Poděbrady aneb město, kde srdce neléčí jenom Poděbradka a lékaři, ale i klid a zábava všeho druhu
I když se náš poslední pobyt v Poděbradech uskutečnil loni, počátkem září, tedy na sklonku letní mezipandemické pauzy, měli jsme ještě štěstí, protože město, místní i jeho hosté, stále ještě žilo tím, co lze nazvat druhotnou léčbou. Zábavou a relaxací…
Stále se ještě konaly projížďky kočárem, stále ještě vyplouvala výletní loď, stále se dalo procházet kolem Labe bez roušek, ještě se šlo koupat v písečných jezerech, šlo absolvovat tenisové kurzy i zkoušet štěstí na golfovém hřišti s 18 jamkami. A také chodit či jezdit na kole, koloběžce nebo na „inlajnech“ do malebného a romantického okolí lázní po lákavých značených turistických stezkách či ještě lákavějších a svůdnějších stezkách neznačených.
Ze Zimních lázní do Letních lázní
V přechodném čase mezi letní a zimní sezonou, kdy jsme v Poděbradech loni byli, by spojitost mezi Zimními a Letními lázněmi skoro odpovídala. Ubytováni jsme byli už v Zimních lázních, ale venku zatím bylo stále ještě léto. Proč právě v Zimních? Inu proto, že jsme už byli v Poděbradech za celé naše životy - prošperkované právě četnými pobyty v tomto městě - vystřídali všechny objekty, které lázně mají k dispozici. Jen v Zimních lázních jsme dosud nebyli.
Čím se liší od jiných lázeňských domů? V zásadě ničím. Jenže s námi to bylo jako s tím horolezcem, jehož se ptali, proč leze na tu horu, a on odvětil, protože jsem na ní ještě nebyl. Tak asi proto.
Letní lázně jsme znali. Je to rozlehlý objekt, který návštěvníky především léčí. Nachází se po pravé straně na počátku Lázeňského parku směrem od náměstí Jiřího z Poděbrad. Stačí projít od náměstí Jiřího Divadelní ulicí, přejít ulici Na valech a minout po pravé straně Hotel Libuše a za ním je parčík před hlavní budovou Letních lázní. Proč to zdůrazňujeme? Protože je tam Galerie Ludvíka Kuby.
_01m.jpg)
Galerie Ludvíka Kuby
V parčíku je vidět už na první pohled, především dominantní busta Bedřicha Smetany. Při pohledu na budovu Letních lázní, která byla za našeho posledního pobytu obležena stavbaři, protože prodělávala rekonstrukci, jsou po levé straně parčíku, hned dva zdroje lázeňské zábavy. Duševní a tělesné, dalo by se říci.
Blíže k budově Lázní je Galerie Ludvíka Kuby. Nikdy za dobu její existence jsme ji neopominuli navštívit. V podtitulu má „Galerie současného a moderního umění“. A úkol plní. Dokonce jsme o ní a aktuální výstavě v ní konané jsme psali již několikrát i na našem webu. Stavebníkem, jenž ji dal zbudovat, byly Československé státní lázně v Poděbradech a projekt zpracovala v 80. letech 20. st. společnost Zdravoprojekt Praha. Galerie sídlí v prostorách, jimž se říká Kolonáda přátelství a umění. Doplňuje ji milé a nedávno upravené a opravené atrium. Galerie má svůj název na počest poděbradského rodáka, jenž v Poděbradech studoval a posléze i žil a tvořil, Ludvíka Kuby. A také zde uspořádal i řadu svých autorských výstav.
Ve stručnosti si připomeňme, že Ludvík Kuba (1863 – 1956) byl významný český folklorista, spisovatel a malíř. Měl ale i hudební nadání. Hrál skvěle na housle, klavír a varhany a zvládal prý ještě i další nástroje. Však také po měšťance v Poděbradech studoval pražskou varhanickou školu. Až po ní absolvoval učitelský ústav v Kutné Hoře. A po studiích, se stal tedy učitelem.
Jeho první dílo bylo hudebně literární, neboť vytvořil sbírku nazvanou Slovanstvo ve svých zpěvech. Vyšla v roce 1884. Projevil v něm svoji národopisnou touhu, která pak u něj převážila tak, že opustil učitelství a plně se soustředil jen na profesi národopisce a literáta. Současně si ale doplňoval malířské vzdělání. Nejprve soukromě u Karla Liebschera, jenž ho doporučil na pražskou malířskou akademii. Následovala ještě malířská stáž na Julianově akademi v Paříži a další studium malířství v Mnichově. Od roku 1911 už ale žil Kuba v Praze a věnoval se především etnografii. Vydával další a další díly sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech. V Praze nakonec i zemřel, a to v úctyhodném věku, 93 let, Ale urna s jeho popelem ho vrátila - dle jeho vlastního přání - zpět do Poděbrad, na hřbitov v Kluku.
Kavárna Viola
Jak už bylo naznačeno, tak v parčíku před letními Lázněmi se nachází nejen Galerie Ludvíka Kuby symbioticky včleněná do Kolonády přátelství a umění. Zdárně navazuje na původně solitérní secesní budovu Kavárny Viola. Proto ta zmínka o dušení a tělesné potravě. Kavárna totiž nabízí především minulostí dýchající prostředí tradičního lázeňského posezení u kávy, výtečných zákusků, zmrzliny a nápojů. V Poděbradech již tradičně dostávají hosté lázní při registraci pobytu také kupon k návštěvě této kavárny. Dostali jsme ho i my. Ale i kdybychom ho nedostávali, jistě by většina z nás hostů lázní, tak jako mnohokrát za našich pobytů i my, neodolala cestou kolem a kavárnu navštívila. V krásném počasí – a to jsme za našeho posledního pobytu měli – nabízí totiž i prostornou terasu bezprostředně sousedící s lázeňským korzem. Tam jsme nejednou poseděli u něčeho dobrého a rádi jsme to posezení – už kvůli té atmosféře – zopakovali i za té naší návštěvy poslední.
Labe další věčný a vděčný zdroj zábavy a relaxace
Labe cestou do Poděbrad absorbuje v nejbližším okolí nejprve z levé strany Pekelský potok a z pravé pak Hluboký potok a Bačovku. Pro nás byl vždy nejnavštěvovanější a vlastně nikdy nevynechávaný další přítok Labe, řeka Cidlina. Nesčetněkrát jsme putovali tou nádhernou cestou podél Labe z Poděbrad k soutoku s Cidlinou a pak dál. Zprvu podél Cidliny, pak napříč krajinou, k Libici. Hlavně k pietnímu místu, ukazujícímu, co zbylo ze slavného a mocného sídla Slavníkovců, s nimiž se v roce 995, nevybíravě – vyvraždili tu celý rod - vypořádal konkurenční rod - Přemyslovců. Z - pro Přemyslovce nežádoucího rodu Slavníkovců pocházel i sv. Vojtěch, 2. pražský biskup. Dle legendy se měl přímo v Libici narodit. Libické hradiště pak pojali Přemyslovci za jedno ze svých center. Ale svěřili je do tzv. hradské správy rodu Vršovců. Ale i ty v roce 1108 – a opět přímo na Libici – vyvraždili také. Od roku 1130 už ale bylo - asi pro jistotu - libické hradiště opuštěno a ze slavné lokality se stala pouhá poddanská ves přidělená pražskému klášteru sv. Jiří. Tohle vše, ale ještě mnohem víc sdělí naučné panely umístěné před půdorysem někdejšího hradiště.
Cesta do Libic nevede jen kolem Labe. Lze projít i lužním lesem podél řeky, který je zde dosud kupodivu zachován. Ovšem nesmí se cesta podnikat v horku, kdy vlhká místa podél lesní cesty obsazují myriády – vděčně chodcům v ústrety startujících - komárů.
Celý úsek okolí Labe před přítokem do Poděbrad je lemován maloplošnými chráněnými územími, luhy a slepými rameny, tedy zbytky původního lužního lesa a původních meandrů, jimiž se kdysi klikatilo koryto Labe, dříve, než bylo člověkem uměle narovnáno, za účelem splavnosti a využití k lodní dopravě.
Ta, za našich dávných pobytů v kempu, ještě pár nějaký rok i po roce 1989, byla po Labi opravdu masivní. Prakticky stále šlo obdivovat veliké tlačné remorkéry s pontony naloženým horami uhlí do tepelné elektrárny Chvalovice. Opačným směrem se vracely - už bez uhlí – zpět proti proudu. Mělo to své kouzlo, ale také dopad, protože Labe tu bylo povrchově doslova jako „zuhelnatělé“, náletovým uhelným prachem, končícím povětšině kolem lodí – tedy v Labi. Však také dávno před našimi příjezdy, už někdy po válce, zanikla i místní říční plovárna, nacházející se u Labe asi v úrovni slepého ramene - Skupice.
Labe z Poděbrad, plyne dál do Nymburka. Teď kolem toku řeky vede cyklostezka. Pamatujeme ale ještě pouhou pěšinu kolem řeky. Absolvovali jsme tu trasu nesčetněkrát. V mladším věku tam i zpět, později už jen do Nymburka a zpět vlakem. Za našich dávnějších dob se nedalo ještě jít dost dobře z Poděbrad do Nymburka také po druhém břehu řeky, na straně za mostem. Dnes už i tam vede neméně frekventovaná cyklostezka…
Parník „Král Jiří“
Asi vůbec nejžádanější atrakcí spojenou s Labem je parník Král Jiří. Kotví pod Zámkem a nabízí svezení po proudu řeky směr Nymburk, bez přistání (obratiště má u obce Kovanice asi na půl plavby do Nymburka). Dá se s ním ale také plout proti proudu až k soutoku Labe s Cidlinou.
U kotviště je jízdní řád plaveb. Za našeho posledního pobytu s tím už byl, kvůli neodbytně se probouzející druhé vlně pandemie, trochu problém, takže jsme tentokrát jeho pohostinnosti a romantiky nevyužili. Za normálních okolností si stařičký parníček rozhodně neodpočine celou sezonu (od III. do XII.). A pro věčně lačné čehosi do úst, nabízí posádka za plavby nezbytné a tradiční restaurační zázemí.
Plavby v Poděbradech mají tradici skoro tak dlouhou jako existence Lázní. Už v roce 1910
totiž přímo Ředitelství místních lázní zavedlo první výletní plavby určené „k zpestření léčebného pobytu pacientů i místních obyvatel“. Soužil k tomu motorový člun s kapacitou až 20 pasažérů a hrdým jménem - Lázně Poděbrady. Konkurenci tvořil – prakticky ihned – další, taktéž motorový, člun s kapacitou 15 pasažérů.
Plavby obou člunů ukončil rok 1923, kdy je nahradil jiný motorový člun pro 16 pasažérů,
Ten s cestujícími pendloval z Poděbrad do Kolína a zpět. Tuhle atrakci ukončil válečný rok 1943. Poválečnou službu tohoto člunu neukončil kupodivu převrat v roce 1948, jak by dalo čekat, ale výstavba zdymadla ve Velkém Oseku.
Od roku 1953 se ale technické řešení zase našlo a plavby do Kolína se obnovily. A ve velkém. Uskutečňovaly je hned tři osobní lodě ve všední den a v neděli, dokonce čtyři.
Šlo o velké kolesové parníky (Vltava - 650 pasažérů, Hradčany - 750, Pionýr - 200 pasažérů a motorová loď Cidlina - 150 pasažérů).
Asi to ale bylo moc předimenzované, protože se ukázalo, že vytížení lodí je čím dál tím menší. A tak v roce 1961 zůstala loď jediná – Cidlina. A ta, až do Kolína, už neplula. Spojovala jen Poděbrady s Nymburkem.
Ale plavbám stále pšenka nekvetla i přes četné pokusy o nová řešení, nové parníky a čluny. Až do roku 1996 - bída. Víme to i sami za sebe. Nikdy před pobytem nebylo v té době předem jasné, zda vůbec nějaký parník bude plout či ne, kam ano a kam ne. Zmíněná loď Cidlina nakonec „zakotvila“ na suchu, jako atrakce dětí v Kempu u Střelnice.
Náš syn asi tehdy a tam získal svůj přitažlivý vztah k tomuto druhu činnosti, protože mnohem později, v době předkoronavirové několik let vykonával povolání – ne tedy námořníka, moře nemáme, ale jak jsme říkali „nářečníka“ na lodích v našem hlavním městě. A vypracoval se od pomocného plavčíka až ke kormidlu. Kapitánské zkoušky už ale neměly smysl, přišla pandemie, lodě nepluly a syn se pokorně vrátil ke své původní profesi, kterou i vystudoval a také po většinu produktivního věku se jí i živil – tiskařině.
Ale zpět do minulosti. Král Jiří, dnešní parníček, brázdí vlny Labe v Poděbradech už od roku 1996, kdy se situace konsolidovala a nebýt pandemie, brázdil by je veleúspěšně dosud. Král Jiří pojme 164 pasažérů, má klimatizaci a zmíněnou restauraci s teplou kuchyní.
Poděbrady (když to jde) žijí kulturou
Za naší poslední návštěvy to ohledně kulturního programu zase tak moc jednoduché nebylo. Počínající druhá vlna pandemie mělnila plány. Ale z našich předchozích pobytů víme své. A nebylo ničeho, čeho bychom se za tu dobu alespoň někdy nezúčastnili.
Ve městě funguje útulné kino - Zámecký biograf. Nachází se přímo na Zámku. Chtělo by se napsat, že v tomto místě nepůsobí dlouho, ale už to asi také bude hezkých pár let, co jsme ještě chodili do starého kina v budově poděbradské Sokolovny v Tyršově ulici. Oproti tomu starému a už poněkud nehostinnému, je Zámecký biograf úplně jiná úroveň.
Opomenout bychom neměli ani Polabské muzeum v malebné historické uličce Na dláždění, vedle kostela Povýšení sv. kříže, kam jsme zase docházeli na koncerty i jen tak meditovat. Muzeum je na svém místě už od roku 1906. Umístěno bylo do budovy před tím sloužící jako nejstarší poděbradská škola. Prapůvodně šlo o středověkou budovu. Dá se předpokládat, že datem vzniku srovnatelnou zhruba s přilehlým, dnes už památkově chráněným, středověkým Špitálem. Ten je z roku 1444, říká se mu Kunhuta a je součástí muzea. Původní budovu dnešního muzea, pro potřeby poděbradské školy, v roce 1846 přestavěli prakticky do dnešní podoby. Objekt muzea byl v letech 2009 - 2010 výrazně rekonstruován. Modernizovány byly i stálé expozice. I to můžeme posoudit, protože jsme muzeum navštěvovali snad při každém našem pobytu. Mimo stálé expozice se zde totiž konají pravidelně krátkodobé výstavy, takže každou opakovanou návštěvou jsme viděli něco nového a protože nám to nedalo, proběhli jsme i tu stálou expozici. Navíc se v muzeu konají různé příležitostné akce, kterých jsme se také – když se to poštěstilo - rádi účastnili a o některý už i psali na našem webu.
Další poděbradské muzeum, je poněkud bulvárnější. Je to Muzeum filmových legend, na náměstí Jiřího z Poděbrad (i tam jsme ovšem také byli). A do třetice, je v Poděbradech ještě Muzeum Lega. Nachází se hned naproti tomu filmovému, také na náměstí Jiřího. Tam jsme ale nebyli. Když byl syn v opojení lega, muzeum naštěstí ještě neexistovalo, jinak bychom tam museli asi trávit celý pobyt, a když dospěl, uložil si bedny legokostiček pod postel a čekají tam na vnuka. Ten je ale zatím ve věku, kdy je na lego ještě moc brzy.
No a nakonec ještě něco o dalším významném kulturním stánku, o Divadle na Kovárně umístěném v prostorách k Zámku přiléhajících.
Vzhledem k tomu, že jsme se častěji a déle vyskytovali v Poděbradech zpravidla v letních měsících, kdy divadlo nehraje, neviděli jsme tu žádnou hru. A hraje se - mimo prázdniny - pořád. Neznamená to však, že by v létě divadlo zelo prázdnotou. Naopak. Konají se tu koncerty, představení a akce. Nejedné jsme se zúčastnili.
A divadlo se tu vlastně hraje také, ale venku, v Zámecké zahradě. A je to nádhera. Hostují zde soubory ze zahraničí. Pro nás bylo zcela nezapomenutelným zážitkem účinkování jednoho dánského souboru, který tu představil inscenaci podle pohádky H. Ch. Andersena – Slavík. Bylo pojato jako opravdu skvělý muzikál, v kostýmech a - v dánštině. Takže Nattergal, abychom byli autentičtí.
Místní premiéru jsme tehdy absolvovali v lijáku a bouřce, ale hrálo se dál. A reprízu jsme pak pro neodolatelnou touhu to vidět znovu, viděli už v normálním letním počasí. A jedno představení bylo lepší než druhé.
Divadelní spolek Jiří
A když už jsme zmínili Divadlo na Kovárně, nemůžeme nezmínit zajímavý domácí soubor, Divadelní spolek Jiří. Ač se v divadle v sezoně konají četná představení hostů, kostru místní scény, tvoří inscenace všeho druhu v podání domácího souboru.
Divadelní spolek Jiří Poděbrady, jak zněl původní název, byl založen v roce 1861, jako Spolek divadelních ochotníků a Čtenářská beseda. Původně hrál v Zámecké kapli. A zájem divácký byl od počátku. V roce 1863 měli na repertoáru už 20 her a od založení do roku 1879 odehráli sami 191 představení. Ne ledajakých. Krom zábavních kusů i klasiku (Lakomec, Tvrdohlavá žena, Paní Marjánka, matka pluku; Zlý jelen, Strakonický dudák či Mlynář a jeho dítě...)
V roce 1868 opustila scéna Zámeckou kapli a začala působit v tanečním sále U zeleného stromu, v Měšťanském domě na náměstí Jiřího č. 4 (dnes penzion Král Jiří). Pokud jde o členstvo souboru, tak bylo, co do počtu, neuvěřitelné. V roce 1879 se uvádí, že soubor měl 77 žen a 132 mužů!
Další stěhování divadla proběhlo v roce 1881. To bylo pro něj otevřeno „Jiříkovo divadlo“., na místě tehdy vyhořelých poděbradských kasáren. Při té příležitosti došlo i ke změně názvu souboru na Divadelní Spolek Jiří. V novém prostoru odehrál soubor v létech 1890 - 1911 252 představení. A repertoár? Světlá, Šamberk, Vrchlický, Jirásek, Preissová, Mrštíkové, Kvapil, Ibsen, Čechov… Zajímavostí jistě je, že v roce 1896 zde začínala jako ochotnice pozdější hvězda Zlaté kapličky, paní Leopolda Dostalová .
Roky první republiky patří podle historiků poděbradského divadla k nejúspěšnějším. Soubor se vydával na zájezdy po republice a v jeho řadách hostovaly osobnosti nejvyššího řádu (Hübnerová, Vydra st., Kohout, Jičínský, Steimar, Vrchlická, Deyl st.)
V roce 1925 prošlo divadlo rekonstrukcí vnitřního vybavení. Ale v roce 1937 lehlo popelem. Až do roku 1942 se pak hrálo v pronajatých prostorách. A potom se pro divadlo otevřela na divadelní účely přestavěná a dodnes divadlu mateřská, budova Na kovárně. Původně běžné stavení. Divadlo na Kovárně se otvíralo v roce 1942 a okupace neokupace, kupodivu ryze národní hrou, Naši furianti. V roce 1944 byl ale uzákoněn okupanty zákaz veškeré divadelní činnosti.
Hrát se tedy zase začalo až po osvobození a to hned v roce 1945. Divadlo dostalo název „Městské divadlo Na kovárně“. První představení se konalo už 30. 9. 1945 a hrála se Lucerna. Vše vypadlo nadějně. Hrály se velké i malé kusy, hostovali hvězdy z Národního a dalších divadel. Jenže přišel rok 1948 a v roce 1949 byl spolek prakticky zrušen.
Ale nevzdal se a hrál dál. Ne tak, jak byl zvyklý, ale přežil. A dokonce ožíval. Ale v roce 1988, v souvislosti s nezbytnou rekonstrukcí Divadla Na kovárně byla souboru znemožněna divadelní činnost vůbec. Ale zase to soubor nějak ustál a ustával až do roku 2001, kdy se vítězně vrátil do svého Divadla na Kovárně. A dodnes tam úspěšně působí a sbírá ocenění a nemusí se bát o trvalý zájem diváků. Těch domácích i lázeňských hostů.
Knihobudka
Že Poděbrady žijí kulturně, dokládá mnohé, ale podle nás, mimo jiné, i současný prvek a znak kulturnosti města, jeho občanů a jeho návštěvníků – Knihobudka. Samozřejmě, že v Poděbradech čile funguje veřejná knihovna. Sídlí ve Staré radnici na Jiřího náměstí a má ve městě ještě i dvě pobočky. Nás ale zajímaly ty její malé a svépomocné sestřičky či prodloužené ruce - Knihobudky. Všímali jsme si jich vždy na našich podobných výpravách i v minulosti a Poděbrady nebyly výjimkou. Knihobudka, kterou jsme objevili celkem snadno, byla hned na ráně, na okraji Lázeňského parku u nádraží. Sami jsme v ní zanechali tři knížky, jež jsme přivlekli sebou na pobyt, pro případ čekání na procedury a jako řešení pro deštivé počasí. Moc času na ně ale nebylo. Lázeňští pacienti tu však pobývají mnohem déle a s tehdy začínající druhou vlnou pandemie a jejími omezeními, se jistě těm, co přišli po nás, naše knížky hodily.
Dodejme, že z „definice“ vplývá, že Knihobudka je neziskový projekt, že je to volně přístupná knihovnička umístěná na vhodném místě a na veřejném prostranství. Hodně Knihobudek proto vzniká recyklací bývalých telefonních budek, ale klidně a stejně funguje i nějaká stará skříň či regál. Což je asi případ i té námi objevné v Lázeňském parku.
Knihobudky, jsou „vynálezem“ amerického umělce jménem Todd Bol a úplně první vznikla v roce 2009, jakožto pilotní prvek projektu s výmluvným a jednoznačným názvem Little Free Library čili „malá veřejná knihovna“…
K nám dorazila Knihobudka v roce 2013, z iniciativy Moniky Serbusové a Pavla Železného. První česká KnihoBudka vznikla v roce 2014 v Ikemu, kde společnost O2 poskytla vyřazenou telefonní budku.
Lunapark za nádražím
A nakonec jsme si nechali překvapení našeho posledního pobytu. Lunapark za nádražím, na Žižkově. Na louce proti Domu dětí a mládeže Symfonie, vlevo od východu z podchodu pod nádražím směr Žižkov, byl za našeho posledního pobytu Lunapark. Trochu šok. Už proto, že nepřehlédnutelná atrakce, mohutné Ruské kolo, převyšovalo výrazně nádražní budovu a zelo tak , při pohledu z Lázeňského parku od Fontány, na horizontu nad touto přeslavnou funkcionalistickou stavbou. Ale nepobuřovalo nás to. Proč? K lázním patří i atrakce tohoto typu. Známe to z rekreačních středisek u moře. Ať už z Německa, Holandska, Anglie, Itálie, Jugoslávie či Bulharska. kde jsme se s podobnými atrakcemi setkávali běžně. V Poděbradech ale až na samém konci života, při naší poslední návštěvě. Ale ještě - přece.
Jednalo se o zábavní park určený dětem i dospělým. Nabízel oblíbená autíčka, dětmi milované skákací hrady, bobovou dráhu, tombolu, trampolíny. Hlavním tahákem má být – podle provozovatelů - vystřelovací koule, jež odvážné zájemce vynese do výšky 45 metrů, což je údajně aktuálně nejvíc v ČR. Tu jsme ale nějak při naší prohlídce Lunaparku nezaznamenali. Pro nás bylo dominantou ono jednoznačně Ruské kolo. Nevíme, zda se letos tahle atrakce do Poděbrad vrátí, ale rozhodně jsme pro. I místo se nám jevilo jako příhodné. Proč ne.
Ale už jsme se nesvezli. Jednak jsme tam byli na obhlídce příliš brzy ráno a to se ještě kolo netočilo, a jednak náš zdravotní stav už by to asi nedal. Jako víc věcí, kterých jsme se dříve lačně a nadšeně zúčastňovali. Život už je ale takový. Někdy začíná a někdy končí.
Jsme rádi, že nám bylo ještě dopřáno absolvovat právě ten náš poslední týden, právě v „našich“ Poděbradech, i když už dávno ne tak, jak po celá ta léta před tím.
Inu, na srdce jsou Poděbrady a naše srdce s nimi zkrátka bila (i byla) vždy v témže rytmu…
Text. Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková (13 x) a internet (5 x)
Více k tématu:
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/podebrady-aneb-mesto-kde-se-na-puvodni-lazne-uz-tise-zapomnelo/