Pejsci čekací, vítací, skákací…aneb kdopak by se ´Vlka´ bál?!
V Bibli praví - na počátku bylo Slovo. V psí bibli stojí - na počátku byl Vlk. A potvrzují to i historici. Vlk byl na počátku všech nás současných pejsků. I pudlů, i jorkšírů i čivav, nás všech, mazlíčků…
Degeneroval?
Ani náhodou. To tvrdí zlé jazyky, co pejsky nemají rády.
Přizpůsobil se?
Trochu ano. Přizpůsobil se tomu, co lidé chtějí, žádají, očekávají.
Ale co vyhovuje i nám pejskům - mazlíčkům.
Pravda, trvalo to nám to poněkud déle, začali jsme s tím už v neolitu, ale zadařilo se.
Dnes člověk má možnost mít a vybrat si mazlíčka na míru svých představ.
Stálo nás to docela dost úsilí, hodně důvtipu a spoustu odříkání.
Ale zvládli jsme to. Jako jediný z tvorů! Zvládli jsme přeměnu z Vlka v mazlíčka.
Museli jsme. Kvůli cíli, kterého jsme chtěli dosáhnout.
No, představte si, že by Vlka, vlčáka jak tele, měla nosit panička sebou v kabelce do společnosti.
Nebo tu obrbrašnu, jak na vybavení hokejového brankáře,
kterou by potřebovala. To by neušil ani Luis Vuitton ani KaraTrutnov.
Anebo kdyby ho chtěl mít páníček v kapse kabátu, když třeba venku prší, aby mu neomokl…
To, aby měl kapsář jako ratibořická babča a ještě by se mu namohla záda.
A co kdyby ho chtěl mít človíček u televize na klíně…
Předně by přes něj neviděl na oblíbený seriál Štaflík a Špagetka,
ten je nejlepší,
a navíc by se mu kotníky zvolna bořily do podlahy,
až by dole
sousedům pod ním čouhala jeho chodidla ze stropu.
Ne, tohle všechno by s Vlkem nešlo.
Proto jsme se museli přizpůsobit, a trochu, no trochu, trochu hodně přeměnit.
V mazlíčky. Všech typů, střihů, podob a barev. Všechny variace k zulíbání, samozřejmě, jak jinak…
Tak nám to totiž vyhovuje. A od počátku jsme nechtěli nic jiného. Akorát, že člověk to pořád nechápal.
To on z nás dělal jednou lovce –
hnát se jako blázen za nějakým nevinným zvířetem,
no uznejte.
Jindy z nás zase dělal hlídače.
Ten úlet. Celé noci se tetelit na mrazu a čekat,
až přijde nějaký poberta a pak mu natrhnout tu … kapsu.
To je ponižující.
A úplně nejhorší bylo, když z nás chtěl mít vojáky.
Hnal nás tam, kam se střílí, aby tam nemusel sám.
Zbabělec. A taky z nás chtěl mít sportovce.
To už by za jistých okolností třeba i šlo.
Jenže kdyby byl sport aspoň hrou!
Ale v člověčím pojetí šlo
o medaile pro nás a peníze pro něj a hlavně o šílený a nesmyslný dril.
No, tohle prostě může vymyslet jenom člověk.
Z věčného nepochopení a ze své vlastní představy, že jako právě on ví všechno nejlépe.
Houby ví.
A ještě ke všemu těžko chápe, když už se nedokázal za ta léta naučit rozumět psí řeči.
Říkáme mu to už od neolitu.
A on teprve teď, na samém sklonku civilizace, nás začíná konečně chápat.
Kolik tisíciletí jsme si už mohli po generace užívat,
kdyby nás ten natvrdlý člověk chápal krapánek rychleji.
A jde přece o tak jasné a snadné věci. O takové prkotiny.
Tak třeba mít svou postýlku, tam svůj polštářek,
tím svůj koutek a v něm své hračky. Všechno pěkně na místě.
A když se nám zachce lidského teplíčka,
a to nám se zachce, ne že ne, a taky toho lidského smrádku,
co si budeme nalhávat, tak, aby už sakra konečně uhnul, udělal nám místo,
pustil násk sobě pod deku a laskavě se přestal vrtět,
přizpůsobil se svou nemožnou polohou té naší a nechal nás v klidu vyspat…
To je tak složité pochopit?
Nebo, je to snad tak moc, co od toho podivného tvora,
který celý den jako praštěný panáčkuje zbytečně na zadních, žádáme?
A ráno, ráno samozřejmě snídani.
Ne nechutně a nedůstojně někam do kouta jako méněcennému.
Ani náhodou. Pěkně pospolu sesedneme se ke stolu.
Jednou já, jednou páníček, jednou já, jednou páníček,
jednou já, jednou já, jednou já, jednou páníček … jednou já…spravedlivě se dělit.
A prosím, samozřejmě, ty nejlepší kousky.
Nebudu přece žrát tlusté od šunky, jenom proto, že panička drží tajli.
Jen ať si to sjede sama. Musíme šetřit. A tolik šunky pro oba není.
To bychom pak projedli majlant.
A je to snad nějak moc, co by měla umět panička?
A pak hurá na procházku.
Žádné vypařit se jako pára nad hrncem a zamknout nám dveře – zvenčí.
To by tak hrálo! To je prostě nepřípustné.
Proto číháme, nenápadně, ale rafinovaně, na každý člověčí pohyb, aby nám neutekl.
Což on dělá často a rád.
Má smůlu. Ledva se šine ke dveřím, jsme tam první.
Aby nás tu nezapomněl. Ani náhodou, ani omylem.
Oklepeme se, jako že jsme ready a už můžeme jít.
A vedeme to my. Pochopitelně. Jako vždy.
Zde zastavit, zde prodlít, zde to očuchat, tady počůrat a tady, ehm, však víme co.
Páníček či panička proto musejí nosit takovou papírovou lopatičku a pytlíček.
Tedy ti slušní.
Ti méně slušní se to ještě nenaučili,
ale my to s nimi doladíme.
Na nás je demonstrativně zahrabat zadními nožkami, jako že uklízíme,
jak si myslí lidé, ale my víme, že je to znamení, člověčino, hotovo, jde se dál.
Protože pořád ještě neumějí naši řeč,
tak jim to musíme všechno překládat do řeči znakové.
Člověče, podej nám něco. Doják.
Psí oči. To je náš parádní kousek.
Majstrštyk, jak říkají lidé, když se jim něco povede.
To jsme se naučili jako první. A nejdůležitější.
Upřít zrak na člověčenstvo, face to face,
a nahodit výraz, který jim trhá osrdím,
dere slzy do těch na nás upřených očí, vyvolává mrazení v zádech,
a kdo ví kde ještě, a úplně jim deletujeme tu část mysli,
kde mají uloženy nějaké ty jejich nesmyslné zásady.
Ty pak padají do zapomnění a člověk, skoro jako v hypnóze, koná to, co chceme my.
Chce to sice soustředění, ale vyplatí se.
Funguje to u stolu, když člověk něco žere, a nám to k jídlu nedal.
To je pak hodně náročné. Nechce se té dobroty vzdát,
ale časem povolí.
Sednout na zadek, hlavu ke stolu,
dojemně vzhůru, krk musí být protažený jako labutí šíje,
a ten náš pohled.
Když odolává, a dobrota je mu milejší než soucit s námi,
a to se u těch žroutů stává často,
přidáme malý, ale razantní štěk.
Ten se případné, u zvláště odolných žroutů,
zesiluje co do frekvence a decibelů,
a to by v tom byl čert, aby to nezabralo.
Nejraději děláme psí kusy, to sedí, to člověk nazval trefně, a nesnášíme psí počasí.
Člověk ale naštěstí také ne, takže si sám pro sebe vymyslel úsloví,
že je počasí, že by psa nevyhnal.
A zpravidla nevyžene.
Musel by do té sloty s námi, a to se mu samozřejmě nechce.
To funguje. Ale s těmi psími kusy to bývá problém.
Ono se jim nechce pořád dokola házet míček, nebo kroužek nebo talíř.
Ono jsou totiž děsně líní a nemají pochopení.
Trošku pomohlo, když jsme jim vsugerovali,
také zase díky neustálému naléhání a našim pověstným psím očím,
že si vyrobili takové házítko, kterým nám házejí míček,
aniž by zas až tak moc při tom mávali rukou.
Je to sice poněkud odbyté, trošku nás to až jakoby uráží,
ale dobře, budiž,
účel světí prostředky, jak říkali staří jezuité,
hlavně, že ten míček už konečně letí.
Akorát se nesmějí zakecávat s dalšími psovody
– jak si o sobě myslí –
to se pak musíme zase připomínat štěkáním,
protože jsou hluší jako tetřevi a řeší si ty své absolutní nesmysly,
a na to nejdůležitější, ten míček, zapomínají.
Kapitolou sama pro sebe je ovšem čekání.
Nečekáme rádi a člověk to nějak pořád nemůže pochopit.
Tady máme ještě velké rezervy. To si musíme otevřeně přiznat.
Člověkové totiž nechápou, že jsme s nimi proto,
aby i oni byli s námi.
Pořád.
A ne nás nechávat doma.
Ale to se ještě do jisté míry dá ustát,
protože prospat, ale oni nás nechávají čekat i mimo domov.
A to je horší. Nejčastěji před obchody. Jasně, bereme, že nám šli nakoupit.
To je jejich, no nedá se ještě říci, že povinnost, ale skoro už ano.
Jenže – a v tom je jádro pudla (který trouba to vymyslel),
v tom je ten háček – že oni jdou do obchodu a tam nakupují to,
co jim do oka padne.
Zcela nesmyslně.
Věci. Kromě hraček pro nás všechno naprosté zbytečnosti.
Dokonce některé jsou přímo odpudivé.
Třeba psí šampon.
Copak jsme lidi, abychom se šamponovali?
Kdo to kdy viděl. U vlka, i když v přestrojení za mazlíčka.
To je musíme ještě odnaučit. A odnaučíme. My máme trpělivost. Už od neolitu.
Ale zpět k nákupům.
Nákup potravin je samozřejmě zajímavější a smysluplnější, jak říkával ten jejich prezident, co ho na procházky vodívala ta slavná VIP – Ďula. Jenže, a v tom je ten problém, nakupují bez nás, a tím pádem často to, co bychom nekoupili ani po lysohlávce. Vyhazují peníze za něco, co my nejíme. A že to žerou oni, to je ovšem jejich problém. My totiž cítíme, oni čichově leda tak tápou. Navíc mají převrácené vnímání. Co voní, jim smrdí, a naopak. S námi by tedy nekupovali nesmysly a jedovatiny, umělotiny, polské chemické napodobeniny a tak. S námi by kupovali jen to, co opravdu sníme. A nemuseli by to pak dojídat oni za nás. To dá rozum. A tím by strašně moc ušetřili. A že se na jídle, jak známo, dá ušetřit nejvíc.
Tohle je naučit, tak to je náš asi teď momentálně ten nejdůležitější úkol.
Proto se snažíme ze všech sil, trapně uvázaní před obchodem,
působit jako totální zoufalci, jako zbědované trosky,
zmoklé slepice, ano, až tak moc se snažíme, a okázale tam trpíme.
Někteří z nás to ještě doplňují i srdceryvným zpěvem žalmů,
oni říkají, že je to vytí, protože nemají sluch,
a jiní i zoufalým štěkotem.
Model:
„člověče, unáší mě právě devátá vlna, a ta bývá nejsilnější, na širé moře a já ti tam zahynu.
Kvůli tobě, ty nezdárný a bezcitný tyrane. “
A potom, když se náš člověk vrátí, rozjedeme celou škálu vítacích projevů,
jako kdyby se nám právě vrátil z několikaleté polární výpravy,
z níž se vrátit podle všech zpráv a propočtů vůbec nikdy neměl.
Fungují v tom směru skoky, olizování, otírání, no prostě projevy,
které ho nabudí až k samému vrcholu štěstí, jak že jsme mu oddání.
A my přitom, už nenápadně zjišťujeme,
co zas koupil pro nás nepoživatelného a co má dobrého.
Slibujeme si od té metody, že za rok, no spíš za deset let, možná století,
ale jak už bylo řečeno, my to vydržíme,
my máme trpělivost, už od neolitu, i kdyby to trvalo celé generace,
my ho nakonec naučíme sbírat do svých nákupních tašek jen to,
co tam sbírat má.
Tak jako jsme ho naučili sbírat s tím papírovým pytlíkem a lopatičkou.
Tedy ne, že by se to mělo srovnávat...
Je třeba s hrdostí prohlásit, že už se přece jen blýská na lepší psí časy.
Už nás vodí, nosí, pašují, do řady prostor,
kam nás dříve nemohli vzít ani zázrakem.
A to je dobré znamení. I do samoobsluh se už mnozí
z nás dostávají, ale ještě tam nemohou vybírat, co nakoupit a co ne.
Ale ono to jednou přijde.
A než tomu tak bude, budeme schlíple a dojemně dojímat před obchody.
To se nedá nic dělat.
My vytrváme až do vítězného konce. My ano. Stojí nám to totiž za to.
Protože pak už bude konečně PSÍ RÁJ i na Zemi...
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková