Poděbrady aneb město, kde se na původní lázně už tiše zapomnělo…
O Poděbradských lázních – prameni s krvavou vodou – psal už učitel národů, Jan Amos Komenský. Zaznamenal událost poděbradskému lázeňství předcházející o téměř 300 let…
Z jeho líčení se dozvídáme o prameni, co vytryskl v roce 1624 a měl „krvavou vodu“. Jan Amos uvedl i místo onoho podivného pramene. Poblíž tzv. pražské cesty, tedy u břehu dnešního rybníka Jordán, který jsme vždy rádi míjeli, dole za mostem, v Zámostí, části Zálabí u tzv. Havířského kostelíka, kam jsme chodívali na večerní koncerty či na bohoslužby.
.jpeg)
Jak to bylo s tou krvavou vodou?
V místě vývěru vznikla tehdy studánka s vodou, které byly přisuzovány již tenkrát, v roce 1624, léčebné účinky. Zda to bylo tak jak líčí Komenský, je asi otázka, ale fakt je, že železitá voda je rudá, skoro jako „krvavá“. Jak to bylo s léčivostí, je dnes už jasné, ale tak jako v Lurdech uzdravuje spíš význam toho poutního místa, spirituální vytržení návštěvníků a skutečnost, že mnohé neduhy mají psychosomatický původ, byl pramen u Havířského kostelíka také – byť pouze lokáním - poutním místem. Proč to? Místo na němž byl zbudován Havířský kostelík, má historii. Byli tu v roce 1496 popraveni oprávněně rebelující kutnohorští havíři. Podrobně to popsal Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých v kapitole o Kutnohorských havířích, což bychom si měli ještě pamatovat z povinné školní četby.
Kutnohorským havířům se tehdy zle vedlo. Dostávali prachbídnou mzdu a v zoufalství se pokusili stěžovat si až samému králi. Byli však odmítnuti, nebyli oslyšeni a tak se vzbouřili. Zrádní kutnohorští měšťané, však proti nim povolali vojsko. Jeho velitel, jistý Oněk Kamenický, havířům – aby je uklidnil - přislíbil, že s nimi půjde do Poděbrad, kde zařídí, aby jejich stížnost došla až ke králi. Byla to ovšem lest. Onen Oněk, je označil za buřiče a král s nimi tedy naložil jako s buřiči. Dal je popravit. Smrt nalezlo 12 z 13 havířů právě tam, kde na paměť dnes stojí Havířský kostelík. A 12 z 13 znamená, že jednomu se zdařil útěk.
Když tedy právě zde v místě bezpráví a smrti havířů, vytryskl pramen a červený, byl označen za krvavý a léčivý. A z místa se stalo místo poutní, o němž referoval Komenský.
My nevíme, zda je místo původního pramene nějak lokalizováno či označeno, vyčetli jsme jen, že mělo být „vpravo od zvonice“. Ale nějaké vyznačení místa jsme tam nikdy nenašli.
_05mm.jpg)
Železité lázně – první lázně v Poděbradech
Díky legendám i realitě, vznikly ve spojení s železitým pramenem v roce 1722 právě zde 1. poděbradské lázně. Jejich konec předznamenal rok 1905, kdy byl objeven uhličitý pramen na Zámku, a tím začala éra opravdu léčivých uhličitých lázní a z Poděbrad se stalo lázeňské město. V téhle konkurenci už jen význam starých železitých lázní upadal. V roce 1935 provoz skončil definitivně a v roce 1937 došlo k demolici zbytků objektu.
Svou historii ale železité lázně měli. V roce vzniku, v roce 1722 šlo ještě jen o dřevěnou boudu s vanou a měděným kotlem na ohřev vody. Lázně se ale nacházely v místě, které – a to dodnes – bývá pro nízkou polohu zaplavováno Labem rozvodněným po jarním tání či dešťových přívalech. Ty moderní záplavy dokumentují rysky na stěně podjezdu pod příjezdovou komunikací na most. Dřevostavba tu tedy víc než nevhodná. Ale až v roce 1832 místo ní vznikla stavba nová a na cihlové podezdívce. Byla také už komfortněji zařízena a skýtala pro železité lázně větší kapacitu. Místo jedné vany, tu byly tři.
Možná bylo chybou, že tehdy město neprojevilo zájem tyto železité lázně i provozovat. K lázeňství se město přihlásilo až teprve s objevem uhličitého pramene Poděbradky po roce 1905. Dávné železité lázně město Poděbrady téměř po celou historii železitých lázní pouze někomu pronajímalo. To sebou ovšem neslo náklady, které se provozovatelům ne vždy vyplatily. Což mělo logicky dopady i na nevelký zájem kohokoli o provozování, a když už, tak byla brzdou rozvoje nelukrativnost tohoto podniku. Lázně tak byly zanedbané, neudržované a chátraly. To se zase projevilo na klesajícím zájmu klientely. V letech 1879 –1880 proběhla sice celková rekonstrukce, byla postavena dokonce zase nová budova, a od roku 1881 se železité lázně znovu rozjely. Kapacita byla dvojnásobná, šest van, bazén a parní lázeň. Ale zase to bylo nedotažené. Nikdy tam nefungoval pořádně kotel. Byl stále dokola opravován, přestavován, nakonec dostal i komín, ale to vše se zase negativně projevilo na provozu a tím i výpadcích inzerovaných služeb. A opravy stály navíc investora mnoho dalších peněz. V roce 1888 se železité lázně už dokonce ani neotevřely.
O záchranu a rentabilnost se pokusilo nakonec město Poděbrady, jež lázně převzalo a dotáhlo až k ziskovosti. Ne však nadlouho a už zase šlo účetnictví do červených čísel. A to fungovaly zhruba od dubna do října, celotýdenně a denně odbavily cca 30 zájemců. K dalším pokusům o zlepšení úrovně lázní došlo v roce 1903, pak ještě i v roce 1909, ale ani jedno nepomohlo.
Město už přece jen mělo jinou prioritu. Uhličité lázně a minerálku Poděbradku. Poslední vzepjetí železitých lázní přinesl ještě rok 1919, ale zase se tyhle lázně nechytaly. Navíc se ještě ke všemu modernějšími metodami zjistilo, že účinky oné „zázračné“ železité vody jsou z hlediska léčebného zcela minimální. A tak po dlouhém trápení a chátrání byla v roce 1937 provedena jejich demolice. A to tak, že tam už nic – tedy pokud víme – o jejich existenci už ani nenapovídá. Na druhém břehu Labe však v tu dobu už existovalo prosperující lázeňství a prudce se rozrůstající lázně Poděbrady, nabývající světového významu.
Uhličité lázně – druhé lázně v Poděbradech
Město Poděbrady konce 19. století, tedy před objevem prvního uhličitého pramene, byly běžným rolnickým městečkem. Byť s významnou historií. A nebýt objevu pramene v roce 1905, asi by to tak nějak muselo i zůstat. Jenže se stal – ne zázrak - ale vzhledem ke geografii a podzemních souvislostem v podstatě zákonitý jev, který koneckonců musel jednou přijít.
Na vnitřním nádvoří zámku byl navrtán první poděbradský pramen. A byl minerální, jak se potvrdilo. Momentální vlastník Poděbrad, kníže Filip Arnošt Hohenlohe, a jemu blízcí odborní poradci, nezaváhali. Takže už za tři roky po té, v roce 1908, byly ve městě otevřeny první, zatím ještě velice skromné, uhličité lázně, nazvané s vírou v jejich budoucnost - „Knížecí lázně“. A očekávání věcí příštích se opravdu naplnilo.
Už první lázeňská minisezona byla úspěšná. Tím pádem nic nebránilo, připravit druhou. A úspěch byl ještě větší. Věhlas stále se rozvíjejících lázní Poděbrady začal brzo rezonovat i v rámci celé monarchie, a po vzniku naší republiky také mezi ostatními – dávno zavedenými lázeňskými městy s dlouhou tradicí. A zanedlouho po svém vzniku se Lázně Poděbrady vzdor své mladosti suverénně zařadily po bok našim předních lázní.
V Poděbradech, ale neléčí jenom prameny
Brzy bude Lázním Poděbrady 120 let. Již v době naší poslední návštěvy měly Lázně také celkem kulaté výročí. Bylo to 115 let od objevu pramene. Než se zmíníme o nabídce lázní jako takových, musíme připomenout, že „jako v lázních“ jsme se tam mnohokrát při našich pobytech cítili, i když jsme třeba ani nebyli na lázeňské procedury přímo napojeni. V kempu či penzionech. Nelázeňské hotely, už dnes ale lázeňství v repertoáru mají. Kdyby nic, tak mimo tradiční hotelové welnes nabídky, je skoro samozřejmostí návaznost na vybrané ryze lázeňské procedury, především na příjemné koupele v mile bublající teplé minerálce.
Ale duši i to srdce tam léčí jednoznačně i okolí Poděbrady, poklidný lázeňský park, kolonáda, zeleň, břehy Labe, nesčetné kavárny, bary a restaurace všech chutí a specifik, včetně veganské, bohatá a kvalitní kultura všeho druhu, četné sportovní možnosti a také události celostátního významu. Sami jsme se měli v uplynulých letech možnost účastnit se na několika odborných konferencích celostátního i mezinárodního významu.
A co že se v Poděbradech tedy léčí?
Hlavní zaměření lázní je opravdu uvozené tím dávným sloganem - Na srdce jsou Poděbrady. A jsou. Díky uhličité vodě tu léčí onemocnění oběhového systému, speciálně kardiovaskulární choroby. Momentálně, se míní mimo jiné speciálně a fundovaně zaměřit také na doléčování „srdcařů všech druhů a úrovní“, které ještě ke všemu nějakým způsobem potrefil Covid.
Lázně Poděbrady jsou odborně zaměřeny a vlastně i předepisovány, pacientům po operacích srdce, infarktu myokardu, i ischemických srdečních chorob a chronických forem chorob srdečních. Není to ale vše. Odbornost a přírodní vybavení Poděbradkou, umožňuje také léčbu cévních chorob, vysokého krevního tlaku a onemocnění žilního systému dolních končetin.
Mimo to, opět díky minerálním pramenům a jejich složení, zde zdárně řeší i poruchy látkové výměny, hlavně cukrovku a s ní související obezitu. Dobře to tu dělá chorobám pohybovým. Zlepšují je zábaly a koupele, zaměřené speciálně na bolesti páteře a velkých kloubů.
A není nutné dostat lázně pouze na lékařské doporučení. V podstatě stejně – jak víme z vlastní zkušenosti – se dá léčit i v rámci nejrůznějších balíčků dle zvolené specifikace. Jaksi preventivně. Tak jako jsme vždy s nadšením činili – pokud jsme ubytovali v lázních také my. Mělo by to být v zájmu každého. I pro nás vždy platilo ono rčení, udělat něco pro své zdraví ještě dřív než bude muset dojít na lékařský předpis. Ostatně právě proto také lázně Poděbrady nabízejí tolik preventivních, relaxačních či „jen“ wellness programů. Populární je prý i poněkud specifický program, nazvaný jednoznačně jako „Program pro regeneraci a zeštíhlení“. Inu, co naděláme, stav současné doby, a z něj plynoucí poptávka.
A co lázeňské ubytování?
Za našich pobytů jsme vyzkoušeli řadu lázeňských objektů. Některé byly kdysi poměrně spartánské (Máj), ale takové objekty, buď prošly rekonstrukcí (Zámeček) nebo je lázně opustily
(jako námi kdysi oblíbený objekt za poštou, naproti Purkyňovým sadům, který byl navrácen v restitucích a dnes je z něj barabizna na odstřel,
s podivnou prodejnou hraček.
Dnes už ale není problém, a je to v podstatě i standard lázní Poděbrady, nabídka služeb označovaných běžně jako *** hotely, tedy úroveň značená jako hotely kategorie Spa Comfort. Sem jednoznačně patří nově zrekonstruovaný romantický hotel Spa Hotel Zámeček, nabízející dokonce servis **** - čili kategorie Spa exklusive. V něm jsme sice byli na prohlídce, i na výstavách, ale nikoli jako konkrétní ubytovaní hosté.
Výhodou Lázní Poděbrad je, že všechny objekty mají chvíli chůze od centra, od překrásného lázeňského parku a kolonády. My jsme tentokrát zvolili Zimní lázně.
Bylo sice horko jako v létě, ale v tomto lázeňském domě jsme ještě nebyli. A jak už jsme zmínili v jiném článku, ocenili jsme vlastně až na konci našich životních cest, že i Zimní lázně jsou pár kroků o Lázeňského parku, promenády a Kolonády. Do té doby jsme den co den mířili z centra, do okolí Poděbrad a až teprve při našem posledním pobytu jsme se konečně – dobrovolně, pod tíhou neduhů – mohli věnovat právě tomu, co lázně Poděbrady dělá lázněmi, centru, posezení v lázeňském parku a na kolonádě. Však o tom budeme ještě psát v samostatném článku.
Konečně jsme mohli volit z nabídky lázeňských trendů. Od čokoládového, karamelového či medového zábalu, přes masáže všeho druhu, až po mořskou koupel, ovesný zábal obličeje a dekoltu, detoxikační zábal z mořských řas proti celulitidě, přikládání lávových kamenů nebo solnou jeskyni, kde se tak krásně klímá a relaxuje.
Ne vše nás nadchlo, ale člověk má poznat – alespoň jednou - co v životě nestihl pro jiný hodnotový žebříček.
Poděbradka vně i uvnitř
Není asi bez zajímavosti, že v Poděbradech nevyvěrá žádný z mnoha pramenů sám o sobě. K vývěru je potřeba pořádně hluboký, hloubkový vrt. Uvádí se, že je jich aktuálně k dispozici šest. Všechny ale mají společné to, že léčí přítomností oxidu uhličitého.
Ano, v Poděbradech je pramenů více a netroufáme hodnotit, který a kde, je nejchutnější, či nejzdravější. My to nikdy nerozlišovali. Pro nás to byla vždy jen „naše“ milovaná Poděbradka. A lačně jsme ji pili už od výstupu z vlaku, z nejbližšího pramene před nádražím, kde jsme se na něj vrhali jak žíznící po pouti pouští, jenž objevil oázu. A Poděbrady byly vždy celé naší celoživotní oázou v poušti. Problémů, marasmu i běžného života.
Minerálku jsme tam ale nejen popíjeli, skoro jak reklamy na její popíjení, ale okamžitě i nabírali na cestu do místa ubytování. A pak, celý pobyt, kroky vedly tak, abychom ani jeden den nebyly bez vydatné zásoby. A vlekli jsme ji pak spolu se zavazadly na konci pobytů ještě i zpět do Prahy a ještě druhý den ji pak s nostalgickou vzpomínkou doma smutně dopíjeli.
A samozřejmě, že pokud to bylo za našich pobytů jen trochu možné, docházeli jsme nadšeně i na neopakovatelné vanové koupele. A celá ta léta – vyjma našeho posledního pobytu - se nám věnovala, mimo jiné, i jedna a táž neuvěřitelně vitální a příjemná paní lázeňská, která celá ta léta, na rozdíl od nás nestárla a nechátrala. A její hlášku, ve chvíli, když nás uložila do van s bublající minerálkou: „Příjemnou koupel“, máme v uších dodnes. Patřila k nemnoha našim jistotám, tak jako i celé Poděbrady. I za našeho posledního pobytu jsme se po ní ptali. A i když neznáme její jméno, nové síly u van ji dobře znaly a pěly na ni chválu. Stejně jako my.
Čas ale člověk nezastaví, čas plyne. „Naše“ paní lázeňská se přece jen nakonec odebrala do důchodu. A my zase přestali lítat po okolí Poděbrad. Od Nymburka po Libici, Od Pátku po Velký Osek a pořád dokola a pořád jako poprvé, protože tenhle náš srdeční kout se nám nikdy neokouká. A tak musel zasáhnout čas a my už nemohli, tak jako ta věčná paní lázeňská zachovat navyklý akční rádius. Tak – jak už bylo zmíněno – došlo na lázeňský a proslulou kolonádu. Tak příště se budeme trochu víc věnovat právě těmto dvěma prvkům, které dotvářejí Poděbrady k tomu, na co jednoznačně jsou tím nejlepším – Na srdce.
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková (15 x) a 5 x Internet
Více: