Oto Skalický: Horníci/Miners aneb když čas i rez pohltí fotografie na plechu stejně jako hornické řemeslo…
Galerie Fotografic - Praha
30. 6. – 7. 8. 2016
Galerie Fotografic se do značné míry vymyká běžné galerijní nabídce v rámci Prahy. Sama své snažení deklaruje zcela prostě a nepateticky, jako ´prezentaci zavedených i mladých umělců v originálních prostorách bývalé konírny v samém centru Prahy´. To ale samo o sobě je málo. Galerie Fotografic má totiž především specifickou dramaturgii a čich na netypické osobnosti a jejich stejně netypické práce. Už proto se sem vracíme s až neutuchající vytrvalostí. Vždy tu najdeme cosi nezvyklého, co náš obzor rozšíří a tak posune naše představy o možnostech výtvarného umění, které jsou - jak se tu tak často ukazuje - opravdu nekonečné.
Velkou roli má galerijní prostor a jeho atmosféra
Připomeňme si, že odvážná, ale promyšlená úvaha o vzniku galerie ve staré opuštěné konírně na úpatí nostalgicky ´zapomenutého´ továrního komínu, v centru křivolakých uliček Prahy, ve Stříbrné ulici, kus od kostela sv. Anny, někdejšího templářského kláštera, dnes kulturního centra zvaného Pražská křižovatka, rozhodně má genia loci.
Rekonstrukce provedená arch. Jiří Gulbisem v roce 2003 na tom nic nepokazila, jen to krásné a dýchající onou zvláštní atmosférou vyzdvihla. Nápad se ujal a galerie stala platformou pro zpravidla sedm, ale často i deset netradičních výstav ročně. A k dispozici je jak českým, tak zahraničním tvůrcům.
Tentokrát slovenský host – Oto Skalický
Na vernisáž fotografa Oty Skalického (1988) jsme na www.www-kulturaok-eu.cz podle našeho zvyku dorazili první. Má to totiž tu výhodu, že tvůrce je už mezi svými artefakty natěšen na všetečné otázky a má ještě i dost sil věnovat se i nám. A mladý sympaťák Oto Skalický byl vstřícný a dokonce zjevně potěšen naším zájmem. Bylo to podpořeno zřejmě i tím, že jsme loni na podzim absolvovali pobyt v Ostravě, kde jsme se zajímali i o zanikající řemeslo horníků. (viz. série podzimních článků publikovaných na našem webu v rubrice https://www.www-kulturaok-eu.cz/ostatni/).
Ukázalo se, že podobně na nelehké a pozvolna zanikající řemeslo nahlíží i autor vystavených prací. 
Dodejme, že Oto Skalický (na foto vpravo) patří k nejmladší generaci slovenských fotografů. Že teprve v roce 2015 absolvoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě (studoval v Ateliéru Miro Švolíka). O jeho nepřehlédnutelném talentu a kreativitě vypovídá mimo jiné to, že se už zúčastnil řady skupinových výstav na Slovensku, v České republice, a dokonce i v Německu, Polsku a Slovinsku. Stejný soubor fotografií nazvaný jen tak prostě – Horníci - již vystavoval mimo jiné právě i ve fotogalerii Fiducia v Ostravě. O Skalického neobyčejný soubor fotografií projevila zájem už i prestižní galerie Photoport v Bratislavě a dokonce byl vystaven i přímo ve Slovenské národní galerii na výstavě pořádané k 65. výročí založení VŠVU.
I když Oto Skalický žije a pracuje v současné době v Polsku, na Českou republiku nezanevřel a jak nám prozradil, další štací jeho exponátů bude nová a avantgardní galerie v Chebu.
Spolutvůrcem souboru fotografií je čas
Soubor unikátních fotografií v unikátním zpracování o v podstatě už také unikátním řemesle – Horníci - vznikl v roce 2013. Jde o soubor velkoformátových zkorodovaných plechů, které Skalickému posloužily zcela nečekaně, tak jako při klasickém mokrém procesu vyvolávání fotografií všem fotografům slouží fotografický papír. Na zkorodované plechy, které si vybral na šrotovišti a které mu šokovaní správci šrotoviště za pár šupů odprodali, potom aplikoval zvětšené fotografie horníků v často až nadživotní velikosti.
Kdo pamatuje ještě klasickou technologii, ví, že jde o chemický proces a o důkladné vymývání a o koupání fotopapíru ve vývojce. Oto Skalický, jak nám podrobně a se zaujetím líčil, postupoval sice v podstatě obdobně, akorát že použité železné desky mají často až čtyři metry čtvereční a značnou váhu. A tak to, co jiní provádějí ve vyvolávací misce s vývojkou a ustalovačem, on prováděl také, ale na těch železných deskách. Tedy na stojato a přes ´odpor´ korodovaného železného podkladu. A tak jestliže u klasiky stačí trocha roztoků, on musel používat dvacetilitrové kanystry s chemikáliemi, kterými přeléval své fotografie a doslova bojoval o to, aby se na deskách nějak zachovaly, zatímco sám se dusil výpary z chemikálií. ´
Vše musel – navíc ještě - provádět o mnoho rychleji než při běžném vyvolávacím procesu. Byl to tedy místy až zoufalý boj, ale výsledek se mu povedl tak, že má úžasnou patinu. A nejen to, nejde jen o pozoruhodnou technologii. Jeho fotografie získaly totiž další vypovídací hodnotu navíc.
Mají v sobě hloubku myšlenky, jejíž součástí je i fakt, že fotografie jsou v běhu času postupně proměnlivé, že se ztrácejí, mění svoji obraznost a pozvolna zcela neovlivnitelně a každá jinak - zanikají.
V tom je úžasná symbolika.
Zanikají tak, jako hornická profese sama a o mnoho déle budou pak ještě zanikat, díky korozi, i samy desky, na nichž fotografie byly původně umístěny. A vše nakonec upadne v zapomnění a zůstane to snad jen zdokumentováno na fotografiích zachycujících původní stav i jeho postupný zánik. Vždyť stejně tak už stále více jen dobové fotografie dokumentují, co to byla hornická profese.
Ota Skalický fotografiemi horníků do jisté míry monumentalizuje je i jejich těžkou práci, buduje symbolický pomník, ale takový, jehož zřetelnost a čitelnost se postupně vytrácí.
Co na to horníci? 
Jak jsme si vzájemně potvrdili, je práce horníků těžká a zdraví škodlivá. A to ať už jde o námi sledované horníky ostravské z uhelných dolů, nebo autorem fotografované horníky z malých obcí kolem Banské Štiavnice, kde se ve vesničce Hodruša-Hámre dosud těží zlato. Což je, jak nám autor vysvětlil - jedno z úplně posledních hornicky aktivních území na Slovensku.
Zajímalo nás, jak se k fotografování a posléze i uměleckému uplatnění snímků stavěli horníci. Bylo to prý náročné. Nejdřív fotografa posílali kamsi, pak se s tím, že je fotí, nějak srovnali a nakonec se i dali fotografovat jako modely. Na záměr, jenž s jejich fotografiemi autor má, ale hleděli skepticky, jako na potřeštěný nápad někoho, kdo nemá jiné starosti. A když je pak Oto Skalický zval na výstavu děl, vysmáli se mu, že na to nemají čas a že mají moc práce. Což je do jisté míry pravda. Dřou totiž na úkor zdraví za nehorentní peníze, aby vytěžili z hlubin dolu cca 30 kg (!) zlata ročně (!). A ještě ke všemu pro německého majitele tohoto dolu…
A tak se dá říci, že projekt Oty Skalického je tedy nejen netradičně umělecký, ale dokonce i hluboce sociologický. Poukazuje totiž na fenomén celé naší dnešní společnosti, ve které stále více převažuje nehmotná takříkajíc virtuální práce, vykonávaná v pohodlí u počítače, zatímco fyzická práce už ztrácí na významu, společenské hodnotě a tradiční úcta a pokora před fyzickým lidským výkonem tak postupně mizí jako ta profese hornická.
110 00 Praha 1
Stříbrná 2
Máme otevřeno: úterý - neděle 13.00 –18.00 hodin
Vstupné: dobrovolné
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková