Oui, šéfe
Oui, šéfe!
aneb
práci šéfkuchaře nepodceňujme!
Nenáročná francouzská komedie ´Oui, šéfe´ svým názvem příliš nesděluje. O co vůbec jde? Jenom z plakátu usoudíme, že asi půjde o gastronomi. Ano, seznámíme se sice se slavným šéfkuchařem Alexandrem Lagardem a jeho neúnavným bojem proti finanční skupině, která vlastní síť jeho restaurací. Ale to je tak vše. Příběh, jak Jean Reno v roli šéfkuchaře Lagardeho chce zachránit své milované tři hvězdičky, je totiž pro diváky 21. století dosti jednoduchý.
Je škoda, že se tenhle kulinářský příběh odehrává podle jasně dané šablony, kde můžeme dějové zákruty předvídat na míle dopředu. Ale hřejivá atmosféra filmu nás se smutnými tvářemi naštěstí nezanechá. Usmíváme se oběma hrdinům a jejich vzájemnému hašteření až do konce filmu.
Když kuchař kecá moc
A tak bychom o příběh, který začíná v jedné příjemné restauraci, přijít neměli. Tamní kuchař Jacky Bonnot má úžasný talent, ale malou trpělivost. Rád připravuje nejrůznější pochutiny, ale chce je pokaždé až příliš dokonale vyšperkovat a sladit. Jenže hosté, kteří si na číšníkovo doporučení objednají jehněčí s přílohou a víno, nejsou příliš zvědaví na kuchaře, který naběhne ke stolu a s tvrzením, že „k tomuhle masu se červené opravdu nehodí“ jim objednávku proti jejich vůli změní na steak a hranolky. Jacky dostane kvůli jednomu takovému incidentu výpověď. A protože to zdaleka není poprvé, dojde jeho těhotné přítelkyni Beatrici trpělivost. Její milý si tak musí najít pořádnou stabilní práci nebo je mezi nimi konec. Finanční situace jej nutí přijímat podřadné kšefty, které si však také není schopen udržet.
Když zedník dostane příležitost
Hlavní hrdina Jacky se sice snaží, ale život se mu změní ve chvíli, kdy mu cestu zkříží slavný šéfkuchař Alexandre Lagarde. Co ztrácíme na jednoduchém ději, získáváme na takřka dokonalém feel-good pocitu a perfektní chemii mezi Michaëlem Younem a Jeanem Renem. Chceme, aby nám pochoutky z francouzské kuchyně připravil zkušený, ale životem vyčerpaný Alexander Lagarde (Jean Reno), nebo mladý, energický a vtíravý Jacky Bonnot (Michaël Youn)? Mistr a jeho obdivovatel si mohou vzájemně značně pomoci v práci, ale oba mají také nelehký osobní život. A na ten jsou recepty vzácnější a příprava hektičtější.
O co šlo režisérovi?
Režisér Daniel Cohen nám servíruje komedii ve stylu 60. let v tom dobrém (herci) i špatném (skoro žádný děj, minimální love story) smyslu. Kuchařská „studiovka“ na dnešní dobu odkazuje snad jen počítačem (live chat z domova důchodců) a ke konci motivem módní vlny Velké Británie a Španělska, oblíbené molekulární kuchyně, kde posouváme hranice, vytváříme neobvyklé pokrmy a intenzivně jiné chuťové zážitky. Pan režisér zřejmě myslel jen na jednoduchou zápletku, optimistické vyznění a nevulgární humor. Zkrátka a dobře, prostě jenom chtěl, abychom se na chvilinku stoprocentně uvolnili. A netěšme se na nějaké překvapení. Sled událostí předem odhadneme a konflikty pokaždé snadno zažehnáme. Za docela zajímavou scénku považujeme, kdy oba hlavní hrdinové v přestrojení na japonský pár (v kimonech) špiclují v konkurenční restauraci.
Louis de Funés to není
I když jsme se v minulosti s francouzskou gastronomií mohli setkat ve francouzských komediích, kde exceloval, jako vždy ztřeštěný, Louis de Funés (Grand restaurant pana Septima – rok 1966), tak jsme od té doby v té současné francouzské komedii s gastronomickou tématikou příliš nepokročili. Jacky v podání prakticky neznámého Michaëla Youna je sympaticky snaživým poctivcem, který je živoucí gastronomickou encyklopedií, který slyší ´zeleninu křičet´ a který se s noblesním Lagardem skvěle doplňuje. Druhá hlavní role kuchařské celebrity byla snad psána na tělo Jeanu Renovi. Toho sice poslední dobou občas objevíme ve filmu méně kvalitním, ale jako Alexandre dokazuje, že v komediích určitě neřekl poslední slovo. Jakmile je tahle hlavní dvojka na plátně spolu, pohodlně se usadíme a kocháme gagy, dobrotami a pěknými ženami.
Práci šéfkuchaře nepodceňujme!
No, když prominentní šéfkuchař spáchá sebevraždu, to už muselo být „na mašli“! Když jsme se tedy před časem dozvěděli, že jeden slavný francouzský šéfkuchař v ještě produktivním věku spáchal sebevraždu proto, že už dál svou restauraci nezvládá vést, byli jsme překvapeni, protože jsme netušili, že kuchařina je tak náročné povolání. A ono, představme si, že je! Protože, jak jsme se pak dočetli v jeho dopise na rozloučenou, vyhovět všem požadavkům na kvalitní suroviny, hotové pokrmy, vyhovět všem zákazníkům, pracovat od rána do večera, neotrávit je, se stal pro něj, jako šéfkuchaře, který byl příliš svědomitý a neměl po celý život dovolenou, a neměl v hlavě nic než tu restauraci (kterou nakonec po jeho smutné smrti převzala zřejmě schopnější manželka) přímo nadlidský úkol. Ale myslím, že my, co vaříme svým drahým rodinným miláčkům, bychom taky mohly vyprávět, že?!
Závěrem
Milovníkům francouzských komedií tento film můžeme doporučit ke zhlédnutí, protože se tu setkáme s neobvyklou a vtipnou sondou do zákulisí kuchyní luxusních restaurací. I s jejich šéfy, kteří po nás chtějí nemožné, jak už to v životě bohužel bývá. A pokud jde o jídlo, pak si myslíme, že při pohledu na jeho přípravu a při pohledu na nervozitu panující mezi kuchaři, v žádném případě nevyhládneme. To nám opravdu nehrozí. Ve francouzských luxusních restauracích se ostatně ani moc nenajíme, protože hosté tu vyžadují při servírování miniporciček nejdražších jídel především vizuální a čichové požitky. A to pro nás Čechy, jedny z nejobéznějších lidí v Evropě, rozhodně nic moc není. Provoláme tedy raději slávu našim vzájemně se „milujícím“ novodobým kuchařským celebritám tuzemským - Pohlreichovi a Babicovi. A nebo ne?!
Do kin chodíme prý stále méně
Do českých kin chodíme méně, snažíme se prý šetřit. Ve 3. čtvrtletí tohoto roku činil propad počtu diváků 23 % . V konečném výsledku to znamená, že jako diváci jsme navštívili kino v počtu 2,66 milionu. Rovněž podle údajů Unie filmových distributorů klesly i tržby o 24 % v porovnání se stejným obdobím loni, a to na 302 milionu korun. Důvodem je menší počet filmů. No, nevím, máme snad ten pocit?! Já moc ne?! Domníváme se, že zakopaný pes bude v tom, že návštěva kina přijde rodinu na nemalý peníz, a současně, že kromě smrště animovaných filmů, jsme neměli z čeho vybírat. Americké filmy? Francouzské? Dánské? České? No, proberme se tím sami.
Titul: Oui, šéfe!
Původní název: Comme un chef
Země původu: Francie/Španělsko
Rok: 2012
Režie: Daniel Cohen
Hrají: Jean Reno, Michaël Youn, Raphaëlle Agougué
Scénář: Daniel Cohen
Kamera: Robert Fraisse
Střih: Géraldine Rétif
Hudba: Nicola Piovani
Světová premiéra: 7. Března 2012
Domácí premiéra: 6. Prosince 2012
Délka: 84 minut
Žánr: komedie
Přístupnost: přístupný
Verze: české titulky
Světová práva: Gaumont
Hodnocení: 60 %
www.comme-un-chef.gaumont.fr
ww.facebook.com/commeunchef
Ing. Olga Koníčková
Foto: internet