. A hlavně, to byla ideální šance kultivovaně se vyjádřit a nezlikvidovat si při tom divadlo díky agilním očím a uším poplatných kulturtrégrů.
Jména těch, co se Radičových her odvážně chopili (Karel Kříž v Liberci a pak i v Praze, jenž uvedl Radičkovovu Melu, či zmíněného Jana Buriana), mluví za vše. A excelentní byla i obsazení. A nejen v ´naší´ inscenaci Sníh se smál, až padal.
Jordan Radičkov se narodil ve vesnici v podhůří Staré planiny (Kalimanica), o níž tvrdil, že byla nejzajímavější vesnicí, co kdy poznal a kam se po celý svůj život neustále vracel. Rané texty byly sice ještě ve vleku bulharských klasiků, ale dlouho ne. Byl svůj. Psal hlavně drobné, vtipné, moudré, poetické povídky a novely. Jakési rozvité anekdoty. Ale třeba i grotesky, alegorie, bajky, apokryfy, satiru. Texty jsou jazykově prosté a vychází z lidových vyprávěnek. Klidně si – dokázal nám to přednes ukázek bulharských divadelníků – jeho ´povídání´ představíme u ohýnku na salaši z úst moudrého, vrásčitého a s životem vyrovnaného - bači.
Jordan Radičkov se rád - z pohledu venkovana z dědiny – trefoval do měšťáků a jejich nesmyslných životních cest a zvyků. Stačí připomenout jen tituly jeho povídek (Bláznivá tráva, Bourec morušový, Dálnice, Den co den v lese, Dešťový vlak, Dřevěný hák, Horké poledne, Japonský hotel, Ježek, Kozel, Malý lyžař či Mravenci si prohlížejí pušku...).
Jordan Radičkov psal scénáře filmů a inscenací (Pokus o létání, Pastýřův dar, Poslední léto, Připoutaný balón) a napsal řadu knih (1973 - My vrabčáci a Skalní kresby, 1974 - Cirkulárka, 1977 - Vzpomínky na koně, 1984 - Všichni a nikdo, 1987 - Něžné povídky, 1988 Něžná spirála a Střelný slabikář). Co téma, to obyčejné věci, o nichž vyprávěl neobyčejně.
Specifikou Radičkova jsou divadelní hry. Nedodržuje tradiční kostru hry, po svém prezentuje místo, prostor i čas, nepíše hlavní a vedlejší role, ignoruje posloupnost dialogu. Nerespektuje zvyklostní dějový vývoj. Zato preferuje nečekané kontrasty tragična a komična a s gustem nadužívá opakování.
O tom, že Jordan Radičkov má místo jak v bulharské dramatice a literatuře, tak ve světové, svědčí mimo jiné i to, že byl přeložen do 26 jazyků a že se jeho hry se ve světě hrají dosud. Ale jak jsme se dozvěděli, tak nejen my, ale i on, prý, vzpomínal s potěšením na jeho (naši) adaptaci hry Sníh se smál, až padal, která se konala u nás v Praze. Čemuž jsme se ani moc nedivili.
A doma v Bulharsku? Dodnes je Jordan Radičkov na repertoáru tamních divadel, neboť zůstal vesnickým klukem z rodné Kalimanice. A jako spisovatel i lidovým pozorovatelem. Vždy totiž psal tak, jak myslí obyčejní Bulhaři. Čímž musel zákonitě oslovovat normální obyčejné lidi.
A ještě nás potěšilo, že v Bulharsku zlidovělo rčení: „Sněží jak u Radičkova…“
V Praze ten den ještě nesněžilo, ale sálem se snášela pohoda a dopadala na nás jako příjemný, hladivý a vlahý sníh.
Byl to krásný večer. Jen bylo škoda, že Jordan Radičkov už mezi námi není…
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: www.bki.cz, © Ing. Olga Koníčková