Poděbradský zámek aneb kde je ta „poděbradská brána, pěkně malovaná“?
I když leží Poděbrady v rovině, našel se kopeček, vyvýšenina, ostroh nad řekou, kde stál od pradávna nejprve dřevěný, pak kamenný hrad a nakonec dvakrát přestavěný zámek.
Naštěstí si iniciátor stavby jistý – dějinám dosud neznámý – velmož, ke stavbě nevybral vyšší vyvýšeninu, nacházející se - co by kamenem - dohodil od Poděbrad, vrch Oškobrh. Měli bychom to teď z Poděbrad na zámek dál. Takhle nás při příjezdu lodí, autem, autobusem, na kole či při příchodu pěšky, v podstatě vždy uvítá panorama poděbradského Zámku. Jen ti, co k příjezdu volí vlak, mají smůlu. Ty vítá funkcionalistické nádraží. I když i ono je - skvost…
Hrad tu byl dřív než město
Poděbradský hrad je vzácná historická památka. Nevelká rozsahem, velká významem.
Původní královský hrad byl časem, tak jako mnohé jiné, už přece jen pro bydlení málo komfortní. Byl proto přestavěn v běhu dějin na zámek. Hrad vznikl z popudu dosud neznámého českého velmože, krátce po roce 1108. Byl zprvu dřevěný a byl tu dřív než město Poděbrady. První doložená zmínka o Poděbradech jako takových, totiž pochází až z roku 1199. Tehdy je v jednom dokumentu jmenován Arnošt z Poděbrad. Původní hrad vznikl v době vlády mocného českého krále z rodu Přemyslovců, Otakara II. Mocného v rámci tehdejší Evropy tak, že mu bylo dáváno přízvisko král železný a zlatý. Jeho přičiněním, byly Poděbrady připojeny ke královské komoře. Správci hradu se tu střídali až do roku 1361. To hrad získali páni z Kunštátu.
Později z tohoto rodu vzešel další mimořádný panovník, Jiří Poděbradský, přezdívaný jako husitský král. Za husitských válek byl ale v roce 1420 a znovu v roce 1426 hrad obléhán. V obou případech marně. Zůstal pánům z Kunštátu dál celý. Ale jen do roku 1495, kdy se stal znovu hradem královským. V roce 1539 už ale jako klasický hrad k pohodlnému obývání nebyl a byl přestavěn v renesančním slohu.
Ani tato jeho podoba se nám ale nedochovala, neboť v roce 1618 začala drsná Třicetiletá válka, která do své zkázonosné vřavy zahrnula i území naší země a při jedné z bezpočtu válečných epizod, byl renesanční Poděbradský zámek poškozen. Až téměř o sto let později, v roce 1723 byl opraven. Tentokrát už ale v dobovém barokním slohu. Rok 1840, je pro Poděbradský zámek důležitý tím, že ho i s poděbradským panstvím zakoupil baron Jiří Sina. Dalších změn se dočkal ještě ve 2. pol. 18. st., a to v aktuálním a módním stylu tereziánském.
Rodiště Jiřího z Poděbrad?
Zdá se, že ano. Tím ovšem sehrál Zámek pro dějiny Poděbrad, českého království i tehdejší Evropy, mimořádnou roli. Jiří z Poděbrad se, dle písemných dokladů z archivu zámku a stejně tak podle historiků, jakým byl autor Dějin národu českého v Čechách a v Moravě, F. Palacký, či renomovaný rožmberský dvorní kronikář, V. Břežana, narodil na den sv. Jiří, L. P. 1420 v Poděbradech.
Není tak nadsázkou, že Poděbrady daly světu jednoho z nejslavnějších Čechů, českého krále Jiřího z Poděbrad, nazývaného husitským králem. A bylo to v podstatě tak. Na trůn byl – což nebývalo zvykem – dosazen téměř doslova vůlí národa. A uvádí se, že to bylo proto, že byl co do povahy ušlechtilý a co do osobních vlastností odvážný a statečný. Zažil, prožil a přežil toho opravdu dost. Narodil se v roce 1420, tedy v roce, kdy husité vydali své Čtyři artikuly pražské, založili si město Tábor, porazili 1. protihusitskou křížovou výpravu, uskutečnila se bitva u Sudoměře, další na Vítkově, a mnoho dalších. Liška Ryšavá, Zikmund se proti vůli lidu stal českým králem atd. atd. Jiří z Poděbrad také už jako čtrnáctiletý (1434) osobně bojoval na straně Pražanů ve smrtelné bitvě husitství, v bitvě u Lipan. No, zajímavé dětství, což! Do roku 1471, kdy skonal zbytečně brzy, ve věku 51 let, toho stihl stejně ještě plno.
Především byl v roce roku 1458 zvolen českou šlechtou za českého krále. A bez úhony a ve vší slávě jím byl až do své smrti. Stal se tím pro naše dějiny jediným ryze českým panovníkem. Navíc nepocházel z žádné panovnické dynastie, ale z panského stavu naší domácí šlechty. Od jeho smrti jsme se už nikdy nedočkali na českém trůnu Čecha. Pak už nám vždy vládli pouze panovníci z cizích dynastií. A pokud jde o jeho světovost, tak roku 1462 vytvořil nebývalý a vizionářský projekt tzv. Všeobecné mírové organizace, nazvaný „Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“. V zásadě šlo o sjednocení Evropy, jakýsi vznik „spojených států evropských“, tedy křesťanských, proti na Evropu tehdy zběsile útočícím Turkům, tedy vůči tlaku islámu. Ale, a to je pro Evropu příslovečné, k celkové dohodě nikdy nedošlo. Řevnivost tehdejších mocností to nedovolila. Kdyby bývalo ano, psala by si Evropská unie své dějiny již více jak půl tisíciletí. Škoda.
Ale zpět na zámek
Zámek dost pamatuje a naštěstí se i mnohé zachovalo. Třeba ceněná Zámecká studna. Je v jihovýchodním rohu vnitřního nádvoří, před vchodem do někdejší Knížecí rezidence. Jako každý hrad potřeboval pro případ obléhání svou vlastní studnu, měl ji i hrad v Poděbradech. Později to byla i studna zámecká. A býval to prý kvalitní zdroj pitné vody. Nejen pro zámek, dokonce i pro město. Vyhloubena byla do opukové skály, na níž stával „vodní hrad“. Hluboká je 13 m. Ještě v 16. st. ji kryla kovaná mříž. Později byla ještě vrchní část studny vyzděna. Výhoda z dob válečných, zabezpečení hradu vodou, pro případ obléhání, se ale v čase zámku, a již živého města Poděbrad, které také zásobovala vodou., se ukázala teď už nevýhodou.
S přibývajícím obyvatelstvem narůstal u studny ruch a provoz. Jednoho z majitelů zámku, před jehož vchodem se kupili lidé kvůli studni, přimělo nakonec její obléhání na myšlenku přičinit se o vybudování městského vodovodu a navrtat další studny po městě. Kníže tím nabyl před vchodem do Knížecí rezidence rázem klid. Došlo tím ale k hotové senzaci. Při vrtání studní se podařilo navrtat také pramen, z něhož vyvěrala ne běžná pitná voda, ale léčivá Poděbradka.
První z pramenů Poděbradky. Objevili ho v roce 1905 na témže nádvoří, a to díky proutkaři. Objev se stal naprosto přelomovou událostí pro budoucno Poděbrad.
Původní zámecká studna, byla ve 40. letech 20. st. zasypána. Mohli jsme o ni přijít. Naštěstí se tak nestalo. Naopak. S obnovou zámku byla vyčištěna a opatřena novou skruží a mříží.
A ještě pár faktů o Zámku navíc
Samozřejmě že to, co uvádíme, čerpáme z podkladů. Z městských stránek, wikipedie, a dalších zdrojů. Čerpáme ale také ze slov průvodů, s nimiž jsme město i zámek nejednou prožívali, a z informačních materiálů v INFO centru na náměstí Krále Jiřího vedle současné radnice. Píšeme současné, protože ta historická, je naproti zámku, v Palackého ulici, přes bastion naproti dnešnímu zámeckému divadlu a kinu a je v ní knihovna.
Tak, co že jsme vyčetli? Poděbradský zámek je nyní ve slohu barokním a jeho tvůrci byli tři architekti. Hans Tirol, František Maxmilián Kaňka, Josef Hübner. Díky nim získal dávný vodní hrad z roku 1108, přestavěný v roce 1651 po devastaci ve Třicetileté válce současnou podobu v letech 1723 – 1780. A právem je dnes součástí městské památkové zóny.
Dnes je na zámku muzeum - Památník krále Jiřího z Poděbrad. Nejednou jsme je za ta léta našich pobytů v Poděbradech také navštívili. Jako děti, jako svobodní milenci, jako manželé, jako rodiče a samozřejmě i jako prarodiče. Ve vzorně zrekonstruované někdejší hradní kapli je instalována expozice věnovaná především králi Jiřím z Poděbrad, ale současně s tím, i vřící době v níž žil a nakonec i panoval, a vše pojato ve vztahu k Poděbradsku.
O památník Jiřího z Poděbrad, pečuje Polabské muzeum, jehož hlavní budova je o kus dál, v ulici Na dláždění, v historické části Poděbrad. Muzeum je na dohled od nejvýznamnějšího poděbradského kostela, Povýšení sv. kříže. V parčíku u kostela je příjemné posezení na naší oblíbené lavičce a v kostele se konají skvělé koncerty, na něž jsme za našich pobytů rádi zavítali. Kostel si oblíbil i syn, jenž v Poděbradech trávil několikery prázdniny. A v době své první romantické lásky snil o svatebním obřadu konaném právě zde, v kostele Povýšení sv. Kříže, jejž za prázdninových pobytů sám se zájmem navštěvoval. Láska minula a myšlenka s ní. Škoda. Byli bychom se svatby v „našich“ rodinných rádi Poděbradech účastnili.
A nesmíme zapomenout na sklepení původního hradu, kde je expozice věnovaná sochaři Bohuslavu Schnirchovi, autoru jezdecké sochy Jiřího z Poděbrad stojící před zámkem.
A pro pořádek doplníme, že na zámku, v méně historických prostorách, působí i Univerzita Karlova, zastoupená Ústavem jazykové a odborné přípravy zahraničních studentů.
Na závěr douška o jedné známé písni
Poděbradská brána
pěkně malovaná.
Kdo tu bránu maloval,
ten barvy nešanoval,
vymaloval na ní
štyry koně vraný.
Štyry koně vraný
pěkně kšírovaný.
Kdo koníčky kšíroval,
ten panenky miloval,
ten už tady není,
ten je odvedený.
Mějte se tu hezky,
vy děvčátka všecky!
Až vy k tanci půjdete,
tak si na mě vzpomeňte,
že jsem s vámi býval,
legraci užíval.
Nikde jsme nevyčetli, proč se v lidové písničce zpívá o pěkně malované bráně, když není malovaná. Třeba v době vzniku lidovky být mohla. Budiž. A kam se poděli ti „Štyry koně vraný pěkně kšírovaný“? Záhada? Ale roztomilá tak, že by ji řešení roztomilosti zbavilo. Tak ať si zní ta hezká písnička o bráně v krásných Poděbradech. A netrapme se detaily.
A protože jsme se tentokrát věnovali stavbě ve městě jednoznačně nejvýznamnější, zkusíme se zase někdy příště porozhlédnout po stavbách dalších a mladších…
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková
Více: