Úvod > Od okují k akrylu aneb jak dospěl Bob Hochman až mezi prdelaté barokní andělíčky...

Od okují k akrylu aneb jak dospěl Bob Hochman až mezi prdelaté barokní andělíčky...

04.08.2016 10:53

Bohumír Bob Hochman/Retrospektiva 70. léta – 2016

Galerie Lapidárium – Praha

3. - 15. 8. 2016

Že na www.www-kulturaok-eu.cz známe Boba Hochmana pětinu století, čtenáři tohoto webu vědí. Že je hyperaktivní osobnost a svého druhu unikát naší výtvarné scény, z jeho aktivit a výstav, o nichž jsme už referovali a zejména těch mnoha, o kterých jsme referovat nestihli, se už také ví. A přece, ostatně jako vždy dovede překvapit i ty, co zná ještě déle než my jeho.

58 – 58 – 58

Na pozvánce, kterou nám s pečlivostí sobě vlastní Bob Hochman zaslal, se kromě základních údajů o tom, co, kde a kdy, vyskytovaly – pro nás - dvě záhadné informace.

První bylo sdělení, že nejnovější Bobova výstava je retrospektivou od 70. let po rok 2016.

Budiž, řekli jsme si. Dobrý nápad. Uvidíme díla, jež jsme kdysi viděli a už si je nepamatujeme. Chápeme to tak, že bere ohled na naši sešlost věkem a zvolna mizející paměť. Vlastně takový skutek milosrdenství s námi o generaci staršími. Fajn bereme, super fór…

Druhá informace byla záhadná. Tři ´58´ na pozvánce a v trojúhelníku. To jsme – přiznáváme - nedešifrovali. Tím zvědavěji jsme se řítili do, nám z jiných výstav, dobře známého, ale ve spojení s Bobem Hochmanem dost překvapivého galerijního prostoru Galerie Lapidárium.

Galerie Lapidárium

Než dojdeme k pointě, rozšifrování tří ´58´, řekneme pár slov o Galerii Lapidárium. Provozuje ji Nadace Český barok. Její hlavní činností je, jak oficiálně uvedeno: „záchrana barokních památek v ČR, jejich výzkum, rekonstrukce, obnova, zpřístupnění a prezentace nejširší veřejnosti.“

Hrome, že by už Boba a jeho díla rovnou někdo reinkarnoval v čase mezi barokní památky. Jeho slečny, po nichž maluje a jež maluje, a které tak miluje, co si budeme povídat, mají sice také rozkošné prdelky, ale že by až klasika baculatých prdelek barokních andělíčků…?

Jak se praví v materiálech Nadace Český barok, tak „barokní sochy, spravované nadací, byly dříve uloženy provizorně, bez možnosti předvést je veřejnosti. Dnes jsou v prostoru v Rámové ulici 6, který nadaci umožnila používat Městská část Praha 1, a který slouží nejen k uložení kamenných originálů, ale i k jejich předvedení veřejnosti.“

A tam, že má být dílo Boba Hochmana? Ne, že bychom mu ten vstup na piedestal nepřáli, už dávno jsme přesvědčeni, že dějiny ukáží, jak to s jeho pracemi je, ale že už takhle brzy, s prominutím, ještě za živa, pronikne až tam? No, komu čest, tomu čest. My jsme pro.

Takže, Bob Hochman vedle italského sochaře a štukatéra Ottavia Mosto (1659-1701), představitele vrcholného baroka v podobě italského iluzionismu a originálů jeho soch z attiky nedalekého kostela sv. Jakuba (Ježíš Kristus, Panna Maria či sv. Jakub)? Ba co víc! Bob Hochman dokonce vedle Matyáše Bernarda Brauna (1684–1738), rakouského sochaře a řezbáře působícího převážně v Čechách, považovaného za jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého vrcholně barokního sochařství a jeho Hojnosti, známé sochy z Kuksu? To je síla! Ale proč ne? Kontrapunkt vrcholné barokní klasiky a ultramodernismem a poezií 21. století, možná už 22. století, je víc než zajímavý zážitek. Duchovní i duševní.

Že prý za vše může kurátor výstavy…

Údiv a zvědavost nás provázela cestou do Galerie Lapidárium a údiv a zvědavost nás neopouštěla ani po příchodu. Opravdu to bylo tak, jak se nám to z pozvánky jevilo. Sochy klasiků tu stály na svých místech a vzhlížely, shlížely, odhlížely, či nahlížely, ale nepřehlížely díla mistra Boba Hochmana. Pozoruhodný zážitek. A důkaz, že opravdové umění je jen jedno. Dobré. Zda takovou či makovou formou zformované není nakonec vůbec podstatné.

Hochman se mezi klasiky neztratil a klasici nezanikli v záplavě kreseb, básní a dalších artefaktů Hochmana. Klidně si vegetovaly vedle sebe. Majstrštyky historie vedle autorského výběru ´od nepaměti´ do totálního čerstva z poslední Bobovy výstavy v galerii Rohlík na Kavčích horách (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/bob-hochman-aneb-neplanovany%2c-lec-ocekavany-a-tuseny-%c2%b4rohlikovy%c2%b4-koncert-ivana-hlase/).

Tázali jsme ho tedy, jak se to tak všechno mohlo stát a proč? Marně. Nedozvěděli jsme se nic víc než, že za všechno může kurátor. A kurátorem nebyl nikdo jiný, než další neuvěřitelná postava moderních dějin našeho umění, Petr Vopelka. Oficiálně prý ´jen´ úspěšný podnikatel zaměstnávající jednoho zaměstnance, ale vytvářející zisk odpovídající firmě se 100 zaměstnanci, a to nepřetržitě už 15 let… jak uvedl pro TV Prima. A tamtéž ještě dodal i jednu zajímavou sentenci: “Kdybych měl cíl, asi by mne to frustrovalo!“

Faktem je, že tahle osobnost se zjevuje vždy u pozoruhodných projektů, od filmů Tomáše Vorla až po sponzorství, či přímo mecenášství, alternativní kultury, včetně Boba Hochmana. A že pro kšeft to fakt nedělá, dokládá, že výstava Bobových děl je neprodejná (!) až na pár kousků vzadu u vchodu.

Jasno nám do toho všeho vnesl hlavní host včera

Už na pozvánce stálo, že o hudební část programu se postará Ivan Hlas, tradiční trpělivý a obětavý kamarád Boba Hochmana se svými tak lidskými, že až namnoze zlidovělými songy. A bylo to tak. Bez patosu, bez machrování, stále stejně prostý beatnik s kytarou a charakteristickým projevem i hlasem – Ivan Hlas. O hudební závěr večera se pak samozřejmě s elánem sobě vlastním postaral jako vždy sám autor, Bob Hochman a jeho ´Big Ben´.

Na pozvánce ale stálo i to, že hlavním hostem – při vší úctě k ostatním jmenovaným i nejmenovaným – je pan prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. 6. 1928). Ano, ten, kdo nás za normalizované asexuality a neznormovalizovatelné lidské přirozenosti učil a poučil svými knihami, předávanými pod lavicemi, či na mejdanech, z ruky do ruky. Český sexuolog, ale také sám malíř a filmový teoretik, autor kultovní příručky pro dospívající - Sexuální zrání mladého muže. Kdo ty doby pamatuje, ten zná. Stejně jako jeho další práce Fantaskní umění, Lidská sexualita, Bergmanův filozofický film, Stárnutí: osobnost a sexualita, Outsiderova zpověď a možná dokonce i hlavně odbornou knihu - Popáleninové trauma, neboť Ivo Pondělíček působil v 80. letech minulého století i na neveselé klinice popálenin.

Tak tomuto Ivo Pondělíčkovi náleželo zahájení. Ujal se ho hrdě a neokázale - ve stoje, ač byl všemi s úctou a pochopením pro jeho majestát i přítomné vedro vyzýván, aby si klidně sedl. On to tedy byl, kdo nám konečně objasnil ty tři body trojúhelníku s numerem ´58´ ve vrcholech.

Bob Hochman se narodil v roce 1958. (A nás to netrklo, i když to vlastně víme!)
Bobu Hochmanovi je tedy letos právě 58. (A my mysleli, vzdor jeho bělovlasosti, že je tak o dvacet let mladší než my!)
A na výstavě je vystaveno 58 artefaktů Boba Hochmana. A neprodejných, protože srdečních záležitostí autora, jakých se – známe to všichni, co jsme kdy něco vytvořili – nikdy nemíní vzdát. (Bob to později sice trochu shodil tím, že se možná spletl a že je tam věcí víc, ale spíš jen tak blufoval, protože je skromný člověk…)

Pan profesor Pondělíček nám ale, nepopíraje svoji profesi lékaře a pedagoga, navíc také vysvětlil, že trojúhelník vlastně tvoří i vznik díla umělce. Od nápadu kdesi ve fantazii (jeden vrchol), musí dojít k vnitřním nervovým pokynům prstům výtvarníka (druhý vrchol), aby došlo ke ztvárnění té představy (třetí vrchol). Jen nemnoho umělců ale může stejně zdárně používat ve finále různé výtvarné techniky, neboť každá z nich vyžaduje v těle jiná, další vnitřní spoje, jiné vrcholy trojúhelníku tvůrčího procesu. Vyslovil tak tedy obdiv, právě nad případem Boba Hochmana, který se stejně dokonale dokáže umělecky vyjadřovat jak formou kresby, tak obrazy, kaligrafií, plastikou, vitráží, šperkem, básní, fotografií či dokonce hudbou…

A tím začala vernisáž nebývalé výstavy i celovečerní program akce…

Po moudrých a srozumitelně poučných slovech Ivo Pondělíčka neměl zjevně zaskočený, jindy tak výřečný, Bob Hochman slov. K výstavě nedodal už nic než to, že si netroufá věřit, že ta slova byla pronesena o něm. Pak už jen děkoval jak na Oskarech. Všem, všem, všem…

Raději to utnul tím, že jde míchat barvičky pro modelky, které tu svým typickým rituálním způsobem zmaluje a pak, že bude Jam Session a my ať se bavíme co nejvíc. Stalo se.

Odcházeli jsme neradi

Dav příznivců po proslovech neopadal. A nebylo to jen očekáváním modelek, na jejichž křivky mínil Mistr Bob expresivně malovat. Prostě tam bylo nevázaně a vesele. A to už se v dnešní době zas až tak moc nevidí a nezažívá. Každý si to tedy chtěl vychutnat až do konce.

A všem ostatním návštěvu mixu minulosti s budoucností doporučujeme. Má to neobyčejný vliv na náš vnitřní spouštěč pozitivních zážitků. A nepohoršovali či nepovyšovali by se prostřednictvím svých sošných soch dokonce ani oni dávní Mistři. Stavte se proto v Galerii Lapidárium a zkuste si sami přejít most mezi uměním čtyř století. Stojí to za to.