Úvod > Parník Tyrš aneb Svatojánské proudy už sice neuvidíme, ale paráda to je!!!

Parník Tyrš aneb Svatojánské proudy už sice neuvidíme, ale paráda to je!!!

15.06.2015 10:29

Praha – náplavka – parník Tyrš - červen 2015

Jako malý kluk jsem si z nedaleké Salmovské ulice, kde jsme bydleli, chodil hrát na vltavskou náplavku. Jen kousek od míst, kde je dnes přístaviště Palackého nábřeží. Byly tam tehdy haldy písku, co se těžil z Vltavy a tam překládal. Přijížděl jsem tam s tátou, když měl čas, na tříkolce, pak už coby ´velký´ na koloběžce. Písek byl lákavý a já se směl po těch haldách, jen tak po zadku, klouzat dolů jako na skluzavce. Pro mne úžasné dobrodružství a velkolepá zábava.

Čas oponou trhnul a změněn svět, jak pravil klasik

Uplynulo něco přes půl století a já se na náplavku - na mojí náplavku - vracím dodnes. Vracel jsem se od dětství pořád. Jen tak na procházku s tátou, i když už jsme nebydleli poblíž a nebyl tam ani ten písek, pak s kámošem spřádat plány, jak budeme velcí a slavní, pak na první randění, pak už s budoucí a ještě pak i jsoucí manželkou a nakonec se synem. Vyprávěl jsem mu svůj dávný příběh o ´mé´ náplavce a předával rodinnou štafetu vztahu k náplavce.

Doba se změnila. Syn dospěl v juniora a náplavka v zábavní park plný lidí, stánků a podél navigace i parníků. Je to dobře a je to fajn. Nad tím vším se vyrýsovává mocný Vyšehrad, poblíž klene industriální zázrak – železniční most - a naproti na obdobné náplavce je - pro mne, vnitřně - jiný svět. Tam jsem nechodil, tak tam nechodím a nemíří tam ani junior.

Sny se mají plnit nejen o Vánocích

Když byl syn malý, hodně malý, courali jsme spolu po náplavce, která se v tu dobu už zvolna měnila z mrtvé zóny v zábavní molo a vdechovali zvláštní vůni kalné vody u našich nohou. Syn snil. O tom jak bude jednou plout na parníku, o tom jak si postaví vlastní loď, dokonce si namaloval i podrobné plány, jak bude překonávat říční a posléze i mořské dálky a jak bude námořníkem.

Osud chtěl, že se tak nestalo. Flotilu, co jsme měli, ač suchozemci a Středoevropané, zašantročil Kožený. A když se pak u nás řešilo, co má syn dělat, na jakou školu se dát, námořník vypadl ze hry. Ani v tu dobu umrtvená říční doprava nějak neuspěla a syn se vyučil něčím úplně jiným.

Touha plout mu ale zůstala.

Plynul čas a i on už se vracel na náplavku. V tu dobu už ale plnou lidí a lodí. A jednou na jednu nastoupil. A pak už nastupoval znovu a znovu. Zprvu jako pasažér, pak jako dvorní fotograf a nakonec i příležitostný plavčík.

A od té doby se jeho čas dělí mezi práci na suchu a potěšení na vodě.

Inu, kdo věří svému snu, tak mu naplnění neunikne.

Pasažérem svého syna

Dnes už je junior součástí jedné party a vyplouvá s ní, když má čas a když ho potřebují. A parta je výborná. Žádné primadony, žádní frajeři, chlapy a ženské, kteří dělají svou práci a jsou rádi, že ji mají. Žijí parníkem a vodou. V jejím rytmu a v jejím proudu. Na férovku a poctivě. A juniora přijali mezi sebe.

A tak junior vzal jednou svého seniora, starého otce také na palubu. A otec, no, co si budeme povídat, byl hrdý na svého juniora. Ano, i to se občas otcům stává. Tomu jeho naštěstí dost často.

Miroslav Tyrš byl Sokol

Prof. Ph. Dr. Miroslav Tyrš se narodil 17. září 1832 v Děčíně a zesnul 8. srpna 1884 v Tyrolsku. Tehdy jsme byli totiž s dnešním Rakouskem jeden stát, takže nic zvláštního.

Dnes je Tyrš vnímán, a právem, jako významný český národní obrozenec. Znám je jako kritik, historik umění, estetik, profesor dějin na UK a na ČVUT v Praze, i předseda výtvarného odboru Umělecké besedy a člen poroty pro sochařskou výzdobu Národního divadla v Praze. Co je o něm ale asi neznámější, je jeho podíl na založení organizovaného tělovýchovného hnutí v Čechách – Sokola.

Parník Tyrš

Nevím, kde a proč přijal tenhle parník právě jeho jméno. Původně ještě jako remorkér se jmenoval jinak. Dnes je to ale impozantní a nádherně romantický parník, který kotví téměř přesně tam, kde já si kdysi prodíral gatě na zadku.A slouží svému poslání skoro v duchu tradovaného hesla svého předjmenovce Tyrše: Svaly tuž, vlasti služ. Netuží však svaly ale svůj mnohoválcový motor a neslouží jen vlasti, v tom širším slova smyslu, ale hlavně lidem, kterých je pořád plný a kteří jej vyhledávají pro svou unikátní atmosféru i zábavu.

parník Tyrš - odborně řečeno - zadokolesový parník, má sezonní provoz (od dubna do října)
má kapacitu 296 lidí, přičemž pro 176 z nich je k dispozici zakrytá paluba s restaurací a ještě zakrytější, čili vnitřní, bar. A jak jsem se přesvědčil, vše se vstřícnou, svižnou a ochotnou obsluhou.

Tyrš vyplouvá v sezonně denně, a trasy jsou různé. Pro Prahymilné a Prahou oslněné cizince je to tzv. ´panoramatická plavba´. Vede plavební komorou Mánes k Národnímu divadlu a pak zpět proti proudu řeky i dějin až k Vyšehradu na skále. Za dvě hoďky máte v oku vše, co je v Praze známé, avšak z pohledu, který je o hodně jiný než ze břehu. Karlův most, Malá Strana, Hradčany a Vyšehrad. No, je snad něco víc?

V mládí jsem se plavívával občas na Slapy. Musím říci, že to bylo přímo nekonečné, ale že to bylo v zásadě úžasné. A to Tyrš umí také.

Ne nadarmo se té trati (37 km) už v minulém století (to jako, že za mě) říkalo ´královská´. A zůstalo jí to. Romantika okolí řeky od jihu Prahy, divácky atraktivní a řemeslně zajímavé proplouvání komor vybudovaných už v první půli minulého století a k tomu dnešní krása těch dávných místa zaniklých Svatojánských proudů (kdo je nepamatuje, nepostrádá je).

Taneční parník

Z velké nabídky plaveb, co mi nadšeně předestřel junior, jsem ale rafinovaně zvolil jinou. Multifunkční, řekl bych. Program nazvaný Taneční parník. Ne, že bych snad v mém věku chtěl a mohl tančit. Nezvládal jsem to, k lítosti manželky, ani v mládí, ale jak jsem si ověřil předem, tančit se nemusí. Jde i jenom plout a poslouchat koncert vybrané kapely. Střídají se i opakují, takže stačí sledovat weby ´svých´ kapel a web parníku Tyrš.

A pozor, balí to tam jako tři v jedné. Tři kapely za jednu plavbu. A jako bonus (bonbonus!) je ta nostalgická plavba po stopách mládí.

Pět hodin pohody a vzpomínek

Takováhle plavba trvá 3, ale třeba i 5 hodin. Je určena komukoliv, ale hlavně patří fanynkám a fanouškům účastných kapel. Při tříhodinovce doplujete k soutoku Vltavy s Berounky a zpět. Pokud vsadíte na pětihodinovku, tak až pod Vranskou přehradu. Kdo chce, ten při plavbě tančí, kdo chce, ten jančí. A kdo má chuť, popíjí, konzumuje a poslouchá. Anebo se baví jen tak plavbou jako takovou. Což byl můj případ.

Vyplouváme

Pár manévrů, pár odpichů bidlem, junior samozřejmě v akci a s bidlem přes palubu, a už jsme na širé Vltavě. Nálada ohromná. Osazenstvo mává na bavící se davy na náplavce, a ti zase na nás. Podplouváme železniční most. Zase ho vidím jako před lety a zase se skrz ocelové žebroví nad námi valí kola rozběsněného železného oře. Nad lodí rackové, na levoboku Vyšehrad s kdysi nedobytnou skálou strmící se nad vodu. Dnes je dobytná. Vidím trojici, co nerušeně šplhá k hradbám ve výši. A asi žádný vopruz. Klídek. Ještě nám stihnou mávat. Míjíme přístaviště sportovních člunů se správnou správní budovou, ve tvaru korábu. Na pravoboku Císařská louka, řečená Cinda.

A hele, už tam, v místním kempu, vidím pár prvních jarních karavanů. A já tu pamatuji ještě stanaře…

Míjíme Podolskou vodárnu a proplouváme po pravé straně pod Dívčími hrady. Hlouček manažérů za mnou přerušuje své obchodní žvásty i tu svou šroubovanou řeč s tím věčným protaženým prosíííím a neskutečným nadužíváním balastního slůvka ´jakoby´. Jakoby podle nich nikdy nic nebylo doopravdy a jen jakoby. I oni sami, řekl bych.

To dvojice přede mnou tu popíjí pivko, baští klobásky, sedí a kouká a v klidu si řeší, co s tou pračkou, co jim včera klekla.

Načuřená holčička u nedalekého stolu se konečně přestane mračit ve chvíli, kdy se před ní objeví miska s hranolky.

Žluté lázně na levé straně žijí svým pestrým životem a kousek za nimi bývalý lom, kde prý bydlívali za první republiky, v chodbách po těžbě, bezdomovci. Zda-li pak tam jsou už zase?

A na plácku vlevo pod Barrandovským mostem stávaly kdysi lázně. Na mlejnku. Můj dědeček – kuchař, tam po válce krátce dělal šéfkuchaře a babička pivonošku.

Ucucávám pivo, co mi natočil a vlastnoručně přinesl junior a vzpomínám, jak jsme, když byl malý, zoufale hledali ve skalách pod dnes už rozpadlými havlovic Barradovskými terasami - trilobity. Jak já mu přál najít alespoň jednoho, malého… A jak on se zoufale snažil. Marně. Všichni jsou asi už v Národním muzeu. Tedy teď už ani tam. Muzeum je přece vybrakované a čeká na spadnutí nebo zázrak.

Podplouváme Most inteligence. S tátou jsme tam pravidelně cestou přes něj rozhoupávali jeden panel a divili se, že most ještě nespadl. Nespadl, ale neslouží. S juniorem jsme už ten panel ale nenašli. Daly se totiž rozhoupat všechny.

Plujeme, máváme a po obou březích nás provázejí cyklisté, bruslaři a sem tam i nějaký ten běžec.

Vplouváme do zdymadla před soutokem Vltavy s Berounkou. Junior s přehledem značí kapitánu na můstku za kormidlem, kolik že místa má na tomhle boku od stěny propusti.

A pak šťastně vyplouváme ven na už značně volnější řeku.

Smím na kapitánský můstek. Děkuji kapitánovi a v nadsázce skládám jakýsi projev obdivu. „No jo, nechte toho, to nic není,“ říká a je vidět, že je hrd na to, že něco je. Říká se o něm, že je to zkušený říční vlk, co projel Labe až do Hamburku víckrát, než mě je let. A to je už fakt hodně.

S šerem obracíme a já se přesouvám do podpalubí. Táhne mi na cemr a jdu si vychutnat další pivko a muziku. Ne, že bych ji neposlouchal až dosud, hrají a kdo chce a vejde se na ´parket´, tak i tancuje na zádi lodi už od vyplutí, ale byl jsem tak nějak zahlušen vzpomínkami.

Rock skoro celý rok

Kapel se už na parníku Tyrš vystřídalo hodně. Některé se vracejí, jiné si zahrají a šmytec. Já měl tu čest na grunge-rockovou partičku kluků z Rakovníka, co si říká DDW. Baví je to, snaží se a zjevně si to užívali. A publikum s nimi. Maj správně ulítlý songy. Ale v hlavě mi neuvízl ani jeden. Není to ale jejich chyba. Nemám je naposlouchané a byl jsem duchem v minulosti.

Loučili se spokojeně s tím, že už musí uvolnit prostor legendám. A opravdu.

Nastoupili crazypunkoví Ultrapunk, pražská sestava, co zářila v letech 1981 – 1990, pak to zabalili, a od roku 1998 si už hrají jen tak příležitostně pro radost. A že z nich čišela! Ze všech! Super řízek byl i helikonkář, co vařil na to zednický piáno jak o život. Jeden z jejich songů mi uvíz v palici jako perfektní nonsens. Jmenovalo se to SALÁT, spáchali to dva členové kapely Sax and Brendi. A bylo to takto:

Zahoď to mlíko,

Zahoď to máslo,

Bůh ví, kde se to

tele páslo.

To je vše. Co taky dodat, že. Jasné, stručné a asi tříminutové.

Závěr patřil opravdové a dosud akční legendě, Garage & Tony Duchacek, muzice mého mládí.

Ale já, s blížící se do tmy rozsvícenou Prahou, se spíš díval, jak se můj junior spolu s posádkou připravují na přistání. A nebyl jsem sám.

Synátor mi vykázal vhodné místo, téměř 1. řadu balkon, a já viděl, jak je nesnadné se trefit mezi všechny ty lodě kotvící už krátce před půlnocí na náplavce. Povedlo se, neztroskotali jsme, ponton i parník splynuly v těsné bondage uzlů, co se junior učil kdysi ve skautu a měl dojem, že je nikdy nepoužije. Použil.