Poděbrady, Lázeňský park, 6. – 13. 9. 2020 aneb věřme, že se tam zase bude tančit pro radost
Každé opravdové lázně, mají lázeňský park. Ne všechny si však mohly dopřát tak velkorysý jako Poděbrady. Jeho současná rozloha je 9 hektarů! Dost na klid pro každého, dost laviček pro všechny, dost intimních zákoutí pro ty, co chtějí intimitu, dost zeleně pro její milovníky, dost uměleckých děl ve veřejném prostoru pro jejich obdivovatele a jedno z nejkrásnějších míst k pobývání i pro nás dva…
Perlou každého lázeňského parku má být kolonáda. Je. Poděbrady si zajistily opravdový klenot. A z domácích zdrojů. Autorem klíčového návrhu byl arch. Vojtěch Kerhart, který pocházel z Poděbrad a dobudována byla v závěru šťastné doby pro moderní architekturu, v r. 1938. Je vzdušně prosklená a završená unikátní sklobetonovou kopulí, jež je pro tuto kolonádu, pro celý Lázeňský park i Poděbrady samé, typická svojí siluetou.
Vystoupíte z vlaku a jste v lázních
Ne každé lázně mohou při příjezdu vlakem nabídnout tak famózní entree, jako Poděbrady. Projdeme-li nádhernou funkcionalistickou budovu nádraží, ocitáme se rovnou v rozlehlém lázeňském parku. Stačí jen přejít ulici. A prostoupíme-li optickou hradbou stromů za komunikací před nádražím, hledíme na skvostnou kolonádu uprostřed parku.
Vždy, když jsme do Poděbrad přijeli a nejčastěji to bylo právě vlakem, snad i pro tento úvodní vjem, vydechli jsme: „A jsme doma.“ My, rodilí Pražáci. Ale také, celoživotní navraceči do „našich“ Poděbrad. Po jistý čas společného žití jsme dokonce zvažovali pořízení bytu na stáří v Poděbradech a dožití v místě, nám tak blízkém. To se sice nezdařilo, ale na vině nejsou Poděbrady, nýbrž naše omezené možnosti. Zkrátka, člověk míní, život mění…
Lázeňský park
Lázeňský park na počátku poděbradského lázeňství, tedy po roce objevu 1. Pramene v roce 1905, nebyl takový jako dnes. Úpravou, a hlavně rozlohou. Dnes sahá od funkcionalistického nádraží až k Náměstí krále Jiřího. Vznikal, či přesněji, byl utvářen, až k současné podobě, po celou dobu existence lázní v Poděbradech. A nutno s uznáním říci, že až kam nám paměť sahá, tedy téměř tři čtvrtě století našich cest do Poděbrad, nikdy nebyl ladem a dodnes není. My sami pamatujeme víc jeho podob. Včetně té s nemístnou sochou „velikána“ za Fontánou, jenž tam stanul po válce a jako tehdy vše, „na věčné časy“. Zmizel, jako ty věčné časy, po roce 1989. Naopak se na jiné místo Lázeňského parku vrátil jiný muž, opravdu veliký a navíc, logicky k nám patřící, T. G. Masaryk. Inu časy se mění a park v nich. Zatím poslední větší úprava Parku se konala v letech 2003 – 07. Týkala se severní části, té blíže k nádraží, té, kam vstupujeme po cestě vlakem, té, co se vyznačuje - oproti jižní části - formálnější úpravou…
Nejstarší část parku
Za původní lázeňský park lze označit část vytvořenou na pozemku někdejšího panského sadu. Tento prazáklad Lázeňského parku měl necelé 3 ha. Ale už tehdy se mu věnovala pozornost, neboť si Poděbrady byly vědomy jeho významu. Proto také jeho uspořádání svěřily arch. Františkovi Jandovi (1886 – 1956), který byl nejen architekt ale také urbanista. Vystudoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu v časech, kdy ji vedl sám Jan Kotěra. A Poděbrady se staly Jandovou „výkladní skříní“. Krom úpravy prvního prapočátku lázeňského parku, se do místopisu města zapsal i tak významnými počiny, jako byly kolonády Zimní (1910) a Letní (1911). Navrhl i Hotel Zimní lázně (1912), kde jsme shodou okolností trávili náš poslední poděbradský pobyt. Z Jandova architektonického ateliéru vzešel i secesní lázeňský penzion na rohu Riegrova náměstí a Lázeňské ulice (1912) a půvabná Vila Amálka na rohu Studentské a Palachovy ulice. Ale také nynější Kongresové a kulturní centrum, o němž píšeme o něco dále. Janda, však pro Poděbrady vypracoval také dokonalý a moderní územní plán úpravy a rozšiřování lázeňského středu města směrem k dráze. Tedy plán zástavby, jakou dnes známe. Arch. Janda, ale - abychom byli objektivní - neprojektoval jen pro Poděbrady. Jeho stavby jsou i v Mladé Boleslavi, Mnichově Hradišti a jinde a k funkcionalistickým klenotům dle jeho projektu, patří také mistrovská Waldekova vila v Hradci Králové (1937).
První rozšíření Lázeňského parku
Park růstem lázní a jejich významu, začal být - co do plochy – nedostatečný. Poděbrady začaly usilovat o rozšíření. V zájmu lázeňských hostů a k prospěchu jejich procházek a relaxu. Proto Poděbrady, k podpoře narůstajícího zájmu, investovaly a vykoupily od bratrů Hlaváčků statek. Býval v ulici Na Valech, za Albertem - „růžovým slonem“.
Pojetí této části parku bylo odlišné od první. Vzniklo tenisové hřiště, voliéry, s mývaly, opičky, papoušci, želvy a další zvířátka. Vstup byl vyhrazen pouze lázeňským hostům, kteří proto dostávali speciální legitimaci. Uvádí se, že areál zdobily dokonce palmy…
My na www.www-kulturaok-eu.cz nevíme, zda šlo o voliéry, jež byly instalovány při rozšíření o Hlaváčkovic statek, ale po překročení ulice na Valech, jsme v těch místech ještě kolem roku 1976 rádi míjeli voliéry, v nichž byla ještě zvířátka a hlavně ptactvo. Už tam, při kraji parku, podél Studentské ulice až k budově školky, po nich není ani stopy. Odvál je čas, ale my, když jsme do té části parku zavítali, vzpomínali jsme na počátky naší lásky a ten zajímavý kout Lázeňského parku, jejž jsme kvůli těm voliérám neopomněli nikdy navštívit…
Druhé rozšíření Lázeňského parku
Nároky a hlavně počty návštěvníků Poděbradských lázní a snaha o vzornou prezentaci vůbec, spolu s rozvojem uživatelského komfortu hostů, si vyžádaly od Poděbrad brzo další rozšíření Lázeňského parku. Došlo k němu počátkem 30. let odkupem zahradnictví Čeňka Bašty a několika přilehlých pozemků od soukromníků. Park se tím rozšířil o dalších 5 hektarů.
Záhy začaly úpravy plochy co má park dodnes, tedy k nádraží. Pozemky se v park proměňovaly postupně, a i v tomto případě se tvorby této části ujali renomovaní tvůrci. Byli to arch. Josef Kumpán a B. Duchač - Vyskočil. Jejich úpravy byly ukončeny v roce 1938.
Připomeňme, že i tentokrát se zadavatelé neobrátili jen tak na někoho. Arch. Josef Kumpán (1885 – 1961) byl přední krajinářský a zahradní architekt, jenž se významně přičinil o současné české sadovnictví. Absolvoval Vyšší ovocnicko-zahradnickou školu v Lednici a praktikoval v zahraničních specializovaných firmách (Moser & Fils ve Francii, Jacob Ochs v Německu). Kromě nové části poděbradského parku, projektoval i četné zahrady vilové a zámecké (Zbraslav, Lány). V Praze zahrady na Valech a Fürstenberskou. Věnoval se i veřejným parkům a sadům (Růžový sad na Petříně). K jeho projektům patřily také botanické zahrady a zahradní kolonie po celé republice. Byl odborníkem, který má v porovnání s jinými podobně zaměřenými odborníky, na kontě úplně nejvíc realizací veřejné zeleně.
Novější část parku prošla změnou i nedávno. Rekonstrukce byla zahájena v roce 2002 a trvala do roku 2004. Logika parku se zásadně nezměnila, stále je to park anglického stylu s obdélníkovou zelenou plochou obklopenou zleva - při pohledu od nádraží - trojřadou alejí mohutně vzrostlých stromů, vpravo dvouřadou. Obnova projektoval arch. Tomáš Jiránek.
Park jako galerie ve veřejném prostoru
Lázeňský park je nejen příroda a relaxace, ale je zaplněn také nejrůznějšími uměleckými díly, takže už jen procházka tudy zaujme a uspokojí nejrůznější zájmy návštěvníka.
Parkem jsme za léta pobytů procházeli nesčetněkrát. A nikdy se nám takzvaně neokoukal. Nabízí bezpočet možností kudy dnes a kudy zítra, i laviček s nejrozmanitějšími výhledy. Po jedné z jeho stran navíc vede trvale živé a bohatě pestré hlavní korzo všech, kdo park jen míjejí, spěchaje k náměstí či k nádraží, i těch, co do parku četnými vstupy míří nebo jej potěšeni opouštějí. A podél tohoto korza, téhle živé lidské tepny Poděbrad, jsou rozesety různé umělecké počiny. Tak jak je zde navršil čas a utvářela historie Lázeňského parku.
Květinové hodiny
Nejznámější jsou Květinové hodiny. Určují čas města i pobytu hostům a denně, asi hodně časně, nikdy jsme u toho nikoho nezahlédli, kdosi trpělivě přesází aktuální datum. Denně!
Hodiny z roku 1937 mají předobraz v Německu ve městě Zittau, Žitava.
Květinové hodiny se od počátku téměř nezměnily. Jediná větší změna byla v roce 2006. Mírná změna vizuální a především výměna dosluhujícího stroje pod ciferníkem.
Poděbradský trpaslík
Rádi jsme vždy také zavítali za roh, za hodiny, k Trpaslíkovi, co odbíjí místní čas na muchomůrku větší než je on. Je to spíše dětská atrakce a je dost kontroverzní. Vybavujeme si diskuze o jeho ponechání, i o tom, že se z pohledovějšího místa u Květinových hodin, musí odstěhovat. A tak byl odsunut za roh, aby – jsa brán co by kýč – sešel z očí i mysli některým hostům. Pro nás byl ale vždy roztomilou kuriozitkou co cinká kladívkem o muchomůrku. Je to asi o tom, jak se uzavírá a sbližuje životní kruh od dětství do stáří. Takže nadšeny jsou u trpaslíka jak děti, tak staří, neboť jejich koloběh se otevírá i zavírá v témže bodě…
Jo, a Trpaslík je technická památka. Sestrojila ho v roce 1938 firma J. Berounský, Svratka.
Poděbradský orloj
U vstupu do parku, směr od náměstí Jiřího z Poděbrad, je ještě jedna kontroverzní zajímavost, zvaná Poděbradský orloj, vysoký 3 metry. Stojí tam od roku 2011, takže si letos vystál už desetiletku. Autorka, výtvarnice Lucie Seifertová (specializuje se úspěšně na dětská leporela) chtěla, aby se u diorámy (tak se instalace označuje technicky), lidé smáli a zlepšila se jim nálada. Z Orloje se tak zábavnou formou zájemce dozví o zajímavých historických událostech Poděbrad. Od počátku bylo proto dílo koncipováno jako atrakce pro turisty. Technickou stránku vyřešili Jaromír a Tadeáš Klabanovi. Sloup tvarem kopíruje věž poděbradského zámku a po vhození mince zahraje písničku a rozpohybuje za plexisklem pod stříškou s hodinami, figurky příhodné pro Poděbrady. Co si tak vzpomínáme, jsou to golfista, konzument minerálky nebo dáma na masáži aj. Závěr promenády figurek patří řehtání koně, což je pro Poděbrady a jeho část Zálabí, se známým závodištěm a stájemi, příznačné také.
Zde nutno dodat, že nevíme, zda - při platných opatřeních - smí fungovat Poděbradský orloj. Bývá u něj hlouček a nemívá rozestupy. Při naší poslední návštěvě jsme si ale Orloj „nezapnuli“ a ani nevšimli, zda někdo jiný ano. Nějak nás to tentokrát nenapadlo. Jo, a abychom nezapomněli, normálně Orloj hraje skladbu, zkomponovanou přímo pro něj. Nahrál ji muzikant, říkající si Pancho, a nazpíval ji s místním dětským souborem Základní školy Na Valech, působícím pod názvem Kvítek. Atrakce ale také už od počátku vzbouzí, ostatně jako vždy vše „jiné“, rozpory. Od výhrad k jeho umístění, přes ozvučení až po kritiku sdělovaných informací. Ale jak to tak vypadá, když je tam už 10 let, tak zatím ty vlny rozbrojů vyhrává…
Fantovy vily
Daleko zajímavější než Poděbradský orloj, jsou pro nás dvě vily nacházející se vlevo a vpravo u kraje Lázeňského parku, ve směru od náměstí Krále Jiřího. Jsou si relativně podobné. Ta nalevo, méně nápadně umístěná, je Vila Kouřimka. Ta vpravo, na kraji Havlíčkovy ulice, je pohledově znatelnější a nazývá se Obereignerova vila. Obě jsou dílem dalšího významného tvůrce, arch. Josefa Fanty (m. j. autora známé pražské kavárny na hlavním nádraží zvané právem Fantova kavárna). Pro nás je významnější vila Obereignerova. Důvodem je, že na podstřešním portálu má nápis, jenž nás celý život svojí geniální výmluvností fascinuje. A to tak moc, že příznivci našeho webu teď právě asi odhalí zdroj inspirace pro slogan na titulní liště webu www.www-kulturaok-eu.cz. Na Fantově Obereignerově vile totiž stojí: „Komu se nelíbí za moje na mém, ať lépe postaví za svoje na svém“. My jsme si to dovolili parafrázovat, protože tak, jako vynikající architekt a majitel-investor jistě sklízeli za své dílo pošklebky, tak i my jsme si při vzniku našeho webu užili své. Inu, lidská povaha, a česká zejména, už taková je. Ale ne, že bychom snad náš web srovnávali co významu s dílem Josefa Fanty…
T. G. M.
Vstupní „bránu“ lázeňského parku střeží tatíček Masaryk. Autorem důstojné stoicky působící sochy 1. prezidenta republiky byl Otto Guttfreund. Dnešní socha, není původní. Je to kopie. Původní byla – jak jinak – za okupace odstraněno a roztaveno. Navíc nestálo právě zde, nýbrž v parku za poděbradskou poštou, v Purkyňových sadech. Hned po válce byla socha – jak jinak – obnovena. Ale po roce 1948 opět – jak jinak – odstraněna. Vrátila se, až k devadesátinám republiky, 28. 10. 2008. A dostala výraznější místo. Na počátek lázeňského parku.
Jsme přesvědčeni, že je to vhodné místo, protože nepůsobí tak formálně. Nahrává tomu především současná vodní relaxační plocha s pergolami, vodotryskem a příjemnými místy, hned za tatíčkovými zády. Fontánka, vodotrysk, umělý potok a vodní kaskáda, jsou - nejen za teplého počasí – místem, kde si prakticky trvale hrají děti. V létě nadšeně brouzdají vodou, dávají skrápět vodotryskem a popelí se tak - přímo symbolicky - u nohou zakladatele státu.
Eliščin pramen
Výpravným uměleckým artefaktem je Eliščin pramen. Najdeme ho po levé straně promenády, naproti parčíku u Galerie Kuby. Nelze jej cestou po promenádě přehlédnout. Je tam už od roku 1910, kdy byl navrtán. Za naší poslední návštěvy jsme s radostí zjistili, že už se z něj dá zase ochutnat minerálka. Řadu let, co pamatujeme, to nešlo a pramen byl jen vizuální uměleckou záležitostí. Šlo obhlížet jen bublající vodní hru v uměleckém balení. Pramen totiž tryská z měděné vázy vzhůru do skleněné polokulovité kupole a celé to završuje secesní stříška na nosných sloupcích. Vše zdobí secesně laděné rostlinné motivy a umělecké detaily. Vídali a obdivovali jsme pramen opravdu léta za našich pobytů, a ochutnali ho - skoro až symbolicky - při naší poslední návštěvě. Jako kdyby na rozloučenou…
Podium…
V prostoru mezi Eliščiným pramenem a objektem zvaným Kongresové centrum, je plocha s písčitým povrchem. Od jara do zimy, je zaplněna lavičkami otočenými k montovanému podiu, jež po většinu roku skoro nikdy nezeje prázdnotou. Snad jen když se střídají programy. To pak je ale zaplní děti, aby si vyzkoušely, jaké to je stanout na prknech, co znamenají svět. Jinak tu jsou koncerty a různé zábavní aktivity téměř od ráno do večera.
Kongresové a kulturní centrum
Kongresové centrum navazuje na prostor pro zmíněné podium, protože pořádané akce často bývají vzájemně propojené. Kongresové centrum zde stojí od roku 1912, když bylo dostaveno za dva roky podle projektu již námi zmiňovaného arch. Františka Jandy.
Jde o nízkou, ale rozložitou budovu, která od počátku slouží jak kongresovým účelům, tak kultuře, tanečním veselicím, koncertům a v jeho rámci je k dispozici i příjemná restaurace. V letech 1992 – 94 jsme se zde pravidelně, z titulu naší novinářské profese, zúčastňovali i vícedenních kongresů. V koncertním sále jsme zase absolvovali za pobytů nejeden koncert. A v restauraci, nabízející vnitřní prostory a kavárenskou část s tanečním parketem, ale i venkovní terasu sousedící přímo s promenádou, jsme si mockrát vychutnali oběd a absolvovali nejedno večerní posezení při sklence něčeho dobrého.
Od sochy k soše
Už vstupem do parku se vchází do přírodní galerie. V prvé části parku, objevíme bustu Antonína Dvořáka od Jana Pichla z roku 1961. O kus dál sochu Alegorie země od Ladislava Beneše a naproti, přes promenádu, u Kubovy galerie, v parčíku před - za našeho posledního pobytu kompletně rekonstruovanými - Letními lázněmi, ční nejstarší socha lázeňského areálu, vážná, klasicistní busta Bedřicha Smetany od Josefa Wagnera. Je tu od roku 1935.
U Květinových hodin, začíná „umělecké těsno“. Vedle nich je od roku 2006 obří keramika od Milana Exnera "Tři srdce", o 25 m dál, plastika Ztracený ráj Jakuba Obrovského, zobrazující Adama s Evou a jablkem. Naproti je Malá tanečnice od Jana Hány (1927–1994). A směrem ke Kolonádě profesora Libenského, je dynamická socha ležící dívky od Břetislava Bendy.
Přímo před Kolonádou je další socha dívky, tentokrát Klečící dívka od sochaře Otto Sukupa.
Kolonáda Profesora Libenského
Kolonáda profesora Libenského je geometrický i logický střed Lázeňského parku. Prosklená stavba nad pramenem minerální vody, byla vystavěna podle návrhu arch. Vojtěcha Kerharta, v roce 1938. Zprvu se jí říkalo Nová kolonáda. I pramen, nad nímž se Kolonáda klene, měl na počátku jiné jméno, nazýval se Pramen Boček z Kunštátu. Je dodnes činný, a když je otevřena hala nad ním, tak se dá do svého nebo na místě poskytnutého kelímku natočit a ochutnat.
Pamatujeme, že v bazénku kolem vývěru plavaly k obveselení dětí gumové hračky. Nebylo jich moc, asi je někdo odebíral, protože děti, které sem přiváděly své rodiče, je tam nejednou samy vkládaly a na památku nechávaly. I náš syn v přiměřeném věku tak, s naším svolením, učinil. A pak při výletech do Poděbrad, jsme bývali taženi, ke Kolonádě, jestli tam ta jeho kačenka – tušíme – ještě plove. Kupodivu - asi měla štěstí či byla úspěšná, vydržela tam téměř rok, zatímco většina ostatních se obměňovala. I na ni jednou došlo. Syn to vzal statečně, s tím, že je rád, že si ji už konečně někdo, kdo ji chtěl, vzal domů na hraní. Nebrali jsme mu iluze.
Architektura Libenského kolonády, je v konstruktivistickém stylu a má podobu sloupové haly zastřešené plochou střechou, na níž navazuje kruhový sloupový pavilon s unikátní sklobetonovou střešní kopulí se skleněnými průhledy nad vývěrem pramene.
Někdejší Nová kolonáda je dnes Kolonáda prof. Libenského, protože jde o zakladatele české kardiologie, vyšetřovacích a léčebných ústavů v Poděbradech, Prof. Dr. Václava Libenského.
Spontánní taneční party
V normální době je v Libenského kolonádě kavárna. V době našeho posledního pobytu se ale chýlilo ke 2. vlně pandemie a lockdownu, což bylo už jasné a kavárna byla zavřena.
A tak spontánní reakce lidí, kterou jsme zaznamenali, tak byla zase na dlouhé měsíce přirozeným loučením se svobodou. A n přítomných bylo opravdu znát, že měli radost z přechodného rozvolnění a chtěli si je užít do poslední chvíle. Místní nadšenci si sem tedy dopravili hudebního zařízení, zapojili je na proud, pustili taneční hudbu a tančili. Zprvu asi jen opravdu místní, ale záhy se přidávali kolemjdoucí lázeňští hosté. A byl to mimořádný a pro nás, také se loučící, úžasný zážitek. Celé to nadšení nádherně – zde, blízko kolonády z 30. let, postavené v duchu staveb té doby, idealizovaných zlatých předválečných let, připomínalo atmosféru, jakou známe z prvorepublikových filmů… A hrál se i dobový swing.
Dlouho jsme se na tanečníky, kteří roztančili celou kolonádu, dívali. Dlouho. Už jen dívali…
Dětská léčebna doc. Ladislava Filipa
Nenápadná budova naproti Kolonádě Libenského, směrem od korza na druhou stranu přes park, je Dětská léčebna doc. Ladislava Filipa. Slouží svému specifickému účelu nepřetržitě od 1. republiky. Za našich pobytů se synem, tehdy už v pubertálním věku, sem potomek denně zajížděl z kempu na kole, neboť vypozoroval, v kterou hodinu jsou chovanky – pokud víme, samé dívky jeho věku – vypouštěny z léčebny a ony se uvolněně rozesadí ve sloupové části kolonády, aby si vyměňovaly své dívčí pocity a potajmu zapálenou cigaretu. A syn s rozevlátou košilí kolem nich drandil na kole tak dlouho, dokud se některá neoddělila…
Fontána u Kolonády
Před Libenského kolonádou, je rozlehlá Fontána s programovatelnými efekty vodotrysků a osvětlením, jež se pravidelně mění. Je to atrakce obdobná s fontánou v Mariánských lázních, ale nehraje, či Křižíkovou fontánou v Praze v menším. Atrakce pro všechny věkové kategorie. Lákadlo pro děti a v noci úchvatná scenérie barev a uklidňujícího šumu tryskající vody. Bazén fontány má rozměry 24, 22 m x 12, 84 m a hloubku 82 cm. Repertoár vodní hry je 160 střiků.
Podkova
Až na konci parku, před ulicí oddělující Lázeňský park od nádraží, je místo, údajně tzv. Podkova. Je tam fontánka se sochou Břetislava Bendy "Leda s labutí". O kus dál na okraji u ulice je Trnkův pramen, kam jsme vždy zamířili po výstupu z vlaku. Napít se z něj naší milované Poděbradky a nabrat si trochu na cestu do města či do cíle našeho ubytování. A pak při odjezdu jsme tu vždy polykaly poslední doušky minerálky a nabírali si ji na cestu domů.
Co dodat…?
Loučili jsme se s milovanými Poděbrady u Trnkova pramene jako vždy i při naší poslední návštěvě. A vlastně se loučíme i sérií článků věnovaným „našim“ Poděbradům. Ještě bude časem jeden menší, jako bonus. O pár zajímavostech, které jsme při našem posledním pobytu objevili, a které se do žádného z uveřejněných článků nehodily. Ale tím to opravdu končí.
Určitě jsme na mnohé zapomněli. Určitě jsme při našem průletu Lázeňským parkem nezmínili něco, co zmíněno býti mohlo, či snad dokonce mělo. Třeba o keramické fontáně Čtyři roční období sochaře Zdeňka Lindovského či soše Po koupeli, z roku 1934, od Karla Samohrda, renovovanou v roce 2017 jeho pravnučkou, Vlastou Samohrdovou. A další a další. Místní a znalci jistě objeví to, co jsme zapomněli uvést. Omlouváme se předem. Nejsme totiž takoví dokumentaristé, abychom si vzali nějaký odborný bedekr a odškrtávali si v něm jedno dílo po druhém. Rozhodně pro nás byl vždy mnohem cennější pobyt v parku a s ním spojená duševní koupel v jeho prostorách, než úzkostlivé studování jednotlivých artefaktů zde umístěných.
A k tomu dodatku, který ještě v našem archivu fotek máme, se zase někdy určitě ještě rádi vrátíme. Tak jak jsme se vždy vracívali do „našich“ Poděbrad.
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková (20 x + Internet 1 x)
Více:
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/podebrady-aneb-mesto-kde-se-na-puvodni-lazne-uz-tise-zapomnelo/