Úvod > Osvětimské album/The Auschwitz album aneb proč byla nádraží nejen hadrů plná?!

Osvětimské album/The Auschwitz album aneb proč byla nádraží nejen hadrů plná?!

19.05.2015 09:37

Galerie hlavního města Prahy/GHMP

Dům fotografie - Praha

19. 5. – 20. 9. 2015

Galerií hlavního města Praha jsme byli pozváni do prostor Domu fotografie na výstavu, která se vymyká (a snad už i na věky vymykat bude) běžnému repertoáru tohoto domu. V místech, kde nás jindy okouzlují výmluvné a ohromující snímky Mistrů fotografického řemesla, nás tentokrát uvítaly fotografie zcela jiného typu. K umění měly daleko. K dokumentárnímu ohromení diváka ale blíž, než kterékoli jiné fotografie z míst, kde lidská krutost dosud vládne. Zajímavou skutečností, kterou jsme si uvědomí možná jen někteří z návštěvníků, že celá atmosféra i fotografie jde do zažloutla, tak jako bývají staré fotografie...

Co umožnilo propojení sil dvou institucí?

GHMP se v případě této výstavy spojila s Židovským muzeem v Praze. Proto nás také na tiskové konferenci při zahájení výstavy uvítala jak ředitelka GMPH Magdalena Juříková, tak Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze. Spolu s nimi byl přítomen i kurátor výstavy, Martin Jelínek, vedoucí fotoarchivu Židovského muzea. Tiskovou konferenci moderovala jako vždy s přehledem Michaela Vrchotová z tiskového oddělení GMPH.

Spolupráce obou významných institucí připravila návštěvníkům výstavy otřesný vhled do šíleného chodu obludné továrny na smrt – Osvětimi. Vhled tím působivější, že s ´německou důkladností´ zachycovali němečtí fotografové celou ´technologii´ smrti v tomto neblaze proslulém vyhlazovacím koncentračním táboře.

Hluboká síla tohoto svébytného dokumentu této zcela vychýlené doby spočívá především v tom, že nezachycuje známé a běžně publikované naturalistické a drastické snímky krutého završení likvidačního tábora. Naopak, fotografie se s dokumentární pečlivostí věnují – a snad až vyžívají – v rádoby žánrových pohledech na první fázi likvidace – na příjezd a odbavování - budoucích (mnohdy ani ještě svůj osud plně nechápajících) obětí nacistické likvidační mašinérie. Tím účinnější je ale působení dokumentu, protože divák se může celkem snadno vžít do beznadějné role lidského stáda nevinných, hnaného na - zatím pro ně ještě neviděnou, ale jimi rozhodně ještě plně netušenou – porážku.

189 varovně burcujících fotografií

Výstava nám ve dvou patrech Domu fotografie nabízí logicky uspořádaných 189 fotografií z tzv. Osvětimského alba (jde o kopie, neboť originál je v Izraeli), zcela unikátního dokumentu z roku 1944, který zachycuje krok za krokem I. fázi systematické likvidace evropských Židů.

Je smutným faktem a důležitou skutečností, že přesto, že soubor fotografií zachycuje v drtivé většině židovské občany z předválečné součásti Československa, z Podkarpatské Rusi, nebyl tento dokument doby nikdy v Čechách vystaven.

O jaký transport šlo?

Zachycený transport patří k takzvaným maďarským transportům. Ty, se od transportů předešlých lišily tím, že zajížděly do tábora Osvětim-Birkenau přímo, a to nově vybudovanou vlečkou, dokončenou v květnu 1944. Důvod prodloužení trati byl - jako vše v tomto koncentračním táboře – cynicky racionální. Zrychlit selekci budoucích vězňů na práceschopné a práce neschopné (tedy odsouzené k okamžité smrti).

Komando Kanada

„Byly to bedny hodinek,briliantů, kožichů, každý ví, co to bylo.To, co nám Židům ukradli, to všechno se posílalo jako winterhilfe do Německa. Kolik asi Němců dostalo šaty a boty od mrtvých Židů? Vozily se plné vlaky ukradeného šatstva.“

(z rozhovorů s pamětníky ze sbírek ŽM Praha)

Pro práceschopné se stal tábor pouze přestupní stanicí, neboť byli urychleně deportováni do pracovních táborů v Říši, aby tam při nelidské práci záplatovali důsledky ničivých náletů na německý vojenský průmysl.

R. F. narozená r. 1928 v Brodě nad Iršavou

„Byli jsme s rodinou měsíc internováni v ghettu v Mukačevu. Pak nás odvezli do Osvětimi – Birkenau. Oddělili mě od rodičů a bratra, nepamatuji se, jestli jsem šla vlevo nebo vpravo, ale to bylo naposledy, kdy jsme své rodiče i bratra viděla. Vzali nás do místnosti, kde nám oholili hlavu a dali nějaké hadry. Byli tam ještě nějací bratranci a sestřenice, když jsme vyšli ven, ani jsme se nepoznávali. Spaly jsme na palandách, 15 dívek na jedné. V Birkenau jsem byla přidělena na práci při příjezdu transportů, třídila jsem zabavené věci a oblečení, hledala zlato. Musela jsem, Jinak by mě zabili. Pracovali jsme v noci od šesti do šesti. Po 8 měccíích mě přesunuli z Birkenau do Osvětimi, kde jsem pracovala na poli. “

A ti druzí, práceneschopní, hlavně ženy s dětmi a staří, byli záhy po příjezdu likvidováni v místních plynových komorách. Je prokázáno, že jen v Osvětimi-Birkenau bylo zavražděno přes milion evropských Židů. Asi 75 tisíc z nich pocházelo právě ze zmíněné Podkarpatské Rusi. (Celkově ale z někdejšího Československa nacisté zavraždili Židů přes čtvrt milionu!). Není divu, že kdosi vznik této továrny na smrt, na němž se se vší vážností podíleli kvalifikovaní němečtí architekti a konstruktéři, označil za ´pornografii architektury´, a to ve smyslu, kam až může lidský um a technický důvtip zajít.

Jak soubor fotografií vznikl?

Příběh tzv. Osvětimského alba vysvětlujeme na souboru panelů hned při vstupu do výstavních prostor. Dozvíme se o osudové náhodě, která tomu chtěla, aby se pár hodin po osvobození, zázrakem přeživší osvětimská vězeňkyně Lili Jacob dostala v důsledku totálního vyčerpání - náhodně - do ubikace dozorců z řad SS, a tam hledala v opuštěných skříních něco teplého na sebe, když ji zima probudila. A pod pyžamem přitom objevila toto Osvětimské album.

až v roce 1964 se prokázalo, že autory fotek byl jistý Bernhard Waltr, šéf fotodokumentačního oddělení v Osvětimi a jeho pobočník Hoffmann
pro jaké účely a proč Album vzniklo, se ale zatím jednoznačně zjistit nepodařilo
podstatné je, že se po různých složitých peripetiiích (i o tom výstava podrobně vypovídá) dostalo přes Československo a další státy až do Ameriky, aby nakonec jeho originál skončil v roce 1980 v Yad Vashem v Izraeli
rozhodující roli v celém příběhu sehrála i Praha a pražské Židovské muzeum. Právě zde totiž byly v roce 1947 pořízeny první kopie fotografií z alba
další kopie se v průběhu 50. a 60. let 20. století dostaly - díky Židovskému muzeu – i do několika evropských muzeí

Co na fotografiích uvidíme?

Fotografie zaznamenávají systematicky dění ve vyhlazovacím táboře od příjezdu transportu (konkrétně na přelomu května a června 1944). Není zcela jasné, zda fotografie pocházejí jen z jednoho dne a z jednoho transportu nebo jsou nafotografovány v delším časovém úseku, tedy z více transportů. Doloženo však je, že v daném období do Osvětimi přijížděla většina vlaků z měst jako Berehovo, Mukačevo či Užhorod, tedy z Podkarpatské Rusi, jež byla tehdy pod maďarskou nadvládou jakožto anektované maďarské území. Proto se hovoří o ´maďarských´ transportech. Většina obětí hovořila sice jazykem jidiš. Ale transportovaní sami sebe považovali za Čechoslováky, což z faktického hlediska opravdu také byli.

Role Lili Jacob

Výstava nás seznámí i s poválečnými osudy nálezkyně Osvětimského alba - Lili Jacob. Lili se po svém osvobození z tábora, na první 3 poválečná léta vrátila do Československa, jehož občankou byla. Hovořila česky. V roce 1947 ale za možnost ofotografovat album obdržela od tehdejšího Státního židovského musea peníze, a ty jí umožnily rok na to (1948) vycestovat i s manželem a prvorozenou dcerou do USA a tam se usadit. Album vzala prozíravě s sebou. Fotografie z Alba byly u nás poprvé publikovány v roce 1949 (Tragédia slovenských Židov) a pak v roce 1956 (Továrna na smrt). V poválečných letech se stalo také Album důkazním materiálem v procesech s dopadenými válečnými zločinci v Německu a v Izraeli.

Drsná, ale nutná připomínka 70. výročí ukončení II. sv.války

Magdalena Juříková za GHMP k zahájení výstavy fotografií z Osvětimského alba připomněla, že výstava není jen výstavou o fotografiích. Je i zřetelnou a bolestnou připomínkou 70 let od ukončení II. sv. války. GHMP se jí ujalo a poskytlo potřebné prostory s představou, že kromě domácích návštěvníků a turistů bude určena především středoškolskýmstudentům. GHMP to považuje za nutné, zejména v čase znovu narůstající protiizraelské atmosféry v Evropě. Výstava se proto má stát důraznou připomínkou osudů našich tehdejších spoluobčanů.

Výstavu ocenil i Leo Pavlát

Za Židovské muzeum v Praze ocenil výstavu její ředitel Leo Pavlát. Poděkoval GHMP za možnost právě tuto výstavu instalovat právě v jejích prostorách. Vidí v tom totiž velké plus pro vnímání židovské otázky v širší veřejnosti. A proč?! Protože, jak řekl, uspořádání stejné výstavy v prostorách Židovského muzea by svádělo pohled veřejnosti k dalšímu bagatelizování událostí, s tím, že jde o jakési židovské záležitosti, které se ostatních lidí vlastně ani netýkají.

Osvětimské album je však unikátní dokument, zachycující typický ´všední´ den vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim-Birkenau, rok před koncem války, na jaře 1944. Kromě alba z výstavby tábora (1942–1943) a 3 ilegálních fotografií pořízených vězni totiž neexistuje jiný autentický obrazový dokument, zachycující dění v Osvětimi. Proto historici oprávněně cení Osvětimské album jako jedno z nejzásadnějších usvědčujících materiálů o milionech zavražděných. Bez tohoto Alba by byla důkazem pouze orální paměť, vzpomínky a vyprávění přeživších. Ty ostatně bohatě výstavu doplňují na připojených panelech a ve dvou promítacích sálech.

I když to není hezké čtení, stojí nám za to sklonit hlavy a přečíst si je. Nejsou sice přesně identické se zachycenými lidmi na fotografiích, ale jsou líčením osob, které absolvovaly přesně totéž, v tomtéž táboře, jen o nějaký ten den jindy.

Leo Pavlát také přítomné upozornil, že je mylná představa, že s koncem války skončily trampoty Židů navrátivších se z koncentračních táborů. Jak dodal, jejich další osudy nebyly sice, ve srovnání s těmi v táboře, tak brutální, ale veselé také nebyly. Dokládáme to na již probíhající výstavě ´Zmařené naděje´v galerii Roberta Guttmanna, která se koná ve dnech 26. 2. – 23. 8. 2015.

Více zde: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/zmarene-nadeje-povalecne-ceskoslovensko-jako-krizovatka-zidovskych-osudu-aneb-ono-to-neskoncilo/

Připravil Richard Koníček s pomocí tiskové zprávy a výkladu kurátora výstavy Martina Jelínka