Poděbrady aneb město, co je tam to překrásné funkcionalistické nádraží
Všechny možné historické cesty do Poděbrad vedou kolem Zámku. Dominanty nad řekou Labem. Moderní cesta (i když už také něco pamatuje) je po železnici a přivede cestující na poděbradské nádraží. Druhou architektonickou dominantu Poděbrad.
Poděbrady nemají – zatím – letiště. Možná heliport, ale to bývá jen plácek a ten nic moc architektury nepotřebuje. Proto si dovolujeme řadit nádražní budovu na druhé místo mezi dominantami Poděbrad. Odborníci mohou jistě namítnout, že excelentních staveb je ve městě víc a možná ještě významnějších, od lázeňských domů, přes veřejné budovy, až po přepychové vily… Ano i o tom bude naše laická zmínka, ale nádraží je branou pro železného oře a tou jsme do města vstupovali – zejména na jednodenní pobyty – nesčetněkrát. A vždy - po výstupu z vlaku - jsme se nadechli a řekli s nadsázkou i závistí, žel jen jako, „jsme doma“.
Vizitka města, vizitka nádraží
Na ulici Alešově, ale častěji se uvádí jako domovská adresa nám. T. G. Masaryka, pro kartografy na 50°8′58″ s. š., 15°7′25″ v. d. se nachází poděbradské nádraží. Vedeno je, spolu s přilehlým souborem nádražních budov, od roku 2010 (konečně!) jako architektonická památka a v seznamu památek má Kód 104147. Nádražáci uvádějí, že kód stanice je 532341, a že leží na frekventované železniční trati č. 231 Praha - Nymburk – Kolín. To znamená, že skrze Poděbrady projíždějí osobní vlaky Pražské integrované dopravy, linka S2 Praha-Masarykovo nádraží – Čelákovice – Lysá nad Labem – Stratov i další vlaky na Hradec Králové, Trutnov, Rumburk či Ústí nad Labem. Trať byla vojensky významná i za 2. Sv. války, to tu projížděly vlaky z Milovic. Geografové dodávají, že nádraží leží 190 m n. m.
Historici zase vědí, že nádraží tu je v provozu od roku 1870. Ovšem v původním, ne současném, provedení. V charakteristice této stanice najdeme i další údaje. Například, že nádraží disponuje 4 dopravními kolejemi, dvěma až třemi nástupišti, jednou prodejnou jízdenek s případnou kapacitou více obslužných okének, za nimiž je – odborně řečeno - vnitrostátní a mezinárodní pokladní přepážka. My dodáme, že před nádražím je – jak bývá zvykem i jinde – autobusové nádraží se spoji po okolí stejně jako průjezdními spoji dálkovými. Za zmínku stojí, že nádraží slouží jako tzv. hlavní železniční stanice Poděbrad, což je logické, neboť po vystoupení, stačí přejít ulici a jste v lázeňském parku. Je ale třeba doplnit, že Poděbrady mají i další zastávku, a to v městské části Velké Zboží. Sice jsme tam za ta léta došli nejednou po svých, ale nikdy nás nenapadlo vystoupit z vlaku, který tma poctivě staví. Asi to bylo tím, že cestou od Prahy, jsme se už nemohli dočkat na příjezd na poděbradské hlavní nádraží, a to naše – nadnesené - vydechnutí : A jsme doma. A cestou zpět? Plni dojmů? Při vší úctě k Velkému Zboží, ne. Tam raději po svých…
Malý přehled z historie
Výpravní budova stanice, čili ono „naše“ nádraží, byla dostavěna v roce 1931. Tedy v době, která byla - po celé naší tehdy teprve osmileté republice – těhotná moderním slohem architektury – funkcionalismem. Někdo ho ctí, jiní jej mají za hranaté škatule. Ale právě funkčnost a elegance jasné geometrie a standardní prvky aplikované ve variacích jak na domy obytné, tak veřejné, je – alespoň pro autora těchto řádek – vždy potěšení. Na pohled i na tu funkčnost. Díky této konstelaci je tedy i poděbradské nádraží ve slohu funkcionalistickém. A špičkovém. Nádraží bylo dlouho považováno za -v rámci někdejšího Československa – vůbec nejkrásnější nádražní budovu. Prý už ne. Nevíme, které nádraží to poděbradské trumflo, ale pro nás bude vždy tím nejkrásnějším. Zjistili jsme si, že v době vzniku bylo druhou nejvýznačnější nádražní budovou naše tehdy vůbec největší nádraží, dokonce i v rámci Evropy, nádraží v Hradci Králové postavené v letech 1929 až 1935. Druhé bylo mimo jiné proto, že jak se uvádí „k navazující zástavbě nedodržuje ucelený urbanistický ráz a reprezentuje navíc spíše konzervativnější pojetí meziválečné architektury“. I když autor těchto řádek, zná i toto nádraží a upřímně obdivuje „Gočárův“ Hradec Králové, rád souhlasí s odborníky. Ano, poděbradské nádraží je jednička, ať je to jak chce…
Autorem projektu poděbradského nádraží totiž nebyl nikdo menší než jeden z velikánů tohoto stylu, architekt, teoretik architektury a pedagog Vojtěch Krch (1892 - 1966). Mimo skvostného nádraží pro Poděbrady, mimochodem absolutně první železniční stanice v Čechách postavené ve funkcionalistickém slohu, navrhl třeba také budovu ředitelství Československých státních drah v Olomouci či známou a půvabnou staniční budovu v Tatranské Štrbě. Pro Prahu zase vytvořil - krom vily na Barrandově - chronicky známou budovu z Pražského výstaviště v Holešovicích, jednu z mála, jež zatím ještě na Výstavišti nevyhořely, jako většina ostatních, a to pavilon pro Maroldovo panorama bitvy u Lipan.
Z historie železnice v Poděbradech
Až do roku 1870 se musel, kdo chtěl putovat vlakem, dostat z Poděbrad do 9 km vzdálených Peček. Tam byla nejbližší trať. V roce 1870 ale došlo ke zprovoznění dobudované trati Kolín - Nymburk, tehdy součásti Rakouské severozápadní dráhy. A Poděbrady měli důvod postavit si nástupní budovu. Ta první vznikla už v roce zprovoznění trati, tedy v roce 1870. A sloužila zdárně až do kroku 1905, kdy byl v Poděbradech objeven první pramen, město se stalo navštěvovanější a lidnatější. Začal rozvoj lázeňství. A prudký, takže staré nádražíčko kapacitně nestačilo. Městská rada se tedy usnesla, že musí vzniknout nádraží nové, větší a odpovídající významu města. Ale známe to dodnes… Než se začalo stavět, předcházely dlouhé tahanice o to, jak má vypadat. Táhly se až do roku 1924. Světlo světa spatřilo postupně několik návrhů, ale žádný neuspěl. Až byl na stole - v roce 1928 - projekt arch. Vojtěcha Krcha a bylo rozhodnuto. Stavební povolení bylo vydáno v roce 1929 a vybraná pardubická firma A. Kratochvíl a Ing. J. Veselý se dala do díla. Nádraží stálo 6 207 204 Kč. Za 2 roky, v roce 1931, byla nová nádražní budova na světě a slavnostně uvedena do provozu…
O budově nádraží
Odborníci upozorňují – viděli a vnímali jsme nádraží bezpočtukrát, ale nikdy jsme si nevšimli – že budova má tvar parní lokomotivy. Stavebně je z cihel a železobetonu. Hlavní vchod i východ je dvojitý a nepřehlédnutelný. Mezi vstupy se skví žulový reliéf státního znaku od prof. Karla Štipla. Dnes se ale využívá jen jeden z nich. Kryje ho železobetonový přístřešek.
Hlavní hala má impozantní rozměry (28 x 10 x 13 m). Dolní části stěn zdobí modré obkladačky. Z haly vede chodba k nádražní restauraci. Východní křídlo budovy zahrnuje byty. První nástupiště kryje ocelová konstrukce s dřevěným stropem a druhé nástupiště je už moderní, nehistorické. Střechy jsou - jak je pro funkcionalistické stavby typické - ploché.
Budova je opravdu doslova funkcionalistická. Relativně stroze, ale funkční. Což je na ní to krásné. Je nepřeplněná vně i uvnitř nějakými zbytnými parádičkami či zdobnými detaily. Jen okna v hlavní hale zdobí sklomalby od R. Gajdoše. Ty však přibyly do budovy později a dataci jsou datovány do roku 1960. Proti pokladnám jsou obří jdoucí hodiny a v hale najdeme i jedinou sochu. Sochu nazvanou Elektrifikace železnic od Jana Kodeta.
V 90. letech minulého století už byl důvod k modernizaci nádraží. Byli jsme obávajícími se svědky, ale dopadlo to – dle našeho laického názoru – dobře. Pod stanicí nově prochází podchod. Důvod byl především praktický. Lidé se courali přes koleje. Tunel podcházející nádraží, ústí na straně jedné do centrální části Poděbrad, přímo do lázeňského parku, tak na druhé straně, za tratí, je výstup z podchodu vyveden do městské části zvané Žižkov. Tunel tak slouží jako bezpečná spojnice obou částí města. Má ale také více výstupů. Vždy po dvou - na 1. a 2. ostrovní nástupiště. K dispozici je i výtah do podchodu z nástupiště.
Podchod, tedy alespoň ve dne, působí bezpečně, až na pojíždějící kola, rozjetá od Žižkova.
Podchod je vyzdoben. Sám o sobě, by byl - jako každý podchod - poněkud strohý, neútulný a sváděl by k „tvorbě“ vandaly a sprejery. Ale ne ty, co to umějí. Proto se v Poděbradech vytvořila zájmová skupina výtvarných umělců, pod taktovkou výtvarníka Lukáše Kladívka, a domluvili se s ČD, jimž podchod náleží, a radnicí, v jejímž zájmu to bylo, že vyzdobí stěny podchodu, čímž je promění ve veřejnou galerii. Obrazy na stěnách vznikly v roce 2009 a veřejnost – i my - je vítala, oceňovala a vandalové - zatím – tedy pokud víme – pomíjejí.
Poděbrady, město s významnou městskou památkovou zónou
Poděbrady nejsou jenom Zámek a nádraží. Nabízejí toho mnohem víc. Městská památková zóna, vyhlášená v roce 1992, byl záslužný čin, jaký určitě nepotěšil všehoschopné developery s jejich nenechavou neviditelnou rukou trhu. Vyhlášením městské památkové zóny se městu dosud celkem daří chránit hlavně historické jádro města i neméně důležitou přilehlou část lázeňskou. Cestou městem je sice tu a tam patrna i ta developerská „tvořivost“, ale – alespoň dle našeho názoru, pamětníků Poděbrad po dobu tří čtvrtin století - nejsou tak zásadní. Proto jsou Poděbrady stále ještě tím, co byly, klidným lázeňským městem s mnoha památkami.
A slovo „lázeňským“ je zde zásadní. Jen co se staly Poděbrady lázněmi, bylo třeba vytvořit síť staveb s tím spojených. Takže nejen odpovídající a vyhovující nádraží, ale i dostatečné ubytovací kapacity a objekty poskytující lázeňskou péči, zábavu, relaxaci i kulturu.
Mimo to, muselo vzniknout i něco typicky lázeňského, Lázeňský park a kolonáda. Budeme se mu věnovat samozřejmě také, ale v jiném článku, v rámci naší série věnované Poděbradům.
Díky období lázeňské přeměny města Poděbrad, v níž vládl architektuře zmíněný funkcionalismus, byl nastalý stavební rozvoj města uskutečněn poměrně uceleně, takže město je prostoupeno nejen tímto slohem, ale vůbec celou urbanistikou téhle stavitelsky osvícené době. Vzniklo tak mimořádně zajímavé a urbanisticky šťastně řešené parkové náměstí, vinoucí se od nádraží do historického centra. Nová část města je tak propojena přirozeným koridorem s historickou zástavbou v jediný celek. Lázeňská část města, plus jeho historická část, ale není jediná složka tvořící příjemné a zajímavé město. Tím, že se Poděbrady rozkládají na obou březích Labe, nabízejí nenáročné a snadno dosažitelné možnosti jiných podhledů na město, nemluvě o - všemi směry - snadno dosažitelné přírodě.
Moderní historie města přinesla moderní zástavbu
Vše začalo už ve 2. pol. 18. st., přestavbou značná části domů na Jiřího náměstí. Získaly jednotné klasicistní fasády a podloubí. Další impulz pro stavební vývoj, bylo 19. st., když město protnula tzv. Císařské silnice a návazně tu vedla i železniční trať. Ovšem hlavní poděbradský stavební a urbanistický „velký třesk“ přinesl mezní rok Poděbrad, rok 1905 a objev léčivého pramene s vysokým obsahem minerálů. Následovaly jej další prameny v různých částech města a propukla výstavba lázní a všeho co s tím souviselo.
V severovýchodní části rozrůstajícího se města, v prostoru od Jiřího náměstí po železniční trať ve výseči vymezené zhruba ulicemi Jiráskova a Mánesova, začala v roce 1912 vznikat vilová čtvrť. Vznik nebyl naštěstí živelný, ale uspořádaný jednotným územním plánem. Díky tomu zcela ústrojně fakticky obklopuje centrální, parkově upravené, náměstí T. G. M.
Na tuto moderní část směrem k Labi přirozeně navazuje, až na tu výpadovku pod okny zámku a ocasem koně krále Jiřího na Jiřího náměstí, historie - zámeckým areálem. Najdeme tu starou radnici, měšťanský dům z 16. st., v roce 1814 doplněný o věž a obohacený novobarokním průčelím. Radnice sloužila do roku 1906, kdy vznikla nová v novorenesančním slohu. Za zmínku stojí nesporně i tzv. stará škola, založená za vlády Jiřího z Poděbrad a přestavěná v roce 1846. Dnes je z ní známé a zajímavé Polabské muzeum.
Z moderních staveb jsou rozhodující budovy lázeňské. Budeme se o nic zmiňovat v jiném z článků našeho cyklu, v článku věnovaném přímo Poděbradským lázním.
Odborníci ještě připomínají - na druhém břehu Labe, cestou k jízdárně, zámku na dohled, za mostem vlevo dole - Havířský kostelík Nanebevzetí panny Marie z roku 1516. Váže se k němu legenda o popravě vzbouřených kutnohorských havířů a dubech, jež pak plodily rudé plody, upomínající na prolitou krev. My sice rudé žaludy nenašli, ale rádi jsme pobývali před kostelíkem, kde se v létě večer konávaly koncerty. A když už jsme u církevních památek, musíme zmínit kostel Svatého Kříže ze 14. st., jenž byl v 19. století regotizován. Zmiňujeme se o něm v jiném našem článku o Poděbradech. (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/na-srdce-jsou-podebrady-aneb-mesto-ktere-neni-jenom-na-srdce-ale-ktere-je-take-srdecne/. Ke kostelu patří i vedle stojící barokní budova, proboštství z roku 1724.
Je toho opravdu hodně, a když jsme bývali ještě při síle, a když jsme se ještě necítili jako „znalci“ Poděbrad (to ale nemůže být nikdy doopravdy), využívali jsme prohlídky města s průvodcem, jež v letních měsících pořádá TIC (turistické infocentrum) Poděbrady. Najde se na náměstí Jiřího z Poděbrad, hned vedle stávající radnice. Prohlídky města jsou v době letních prázdnin (za normálních okolností), každé pondělí od půl třetí odpoledne. Jsou dostupné veřejnosti a možné i bez objednání. A stojí to za to. Dozvěděli jsme se při tom, kupříkladu, že právě z Poděbrad pochází jeden z největších urbanistů 20. st. Antonín Engel, že se tu na několika stavbách podílel i Josef Fanta, ano, ten, kdo nám v Praze vytvořil Hlavní nádraží, jehož kavárna, v tomto nádraží, je stále mrtvá. A nejen kvůli Covidu…
Uvědomíme-li si, že od sametové revoluce uplynulo 32 let a v Praze se nic zásadního stavebně a urbanisticky neudálo, jen se dokola řeší Václavák, magistrála, trasy metra, Nákladové nádraží a podobně, zatímco cenné objekty utěšeně chátrají a tím, tiše a nenápadně, zanikají, v Poděbradech, tehdy došlo ani ne za 20 let k přebudování, dobudování a totální změně celého města na zcela jiné město, aniž by to původní zaniklo. Je to smutné srovnání. Za tak málo let, v nich proběhly dvě hospodářské krize a vše se muselo nejprve vzpamatovávat z následků 1. války a pak zas připravovat na druhou, vyrostlo v Poděbradech krásné a vzdušně uspořádané, klidné město příjemné pro život. Od tehdy, dosud.
Bylo krásné a pro nás nesmírně uklidňující procházet Poděbrady a jen se dívat. Vždy a všude bylo a je nač. A prožívat si Poděbrady v rámci jejich novodobého poslání, tedy coby lázeňští hosté, pro nás bylo vždy vrcholnou záležitostí daného roku. Proto se příště dovolíme zaměřit i na tuto stránku „našeho srdečního města“ Poděbrad, na lázeňství.
Text: Richard Koníček
Foto. ing. Olga Koníčková (12 x, Internet 2 x)
Více: