Oldřich Tichý: Žiju sám ve zdejších lesích aneb když si v tichém lese inspiraci najdeme vždy
Galerie hl. m. Prahy
Colloredo-Mansfeldský palác
31. 10. 2014 – 15. 2. 2015
Byli jsme pozváni na tiskovou konferenci k nové výstavě Oldřicha Tichého: ´Žiju sám ve zdejších lesích´, která se konala v Colloredo-Mansfeldském paláci v Karlově ulici na Praze 1. Tiskové konference se jako vždy účastnila ředitelka Galerie hl. m. Prahy Magdalena Juříková, fundovaně vystupující kurátorka výstavy Hana Larvová a především sám autor Oldřich Tichý.
Sám a v lesích? Nic není naštěstí tak úplně tak…
Filozofující pojetí přírodní zemité archetypální tvorby, jednoho z našich nejsvébytnějších tvůrců, upoutá každého. Autorovy, převážně velkoplošné (170 x 180, 135 x 120 cm), obrazy zaujmou na první pohled. Jsou jiné než cokoli, co kdo v současnosti u nás vytvořil. Vystavená Tichého díla vznikla až na pár výjimek v roce 2014. Jde tedy o soubor jeho nejnovějších prací. I když nás bude možná trochu rušit název výstavy. Je odvozen od autorova raného obrazu na dané – a pak už vlastně celoživotní – téma z roku 1988. Byl nazván tak, jako tato výstava.
Tím ale začíná několik prvoplánově se nabízejících závěrů pokulhávat.
- Nejstarší obraz není předznamenáním nějaké bilanční výstavy dávných prací, ale konfrontačním představením jednoho dávného díla, které – jak nám autor osobně prozradil - maloval tehdy půl roku, s díly, která vznikla zdánlivě překotně, během jednoho měsíce na letošním malířském sympoziu v Mikulově, kam byl přizván. Ale ani to není tak zcela pravda. Jak na sebe sám ´prásknul´, pracoval na těch obrazech od chvíle, kdy se dozvěděl, že na sympozium pojede. Bál se, že ho tam – v cizím a netypickém prostředí – nic nenapadne. Na sympozium odjížděl tedy se 60ti pečlivě připravenými skicami, podle nichž na místě vytvořil 25 obrazů, jež tvoří drtivou většinu této výstavy. Vliv na to měla i dohoda s Galerií hlavního města Prahy, že vystaví jiné práce než ty, které měly letos tak mimořádný ohlas a úspěch na jeho výstavě v Karlových Varech.
No, a že sám a v lesích? Ani to není naštěstí tak doslova. V těch ´lesích´ nežije sám, ale s rodinou a není to bohem zapomenutá výspa, ale obec u Sázavy se 20 starousedlíky.
Žiju sám ve zdejších lesích
Vím ale, že ve zdejších lesích a polích a lukách a zahradách jsem nikdy nežil sám.
Moje žena, moje děti, moji blízcí jsou stále se mnou a okolo mě.
Vím ale také, že moje obrazy vznikají v naprosté samotě a jenom se mnou.
Musíme si je sám vystát vytrpět a vytančit a vyzpívat.
Je to pro mě mnohdy těžké, ale vždy úžasné dobrodružství.
Díky pánu bohu za to. Cítím se stále živ.
Oldřich Tichý
První dojem návštěvníka
Nemohu samozřejmě mluvit za jiné návštěvníky. Ale mě při prohlídce obrazů vyvstaly dvě podobnosti, i když v jiných postupech a oborech. Troufám si ale tvrdit, že tu jakási – zmíněnými netušená – spřízněnost je. Tou jednou osobou je svébytný dřevosochař Martin Patřičný, tou druhou pak architekt Martin Rajniš, o kterém kdysi v Respektu napsal publicista Adam Gebrian trefně, že ´zasypává propast mezi přírodou a člověkem´. Klidně bych to přenesl i na oba další samorosty svého oboru. Dřevosochaře Patřičného a malíře Tichého.
Tichého obrazy, jeho oleje na plátně, působí totiž dojmem, že v nich prolíná vnitřní duchovní filozofické chápání s reálným viděním základních prvků přírodního světa. Jeho obrazy jsou typické. Pro autora a jeho rukopis. A atypické pro cokoli ostatní od ostatních autorů. Je dalek akademismu, Tichý si tvrdošíjně maluje po svém a své, a dokonce ani příliš nedbá na estetiku či povrchní líbivost. Na Tichého obrazy nelze jen tak kouknout. Při letmém a povrchním zhlédnutí mohou působit až stejností. Ale není to tak. Chce to se dívat, ne jen podívat. Doporučuji dokonce nejprve nějaký čas se dívat a pak teprve přečíst název, který pod každým z obrazů je. Autor se nevyžívá v dnes tak časté ´beznázvosti´, nenechává ´to´ na divákovi, ale precizuje svůj pohled na jev, který vídáme i my, avšak dosud – jak se nám najednou začne zdát – nějak jinak.
Pár zastavení před některými plátny
- Některé náměty jsou až duchovního charakteru, i když nemají klasickou sakrální ikonografii. Autor to vnímá zemitěji, přírodněji a hlavně prostě a po svém (Modlitba, Po božím těle, Boží muka).
- Větší část obrazů zahrnuje témata všednodenní, s nimiž se autor, žijící blíž přírodě, i my, občas se do ní vracející, běžně setkáváme (Dům pro rybáře, Loď, Podzimní květ, Pletivo, Jaro o Velikonocích, Les v zimě, Kovář, Červená věž, Před bouří, Kocour v domě, Žebříky a dráty, Létavice, Stodola).
- A pak tu najdeme obrazy odrážející duševní stavy, vztahy a pocity. Zase běžné, až banální, ale Tichý je vidí opět svým pohledem a ztvárňuje svým rukopisem (Nenápadné vyznání, Hluboko v lesích, Dva, Jsem doma, Všechno lítá, co peří má, Ohrady z nás I. a II., Vítr ve mně, Žena, Muž, Padám a nevím kam, Noc na niti, Na jedné noze, Za krabicí hnízdo máš a samozřejmě i titulní obraz výstavy - Žiju sám ve zdejších lesích).
- Zatímco třeba obraz ´Dva z roku 2013´ je drobná práce snového charakteru, obraz ´Žena´ je náznakem jakéhosi kokonu spřádaného z křoví. A protikladem je mu obraz ´Muž´, kde – ať se autor nehněvá, tušíme náznak oprátky. Přímo dramaticky pak působí obraz ´Noc na niti´, kde se na té niti houpe obří těžké závaží… Spadne? Nespadne? A kam? A na koho? A kdy? Příběh, který má napětí jako ta přetížená nit.
Na většině pláten převládá úsporná kombinace barev (hnědá, šedá, černá, tedy temné barvy, jakoby obrazem zhmotnělé autorovy těžké sny). Ale není to dogma. Obraz ´Červená věž´ obsahuje skutečně červenou barvu a vykoukne ze zádveří jako vykřičník. ´Kocour v domě´ zase dokazuje, že i shluk ´křoví´ může představovat zcela konkrétní vyobrazení. A samozřejmě titulní obraz, vyvolávající dojem tunelu.´Ale ne toho, na jehož konci je světlo, to ne. Tenhle tunel je východiskem. Ústí totiž z temna do modrého blankytu. Osvobozuje, jako by vypouštěl diváka do krásna.
Kdo se chce vánočně zamyslet, je tu dobře
Zkrátka archetypální obrazy evokují pomíjivost věcí tonoucích v plynutí času a současně naznačují, že vždy něco zbývá, a to si absorbuje příroda a čas. Tichého obrazy jsou náznaky a příznaky věků, přírody a v porovnání s nimi lidské pomíjivosti. A to bychom si – alespoň na téhle výstavě a alespoň v čase Vánoc - mohli a měli uvědomit. 
Kurátorka: Hana Larvová
110 00 Praha 1
Karlova 2
Máme otevřeno: úterý – neděle: 10.00 – 18.00 hodin
Vstupné: 60 Kč plné (dospělí) / 30 Kč (studenti, senioři)
Doprovodný program:
Autorská prohlídka s Oldřichem Tichým: st 26. 11. 2014 od 17.00 hodin
Lektorské prohlídky: čt 13. 11. 2014 a 11. 12. 2014 od 16.30 hodin
Z kurátorského textu Hany Larvové
- Oldřich Tichý patří k výrazné umělecké generaci 80. let 20. stol.. konkrétně k těm jejím představitelům, kteří pro sebe, v rámci vymezování se vůči modernismu a jeho principům, znovu ´objevili´ malbu jako výsostné a plnohodnotné médium. Naplnili je ale novým obsahem a dali mu nové podoby vyjádření. Malba se tehdy stala součástí nového výtvarného spektra motivů a stylů, ze kterého se vyprofilovala řada výrazných individualit.
- Oldřich Tichý je bytostný malíř. Malbu si zvolil od samého začátku, a to ve smyslu tradičního média s důrazem na klasický způsob zacházení s obrazem a se samotným procesem malby. Pracuje se závěsným obrazem a maluje ho olejem na plátně. Z tradice, která je pro něj potenciálem různých forem a stylů, si vybírá zdroj inspirace a formu, která odpovídá jeho založení a představám o vlastním výtvarném potenciálu. Poměrně brzy si tak formuluje autentickou ikonografii s osobní symbolikou, která v jeho malířském podání dodává obrazům nezaměnitelný charakter.
- Tichého obrazy vznikají z přemýšlení o světě a o řádu věcí v něm. Jejich tématem je snaha porozumět světu přírody, pochopit smysl přítomnosti člověka a jeho sounáležitosti s ní. Svérázný způsob vidění a chápání běžné reality vlastního života v přírodě uprostřed sázavských lesů mu umožňuje nacházet ve zdánlivě obyčejných bezvýznamných detailech přírody působivý zdroj inspirace. Vyjadřuje ho v monumentálně cítěných kompozicích v podobě předmětných znaků imaginativního rázu, které jsou zhmotnělými fragmenty přírody. Jsou malířským přepisem zakódované životní zkušenosti a bezprostředním sdělováním vlastního postoje k ní.
- K výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci vydává Galerie hlavního města Prahy komorní katalog s nejnovějšími obrazy, které tato výstava prezentuje.
Ze životopisu Oldřicha Tichého
* narodil se 15. 9. 1959 ve Zlíně
* 1974–1978: studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti
* 1978–1980: pracoval jako arteterapeut v psychiatrické léčebně v Kroměříži
* 1980–1986: absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Františka Jiroudka
* výtvarný projev si ale formuloval nezávisle na pedagogickém vedení a zaměřil se tehdy na figurativní malbu imaginativního rázu.
* na jaře 1986 se poprvé zúčastnil 5. konfrontační skupinové výstavy nejmladších výtvarníků ve Svárově. V té době realizoval zátiší imaginativního rázu na pomezí abstrakce
* důležitým životním mezníkem byl rok 1987, kdy se přestěhoval na venkovský statek do Dojetřic u Sázavy a kdy se mu narodil první syn
* 1988: namaloval zásadní obraz ´Žiju sám ve zdejších lesích´, který předznamenal ráz celé další tvorby
* ve stejném roce poprvé samostatně vystavoval v KS Blatiny
* 1989: založil společně s pěti výtvarníky Tomášem Rossím, Ladislavem Sorokáčem, Lenkou Vilhelmovou a Petrem Župníkem skupinu Most, se kterou se zúčastnil všech výstav
* 1995: získal prestižní cenu nadace The Pollock-Krasner Foundation v New Yorku
* v následujících letech navázal kontakty se zahraničními galeristy a začal s nimi spolupracovat jak ve výstavních, tak akvizičních aktivitách
* své obrazy vystavuje v Německu, Švýcarsku, Francii a Nizozemí
* první samostatnou výstavu v zahraničí měl v roce 1990 ve švýcarském Lausanne v Galerii 14
* k nejdůležitějším domácím prezentacím patří výstava v roce 2003 v Galerii Václava Špály, nazvaná ´Já a Ty´, a letošní výstava ´Jedním tahem těsně nad zemí´ v Galerii umění Karlovy Vary, ke které vyšel dosud nejobsáhlejší katalog s texty Ludvíka Ševečka a Ivana Neumanna
Hodnocení: 100%
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková