Pocta Haně Hegerové aneb další důkaz, že graffiti – muraly - mohou být hodnotným uměním, když se to ovšem umí
Pocta Haně Hegerové
JW Mind strike a Unlimited Freedom
Hlubočepy
Nedostatek možností vystavovat výtvarné umění v nedobrovolně zavřených galeriích vyhání vizuální umělce - doslova - na ulici. Totiž, pardon, do veřejného prostoru… A s přibývajícími stupni na teploměru se to celé začíná jevit jako docela dobrá příležitost pro diváky i tvůrce.
Když jsme se dozvěděli, že svůj mural má v Praze už i nedávno navždy utichlá paní Hana Hegerová, zapátrali jsme. Informace zněla vágně: v Hlubočepích. Vydali jsme se tam tedy a její portrét našli. Ano, v Hlubočepích, zní rozhodně lépe, než kdyby se řeklo, že první dáma našeho šansonu skončila pod mostem. I když to tak vlastně je…
Na cyklostezce pod Barrandovským mostem
Betonové stěny, bezútěšnost zanedbaného okolí a přes míru frekventovaná cyklostezka podél Vltavy, umožňující cyklistům vyjet si třeba ze Smíchova a dojet až do Černošic. Proti proudu Vltavy a většinou přímo po jejím břehu. Úžasné. Uznáváme. Sami jsme v době přecyklostezkové přibližně touž cestou z Prahy putovávali. Dnes už to pro pěší spíše nejde.
Davy cyklistů oběma směry – ne v zákrytech – ale v houfech, družné kolektivní konverzaci a dokonce – silní jedinci – i průběžně pracující s mobilem, tomu brání. Škoda, ale pokrok jde dál. Pěší turista je tu bez šance, neboť kráčet po pangejtu vedle řítících se kol není nic motivující. Ale když ona paní Hegerová pohlíží na ten frmol kolem právě tam. Jo, tam. Co naděláme. Vidět jsme ji chtěli a chtěli…
Opravdu přímo pod mostem
Naštěstí mural paní Hegerová je pár metrů od nejvhodnějšího vstupu na cyklostezku a dá se k němu dojít podél stezky. V těchto místech ještě poměrně pohodlně, po schůdném trávníku. A – asi i autoři murálu - JW Mind strike a Unlimited Freedom, kteří ke své práci potřebovali, jak sami uvádějí, 6 hodin práce, museli najít místo, kde se pracovat dá, kde se stát, jde poodstoupit a tvořit. Mural má totiž rozměr cca 3 x 3 metry. Místo, jež zvolili, bylo tedy milosrdné k tvůrcům, vhodné pro diváky, co mají zájem pohlédnout do typické tváře paní Hegerové a hlavně, kam se dá dostat bezpečně a kde lze i bezpečně pobýt. Je tam v těch místech jakási bývalá rozvodna a k cyklostezce tam přiléhá – snad - odpočívadlo či odstavný pruh. A tím se kola neřítí.
A stálo to za to? Stojí.
Podle nás jsou důvody dva. V první řadě je to samozřejmě mural. Je černobílý, což mu dodává autenticitu, není kolorovaný, takže nepůsobí teatrálně a je reprodukován jako nějaký plakát, lety překládaný a potrhaný. Působí to tím pádem velice pietně a je vidět, že pojetí takovéto připomínky dělá možná víc než jen portrét sám. Charakteristickou tvář paní Hegerové – předpokládáme – každý kulturní tvor naší země zná. Na portrétu je zachycena ve svém typickém úsměvu, charakteristické jsou zejména její rty a v očích tušíte její nadhled a moudrý, povznášející smích. A nedívá se na diváka. Hledí do strany, jistě ne náhodou směrem ku Praze, k níž neoddělitelně patří, ač křtěná Vltavou nikdy nebyla. K dokonalosti připívá i prostinký nápis, vpravo dole. Letopočet s křížkem 23. 3. 2021. Dobře, že beze jména. Troufáme si opakovat, každý kulturně vnímající tvor této země ví sám nejlépe. A detail na závěr. „Mural - není namalován rovně, jako plakát, ale zdánlivě ledabyle, nakřivo. Tím působí dojmem opršeného odlepujícího se plakátu. Naznačuje pomíjivost bytostného jsoucna a v případě paní Hegerová pak i nepomíjitelnou přítomnost ve vzpomínce a odkazu. Možná to vidíme až příliš po svém, ale takto to na nás zapůsobilo.
Jo a ten druhý dojem. Je nejen druhý, ale přímo druhotný. I když také silný. Cestou k tomuto muralu, a cestou do něj, jsou samé graffity. Běžného typu. Takže pěkné ale i nepěkné. Nechť si posoudí každý sám. Rozhodně ale platí, že mural může být uměním, jen když se to umí. Jinak jde jen o exhibici anonymního ega, které si chce zažít okamžik pochybné slávy. Tento zjevný rozdíl mezi muralem paní Hany a většinou ostatních, není ale ani tak moc v námětu či snad v technice provedení, ale v myšlence, kterou nese.
Kudy tedy?
Výchozím bodem odkudkoliv je stanice Hlubočepy. Čili tramvaje 4, 5, 12, 20 a noční linka 94 (ta není vhodná, mural by nebyl vidět, i když by ovšem zase cyklostezka byla s čelovkou asi konečně schůdná i pro pěší) a autobusy 120 a 258. Od kteréhokoli příjezdového prostředku, je u stanice zřejmá jediná cesta vedoucí z kopce dolů, směrem k řece. Do podchodů po vlakovou tratí, místní komunikací a Strakonickou výpadovkou. Asi tak po 500 m dojde na břeh Vltavy, kam ústí i místní regulovaný potůček, jež cestu provází. Na břehu Vltavy už čeká rej kol na cyklostezce. Stačí se ale dát vpravo – v klidu po trávníku – ve směru pod Barrandovský most. Po dalších asi 200 metrech, je odpočívadlo a zanedbaná stará rozvodna. A na betonové stěně se – zatím (ověřeno 24. 4. 2021) ještě skví Pocta Haně Hegerové. Dosud nezničena nekulturním barbarem či exhibicionistou, jenž se tam mínil vyjevit sám, samojediný. Pokračovat – bez kola - není radno, je to už jen a doslova na vlastní nebezpečí.
To už se vyplatí vrátit zpět pod viadukty a krátce před příjezdovou stanicí se napojit na žlutou značku a vydat směrem po naučné stezce k Malé Chuchli po klidné bývalé silničce podlé řeky a Barrandovských skal pod Barranovskými terasami až do Malé Chuchle. Je to asi 3 km a stojí to za to. I nyní, kdy se dole, vlevo pod cestou buduje rozšíření železniční traty na Beroun a dále. Ale o tom až zase někdy jindy.
Text a foto: Richard Koníček
Pocta Haně Hegerové
JW Mind strike a Unlimited Freedom
Hlubočepy
U cyklostezky pod Barrandovským mostem
