Ostravské sochy aneb jak jsme je viděli my - Pražáci
Ostrava – září 2015
Každé město je poseto sochami. Navršil je čas a doba.
Ty staré a dávné sochy, rozmístěné povětšině na čestných místech své doby, připomínají především velké události, velké spoluobčany, případně různé liturgické motivy.
Ty, z doby nedávno minulé, připomínají spíše podivné události, diskutabilní spoluobčany a případně různé obskurní ideové motivy.
A sochy dnešní? Ty už nejsou skoro vůbec o událostech, nebo to z nich na první pohled není patrno, jsou skoro bezvýhradně diskutabilní a diskutované, jednak proto, že se už diskutovat může a má, a jednak proto, že o našem národě je známo, že každý rozumíme všemu a každý víme, jak to udělat lépe, a tak do všeho rádi mluvíme. A skoro nikdy nesouhlasíme.A skoro vždy bychom to udělali jinak a lépe. Ani sochy nejsou výjimkou a ani sochy toho nejsou ušetřeny.
Bývala Ostrava málo ´sošná´…
Současná Ostrava dnes především vzniká. Z hald, hutí, dolů a jam. A to, co tu bylo dřív, byla především obří továrna na železo a ocel než běžné, vlídné a pohostinné město poseté sochami.
Město - ne vlastní vinou – neprošlo a neprocházelo běžným vývojem známým u jiných měst.Vývojem, jenž přirozeně spojuje architekturu a sochy, jež ji doplňují. Navíc, hlavní rozvoj ´město - továrny´ byl až v 19. a počátkem 20. století.
A vzhledem k poslání města, nebyl ani nijak výrazný důvod město zkrášlovat a nebyl dokonce ani přílišný důvod stavět pomníky, zdobit veřejný prostor. K pomníkům nebyl podnět. Výjimkou je ještě tak busta z roku 1906 utajená v zahradě vítkovického zámečku (arcivévoda Rudolf, olomoucký arcibiskup a zakladatel vítkovické huti) a obelisk s císařskou podobiznou v Komenského sadech (připomínky příjezdu Franc Josefa do Ostravy v r. 1906, který byl ovšem v r. 1918 odstraněn).
Chyběly tu dokonce i osvětově-kulturní spolky, které se všude jinde rády angažovaly k budování nějakého toho pomníku někomu slavnému při nějaké významné příležitosti.
Jediné, co se dařilo, bylo zdobení budov sochami.
Na přelomu 19. a 20. století se v Ostravě totiž začaly konečně už také stavět budovy reprezentativní a k těm prostě sochy patří.
Ale i tak, až do 1. sv. války se v Ostravě podle historiků neobjevila na volném place žádná socha. Překvapující je, že ani po 1. sv. válce a vzniku 1. republiky, kdy vládla až posedlost budováním pomníků obětí 1. sv. války. I to se tu nepřehánělo. Ale volné sochy zase ne!
A tak až teprve po 2. světové válce se sochy konečně začínají objevovat i v Ostravě. Jenže, to nebyla zrovna optimální doba. Ideologie si to sice žádala a byl to i všeobecný trend, ale co vzniklo a proč? Ideové agitky k vylepšování uniformních sídlišť. A tak v Ostravě vznikají konečně sochy, ale značně poplatné době, a ponejvíce určené ke zkulturnění nehostinného prostředí před - nejčastěji - účelovými a kancelářskými budovami.
Dočasné tání 60. let 20. století přineslo zlom v ideologické ztuhlosti let padesátých. A pro Ostravu jev jinde neběžný – začala výstavba mimo původní zástavbu. Začalo se stavět jiná a nová Ostrava. A to byla konečně ta pravá příležitost i pro sochy ve volném prostoru.
Zásadní bylo v tom směru – ostatně jako ve všem v té době vůbec – tříletí - 1967 až 1969. Již rok 1967 a ještě znovu pak rok 1969 se v Ostravě konalo tzv. ´Bienále mezinárodního sympozia prostorových forem´. A přineslo své plody. V Ostravě se objevily konečně i normální – moderní – sochy, aniž by byly poplatné stávající politické ideologii. Žel, ne na dlouho!
Po okupaci z roku 1968 následovala od roku 1970 tzv. normalizace. Čili zbytečná, nesmyslná a tupá nadvláda normalizačních byrokratů a řada dříve rozmístěných soch musela svá místa zase opustit.
A tak až rok 1989 otevřel ostravský veřejný prostor sochám. A najednou jej sochy směly plnit podle libosti. Probudila a oprášila se i vzpomínka na slavná sochařská sympozia z let 1967 a 1969.
Jenže doba nebyla zralá a názorů mnoho a hlav povolaných i nepovolaných ještě víc. Takže to zase tak snadné ve výsledku nebylo. A hlavně, tak jak před tím fungovala negativně mašinérie ideologická a nic se nesmělo, tak teď začala fungovat neméně negativně mašinérie finanční a na nic nebyly pro změnu peníze.
Přesto se ale – sice až v roce 1993 zrodila nápodoba vzpomínaných sochařských sympozií, tentokrát pod názvem ´Mezinárodní sympozium prostorových forem´. Ročník 1993/1994 se konal, ale na dlouho dobu další nebyl.
Do veřejného prostoru Ostravy se dokonce vrátilo i pár soch ze sympozií let 1967 a 1969. Ale na jiná místa, než pro jaká byly vytvořeny. Což bývá pro sochu často dost velký handicap.
A tak asi největším úspěchem toho všeho byl fakt, že myšlenka existence (a ostravské neexistence) sochy ve veřejném prostoru zaujala samotné Ostraváky.
Naděje pro ostravské sochy - Sympozia prostorových forem
Ostraváky ´málo existence´ soch v Ostravě zaujala tak, že trvalo dalších 14 let, než přišel rok 2007 a zrodila se 3. varianta téhož ´Sympozium prostorových forem´. Diskuzí, sporů, nápadů, nesmyslů i realizací za tu dobu bylo dost, ale impulzy tomu měla dát až tahle akce.
První ročník ´Sympozia prostorových forem´ se tedy konal v roce 2007. Jeho téma bylo vzletné, ba až poetické – ´Andělé jsou mezi námi´. A světe (a Ostravo zejména) div se, ono se to ujalo. Tak moc, že hned v roce 2008 následoval další ročník. Ten druhý měl v záhlaví téma ´Mříž jako socha´. Divné, ale bylo to tak. A zase se podařilo. A zase pár soch vzniklo. Ale už kolem toho bylo zase až moc dohadů. Přesto se ale další ročník v roce 2009 konal.Už třetí. A dokonce měl konečně i nádherně široké a přiléhavé téma - ´Kov, kámen, voda´.
Vše už nasvědčovalo tomu, že se rozjela dobrá tradice. Jenže, diskuze, otálení a spory, způsobily, že se to opět poněkud zadrhlo. Na všech úrovních a tak bylo rozhodnuto, že Sympozium sice ano, i mezinárodní ano, ale každý rok, to opravdu ne. Raději jednou za dva roky.
Stalo se. V roce 2011, se konalo 4. Sympozium a téma bylo zase trochu podivné, i když jistě upřímné a chvályhodné – ´Pocta zvířeti´. V Ostravě možná tak trochu mimo mísu, jak se říká, ale dobře. A dva roky do dalšího sympózia bylo zase o čem diskutovat a mudrovat.
Za dva roky se konal už jubilejní ročník, pátý a psal se rok 2013. Snad ta nešťastná třináctka, snad téma – i když to nám na www.www-kulturaok-eu.cz připadalo optimální – ´Ostrava industriální´ znamenalo konec znovuoživené tradice.
Od tohoto roku se totiž vedou disputace především o jedné soše, umístěné na kruhový objezd před Novou radnicí, o soše nazývané v Ostravě všelijak, ale nejčastěji Koník. Na kruhový objezd před Novou radnicí byla instalována hned v roce 2013. Sestavili ji studenti, mladí umělečtí kováři a nejprve byla k vidění pár měsíců před Domem kultury města Ostravy. Její smůlou bylo – jak se zdá - především to, že vznikla v rámci Sympozia prostorových forem a že byla nakonec umístěna „ prý kontroverzně, ba chybně“ na kruhový objezd před Novou radnicí. Údajně bez výběrového řízení. A už byl oheň na střeše a ten spálil i šance na další ročníky Sympozií.
My jsme onu diskutabilní sochu viděli a sami pro sebe si ji nazvali Koníček – Horníček. O tom, jak se líbila nám a co si o ní myslíme, se dočtete v závěru našeho článku věnovaného Nové radnici, starostovi Prokešovi, a ostravské rozhledně. (viz.: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/vyhlidkova-vez-nove-radnice-aneb-ostrava-z-ptaci-perspektivy/).
Z ´kuchyně´ ostravských Sympozií prostorových forem
Poslední 5. ročník Sympozia prostorových forem Ostrava 2013 s tématem ´Ostrava industriální´ pořádala od 26. srpna do 13. září 2013 iniciativa AVE ART Ostrava, tedy soukromá Střední umělecká škola a Základní umělecká škola, s. r. o. Skončil bouří ve sklenici vody. Mimo jiné i kvůli Koníčkovi – Horníčkovi na kruháku před Novou radnicí.
Projekt navazoval na sympozia předchozí, o nichž jedni tvrdili, že byla úspěšná, jiní žehrali, jak sympozia mají upadající úroveň. My na www.www-kulturaok-eu.cz se zdržíme rozborů, neboť neznáme všechny výsledky ani souvislosti, ale jako velmi rozumná se nám jevila slova jednoho z iniciátorů celé akce a smolného 5. ročníku Sympozií, ředitele pořádající školy, Jaroslava Prokopa, jež publikoval při zahájení tohoto zatím posledního ročníku:
„Podařilo se nám oživit tradice umělecké práce s kovem, jež jsou s Ostravou neodmyslitelně spjaty, ale také začlenit do realizace Sympozia naše studenty uměleckého kovářství.“
Pro tvorbu plastik škola tehdy oslovila 5 týmů mladých sochařů a studentů sochařství, pracujících s kovem. Realizace kovových plastik se konala ve školní kovárně Vítkovických železáren. Po dokončení byly plastiky převezeny před Dům kultury města Ostravy, a tam vystaveny do konce října. Jednotlivé práce hodnotila odborná komise, v níž byl mimo jiné i výtvarník Petr Sedlík, ostravský rodák, malíř, grafik, designér a pedagog, působící v Ostravě, jenž se věnuje kromě malířské tvorby i vizuální tvorbě v architektuře. Čili muž nanejvýš vhodný a povolaný. Ke vzniklým plastikám vystaveným před Domem kultury se pak mohli vyjadřovat obyvatelé Ostravy, prostřednictvím ankety, z níž vyplynula „Cena diváka“.
Projekt se snažil řešit i vhodné architektonické začlenění výsledných plastik do exteriérů města.
Statutární město Ostrava společně s městským obvodem Ostrava - jih pro ně stanovilo jakožto nejvhodnější lokalitu tzv. Jubilejní kolonii v Ostravě – Hrabůvce. Proč a jak se sympatický Koníček – Horníček, ocitl na Kruháči před Novou radnicí, když měl být v Jubilejní kolonii, nám z našeho pohledu není jasné. Známo nám je pouze to, že se tak stalo z moci vyšší a údajně bez výběrového řízení. To ale neposoudíme a ani posuzovat nechceme. Pro nás je podstatné, že dobrá myšlenka, jakou Sympozium prostorových forem bylo, zanikla na sváry a půtky. Což je pro Ostravu škoda. Obdobné akce, jako třeba akce, jejíž už 9. ročník proběhl v roce 2015 (psali jsme o ní v našem článku https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/smalt-art-vitkovice-2015-aneb-trochu-jine-umeni/) sice Ostravu okrašlují, ale to, co by bývalo mohlo a mělo, přinést městu Sympozium, nahradit samozřejmě nemohou…
A co na to my, náhodní návštěvníci z Prahy?
Ze svého týdenního pobytu na přelomu srpna a září 2015 jsme vytěžili plno dojmů, dva tisíce fotek a 17 článků na různá témata, jež jsme uveřejnili na našem webu www.www-kulturaok-eu.cz. I když jsme se přímo sochami ve veřejném prostoru nezabývali, uvízlo nám jich na paměťové kartě našeho fotoaparátu rovných 66. Je to hodně nebo málo? Na 3. největší město v republice? Na pouhou jeho část, kterou jsme stihli fyzicky za ten týden pobytu důkladně prochodit? Neposoudíme. A posuzovat nemíníme, protože si o sobě nemyslíme, že právě my bychom to posuzovat měli právo. To je věcí samotných Ostraváků.
Z našeho hlediska jsme potkali hodně soch. Starých i moderních. Krásných i kontroverzních. Jen zlomek z nich nabízí článek. Náš výběr byl laický, náhodný, turistický a impulzivní…
Kdo by ale chtěl vědět o sochách Ostravy, vše co se vůbec vědět dá, tomu doporučujeme „nagooglovat“ doktorandskou dizertační práci autorky PhDr. Marie Šťastné, vypracovanou na Masarykově univerzitě v Brně, pod vedenímProf. PhDr. Lubomíra Slavíčka, CSc. (viz.: https://is.muni.cz/th/202984/ff_d/00-DIZERTACE-celek_jak_byl_vyti_t_n-1.pdf) z roku 2009, nazvanou Socha ve městě, s podtitulem Vztah plastiky a architektury v Ostravě ve 20. století.
Jde o pozoruhodné dílo, jehož obsažnost je obdivuhodná, a které i nám bylo studijním materiálem k tomuto našemu turistickému pohledu na sochy v Ostravě. Žel,objevili jsme ho až po návštěvě Ostravy. Jistě bychom se na tamní sochy a plastiky podívali lépe a jinak.
Na druhou stranu ale, odborně nevybaveni, nebyli jsme tak předpojatí a ovlivnění návštěvníci Ostravy. A náš výběr i pohled na věc zůstal teorií a vědou panensky netknut.
A tak mohl vzniknout náš pelmel ostravských soch, od Petřkovické Venuše z Landeku po skulptury Mistra Sušky v areálu Nové Karolíny. A také tak vznikl i náš názor, že Ostrava se - tak jako se vším ostatním – má čím pochlubit. A sochy že jsou a „žijí“ i v tomhle zajímavém a svým způsobem obdivuhodném, zeleném a zajímavém městě na březích šesti řek.
Hodnocení: 80 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková